Ale bitvy 26:24 v pátém setu na grandslamovém turnaji, zvlášť v závěrečném týdnu, se mi nezamlouvají. Předně, vůbec nejde o mě, já bych to samozřejmě vydržel a čistě reportérsky, je to zajímavé informovat o rekordně dlouhých bitvách, ale chudáci ti, kteří se toho boje účastní, a pak i ostatní hráči a fanoušci, kteří si naplánovali něco jiného.

Třeba šampionky z deblu Kateřina Siniaková a Barbora Krejčíková přišly kvůli průtahům o možnost zahrát si o titul na tom nejslavnějším kurtu. Finále ženského singlu, hlavní bod sobotního programu, začalo s velkým zpožděním.

Po strhující dohrávce semifinále Rafaela Nadala a Novaka Djokoviće, po které si toho fanoušek mnoho dalšího nemusel pamatovat. Přitom každé „velké“ finále by mělo mít svůj samostatný příběh a pevný čas, zvlášť když už mají (skoro) všechny grandslamy na největších kurtech střechy proti nepříznivým podmínkám.

I kdyby spolu Jihoafričan Anderson a Američan Isner trávili na kurtu v pátečním semifinále méně než těch šest a půl hodiny, souhlasím s názorem, že by případné rozhodující páté sety na grandslamových turnajích měly být kratší a měl by je rozhodovat tie-break, tak je to na US Open v New Yorku. Vždyť extrémně dlouhý zápas není dobrý ani pro toho, kdo ho vyhraje.

A mimochodem, v takové „zkrácené hře“ se toho ukáže mnohem víc než v „běžných“ gamech, kde člověk „jen“ servíruje a chodí ze strany na stranu. Tie-break v tenise je opravdovou hrou, na rozdíl od pokutových kopů ve fotbale nebo nájezdů v ledním hokeji, tak ať klidně rozhodne i ty nejnapínavější a nekrásnější tenisové bitvy.

Jaroslav Plašil Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít