Musíme otevřít oči, překonat v sobě nesmyslná klišé, říkají cirkusoví umělci Cirque Inextrémiste
Na Letní Letnou, největší novocirkusový festival v Česku, se vracejí francouzské hvězdy Cirque Inextrémiste. Před čtyřmi lety šokovali představením, kde hlavní roli hrály plynové bomby. Tentokrát si do šapitó přivezou i bagr.
Říkáte si Cirque Inextrémiste, jenže v tom, co děláte, jste vlastně dost extrémní. Je to proto, že rádi provokujete?
Rémi Bezacier: Určitá míra provokace v tom samozřejmě je, ale ne v prvním plánu. Jde nám spíš o to, abychom v lidech vyvolali otázky o vlivu a moci. O tom, jak se jeden k druhému umíme chovat zle. Na druhou stranu musíme být pořád ve střehu, takže zažíváme spoustu krásných momentů. Ty nejlepší vznikají, když si někoho vytáhneme na scénu – nebo přímo do našeho bagru. Ale nebudu prozrazovat detaily z představení.
Rémi Lecocq: K tomu našemu jménu – ve francouzštině je to taková hezká hříčka. Je to opak extrému nebo extremismu. A dá se to číst taky jako „in extremis“ – což znamená na poslední chvíli. Což dost dobře definuje reálný čas, ve kterém hrajeme živé představení.
Když říkáte, že jsme extrémní, máte vlastně pravdu. Protože celý náš svět se postupem času čím dál víc vyhrocuje, kontrasty jsou čím dál viditelnější – a to nemluvím jen o základních problémech, jako je chudoba a bohatství.
Extremismus si často spojujeme s pojmem terorismus. Teroristi, ti zlí, kteří zabíjejí kvůli nějaké ideologii, nekoukají napravo nalevo. Proti nim stojí ti utiskovaní, kteří toho taky začínají mít dost.
Úplně banálně bych to přirovnal k situaci, která předcházela Velké francouzské revoluci. Byl to jednoznačný konflikt – utlačitelé versus utlačovaní. Když tedy říkáme, že jsme neextrémní, nechceme tím provokovat. Je to určitý postoj k životu, pohled na svět. Když tohle říkám, tak to nemyslím jen v měřítku Francie. Je to přece celosvětový trend. A ze společenského hlediska toho zkrátka máme dost.
Chceme přemýšlet a vést lidi k přemýšlení. Týká se nás to všech. Musíme otevřít oči, překonat v sobě nesmyslná klišé. Takhle to asi zní hrozně namyšleně, ale nemyslím to nijak zle. Chceme zkusit změnit aspoň něco.
Návrat na Letnou
Na Letní Letné jste byli před čtyřmi lety s představením Extrêmités. V čem jste tentokrát jiní, noví?
RL: Tímhle představením na Extrêmités navazujeme. Je to taková moje osobní pomsta, protože v prvním představení jsou ke mně jako vozíčkářovi ostatní docela krutí. Ne že by tady nebyli, ale jak to tak bývá, nakonec se to všechno obrátí hezky proti nim.
Pozvání sem do Prahy jsme přijali okamžitě. Když hrajete dvakrát na stejném místě, mají diváci srovnání – a nás fakt zajímá, co si lidi o našem hraní myslí. Trochu odbíhám, ale před lety se nám tu strašně líbilo. Atmosféra, neuvěřitelně vstřícní lidi, tenhle obrovský park…
Chceme tu ukázat to nejlepší, co se nám podařilo vytvořit. A pro nás to má kouzlo, protože málokterý festival si troufne dát, i kdyby v časovém odstupu, dvě představení jedné company. Hrajeme tady obě představení a troufám si říct, že je jedno, v jakém pořadí je uvidíte. A věřte, že nás to fakt baví.
Už jste tu naznačili, co ve vašem představení bude nejspíš trochu šokovat. Místo invalidního vozíku používáte na scéně i bagr. Když jsem si o tom četla poprvé, tak mi šlo hlavou: tihle blázni zase přijedou s něčím, co ještě na jevišti nebylo. A napadla mě trochu i paralela. Neohrabaný slon byl v cirkuse dřív, tak teď je tu stejně neohrabaný bagr. Používáte hrubý nástroj, který je s uměním v protikladu.
RB: Nám se právě tahle hrubost strašně líbí. A navíc se díky bagru Rémi všem pomstí za to, co se mu dělo v představení Extrêmités. Navíc můžu prozradit, že Rémi vždycky toužil jezdit po stavbě s bagrem nebo válcem, tak jsme mu splnili sen a bagr mu pořídili na scénu.
RL: Máte pravdu, je to trochu drsné. Navíc jsme si kvůli tomuhle představení koupili úplně krásný, nový bagr, který skvěle jezdí a pracuje – prostě ideální do divadla. A první, co jsme udělali, že jsme zničili nátěr, takže je rezavý. A je celý zvenčí špinavý.
RB: Zevnitř jsi tam ty, takže taky odpad. (směje se)
RL: Jasně, uvnitř je taky odpad… Víte co, je to prostředek, jak skloubit hrubost s jemnou poetikou. A to přirovnání ke slonům sedí. V tradičním cirkuse to fungovalo jako náš nápad s bagrem. Slon je strašně velké zvíře. Upřímně, to když ti šlápne na nohu, tak máš dost. Jenže v kontrastu, kdy maličký člověk leží na zemi a slon ho s určitou jemností překročí… Tam se to láme právě v poetično, o kterém mluvím.
V představení Extrêmités jsme nepoužívali bagr, ale plynové bomby a prkna. A dostat prknem do holeně taky není zrovna žádný med. Pracujeme s materiálem, který běžně vídáte jen na stavbě. Proto se to lidem asi líbí – a nám taky. Jsme pořád někde na hraně velkého nebezpečí, hrajeme si i se zdravím.
Asi by se nám nejvíc líbilo roztančit i jeřáby, ale ty by se nám holt nevešly do šapitó. Správný formát jsme našli právě v našem bagru. Je to impozantní stroj, větší než člověk, snadno se na něm dostanete pět metrů vysoko. A zároveň je tam jemná mechanika. Kdybych chtěl, tak lopatou můžu pohladit diváky po hlavě.
‚Ticho je nejhezčí součást naší hudby'
Ke stavbě patří i velký hluk, takže si neodpustím otázku na hudbu, se kterou pracujete. Aspoň podle toho, co máte v traileru, to doslova provokuje k tanci.
RL: Naší nejčastější kulisou je ticho. Show stavíme i na přímých reakcích z publika. Třeba v představení Extrêmités je celou dobu ticho, první zvuky přijdou po 45 minutách. Extension, ten nový kus, hudbu potřeboval kvůli atmosféře. Příběh něhy, bláznovství…
„My tu trapnost, která se běžně schovává za hudbou a světlem, bereme jako spoluhráče. Vyruší vás každé zakašlání a uchichtnutí. Vznikají kouzelné momenty, když se třeba do toho ticha začnou děti ptát rodičů. Takže je to hodně živé. Hudba to dokresluje, nikdy tam není daná jen tak halabala.“
Rémi Lecocq
Hudba vznikala tak, aby tohle všechno ilustrovala. A zase hodně pracujeme i s tichem, které je občas asi i trochu trapné. My tu trapnost, která se běžně schovává za hudbou a světlem, bereme jako spoluhráče. Vyruší vás každé zakašlání a uchichtnutí. Vznikají kouzelné momenty, když se třeba do toho ticha začnou děti ptát rodičů. Takže je to hodně živé. Hudba to dokresluje, nikdy tam není daná jen tak halabala.
Tady třeba používáme víc hudby, protože kvůli bezpečnosti nejsme tak blízko k divákům. A našli jsme zkrátka písničky, některé jsme i sami napsali tak, aby to šlo dobře dohromady. Pak ale stejně skončíme v tichu. To jsou pro nás nejkrásnější momenty, když slyšíte dech muzikantů. Ticho je svým způsobem nejhezčí součástí naší hudby.
Dáváte si ještě vůbec nějaký prostor pro improvizaci?
RB: Celé představení má jasný scénář, takže pořád víme, co dělat a hrát. Ale záleží taky na tom, jak reaguje publikum. A občas prostě spadneme na zem, s tím samozřejmě scénář nepočítá.
RL: Je to stejné jako život. Některé věci nenaplánujete.
