Ženské tělo vždy bylo předmětem kontroly. Právo na interrupce je křehké, upozorňuje socioložka
„Kolem interrupcí je spousta mýtů, jedním je třeba představa, že když podstoupím interrupci, riskuji, že budu neplodná. Byl to vděčný argument konzervativců, kterým se daly ženy strašit,“ popisuje socioložka Radka Dudová. „Kontrola ženského těla se projevuje v tom, komu je umožněno se rozmnožovat, komu ne a za jakých podmínek,“ říká v rozhovoru k publicistické sérii Přerušení.
V současnosti jsme v České republice na nejnižších číslech ročně provedených interrupcí ročně, přičemž nezahrnujeme ty, které byly provedeny ze zdravotních důvodů. Čím je to způsobeno?
Je to stále sestupný trend, to číslo se pořád snižuje. Zároveň se snižuje i procento těhotenství ukončených umělým přerušením těhotenství – to je důležité číslo, protože taky by se to mohlo snižovat prostě tím, že je méně i těhotenství.
„Ženské tělo bylo vždy předmětem kontroly, protože má jedinečnou úžasnou schopnost reprodukce,“ říká socioložka Radka Dudová. Poslechněte si, jak o interrupcích rozhoduje státní moc a jak umělé potraty souvisí se základními lidskými právy a svobodami
Když se nám ale snižují tato dvě čísla, tak jednoznačně můžeme říct, že se tato možnost využívá stále méně nebo je taky stále méně potřeba.
Dá se ten pokles počtu interrupcí nějak datovat? Kdy začal?
To se dá datovat celkem přesně, protože on začal v podstatě v 90. letech nebo se sametovou revolucí.
Když to vezmeme dlouhodoběji, tak od legalizace interrupcí to číslo stále rostlo a svého maxima nabylo v letech 1987 až 1989, kdy byla uzákoněná interrupce na vlastní žádost ženy bez nutnosti schvalování interrupčních komisí. Ten přístup byl hodně otevřený a zároveň dostupnost antikoncepce byla relativně malá.
S demokratizací společnosti a otevřením na Západ, taky s otevřením trhu pro nové antikoncepční prostředky se to strašně rychle změnilo a rychle se to začalo snižovat. Což vůbec není dáno tím, že by se nějak měnily názory populace nebo že by tam byl vliv nějakého odmítání interrupcí. Opravdu to změnila náhlá dostupnost antikoncepce a její plošné rozšíření.
V předchozích rozhovorech jsme se zabývali vývojem legalizace interrupcí v Československu, kde se uzákonily v 50. letech. Jak to probíhalo ale v západní Evropě?
Tam k této změně docházelo až koncem 60. let, hlavně v průběhu 70. let. V těchto státech si to právo musely ženy vybojovat zdola. Stála za tím druhá vlna ženského hnutí, která prosazovala diskurz, jako „moje tělo je moje volba“, já si budu rozhodovat o tom, jestli mít děti, kdy a kolik.
Kolik stojí interrupce? Nejvíc pacientky v průměru zaplatí na Pardubicku, rozdíl v ceně je i deset tisíc
Číst článek
Jaká byla role ženského hnutí v Československu?
U nás to přišlo trochu samo, i když s tím obecně ženy souhlasily a uvítaly to, nemusely se nějak zásadně aktivizovat. Do poloviny šedesátých let to byla vyloženě ideologická funkce. Potom se ženy zapojily do celkového demokratizujícího procesu během Pražského jara a začaly vznášet nějaké požadavky, ale interrupce tam vůbec nezazněla, protože byla brána jako vyřešená.
Ženy řešily hlavně péči o děti, sladění práce a péče a aby bylo volno na péči. Prosazovaly dostupnost školek i jeslí a zároveň aby byla možnost zůstat s dětmi doma.
Interrupce tam ale nezaznívala a nezaznívala ani v procesu rušení interrupčních komisí. Vypadalo to čistě jako debata, které se účastnili lékaři, demografové a psychologové. Tým kolem Zdeňka Matějčka vytvořil analýzu toho, jak se daří nechtěným dětem, když se narodí – tím akcentovali psychologický argument. Ženský hlas tam ale nezazníval.
Kdy se tedy objevil?
Asi poprvé se objevil až v souvislosti s pokusy omezit právo na interrupci po sametové revoluci, v podstatě nejvíc to bylo v roce 2003, 2004, jestli si to dobře pamatuju. Tehdy ženy vydávaly prohlášení, sledovaly situaci a proběhlo i několik menších demonstrací.
Přerušení
Na západě prosadily interrupce feministky, český příběh je ale jiný. Poslechněte si, jaké jsou české kořeny a milníky rozhodování o umělém přerušení těhotenství. Jaké společenské souvislosti má dostupnost nebo naopak zákaz potratů? A proč se stále ještě řídíme socialistickými zákony?
Téma otevírá mladá novinářská dvojice, Barbora Součková a Jiří Klečka v šestidílné publicistické sérii s názvem Přerušení na Radiu Wave.
Nebyla ale potřeba větší aktivizace, protože veřejné mínění je jednoznačně interrupcím nakloněno, aby byly legální a bezpečné. Tím pádem nemuselo dojít k obrovské aktivizaci jako třeba v Polsku.
V současnosti ale pozoruji, že se o tom v ženském hnutí začíná mnohem víc mluvit. Souvisí to s tím, co se děje v Maďarsku, na Slovensku, co se dělo v Polsku, s nějakými protidemokratickými tendencemi proti feminismu, a hlavně tím, co se děje v Americe.
Ukazuje se, že to není úplně zadarmo. A že by se mohlo stát, že by právo na kontrolu vlastní reprodukce mohlo být ohroženo. A že je třeba o tom mluvit a nějak si připravit půdu, abychom mohly reagovat a to právo si udržely.
Vraťme se ještě k sametové revoluci. V jakém smyslu po ní v tématu interrupcí přišel zlom? Co konkrétně se změnilo?
Pro různé skupiny a ideové postoje začalo být možné vyjádřit svůj hlas a tím pádem se ve veřejné debatě začaly objevovat i konzervativní hlasy. Objevil se argument, že emancipace byla vynucená shora komunistickým režimem a že to ženy vlastně nechtějí, že by bylo ideální se vrátit k tomu, že ženy zůstanou v domácnosti s dětmi a muž sám uživí rodinu.
V tomto směru také vypadaly navrhované politiky, třeba ohledně péče o děti nebo prodlužování rodičovské dovolené. Interrupce ale nebyla hlavní téma, a to i přestože se toho rychle ujali i představitelé „prolife“ hnutí.
Zároveň ve vládě byla brzy zastoupená KDU-ČSL, která měla přímo v programu křesťanské hodnoty a usilovala o zpřísnění interrupčního zákona. Nad tím si ale několikrát vylámala zuby a nakonec došlo v rámci strany k takovému konsenzu, že se nebudou pokoušet navrhovat přísnější zákony, protože jim to bralo voliče.
Teď tady máme takový status quo, který je velmi dynamickou rovnováhou. Konzervativní síly vědí, že by na tom mohly tratit popularitu, a zároveň progresivní síly, které by třeba stály o to, aby se to nějak rozšířilo, zase vědí, že jakmile se zákon otevře a začne se o tom veřejně debatovat, je riziko, že naopak dojde k nějakému zpřísnění.
Kontrola ženského těla
Jak byste obecně definovala to, jakou roli hraje ženské tělo ve společnosti?
Ženské tělo je a vždycky bylo takovým předmětem kontroly, protože má tu jedinečnou schopnost reprodukce. A každá společnost je závislá na tom, jestli je schopná se reprodukovat, nebo ne. Souvisí to s mocí a s tím, že společnosti cítí potřebu tohle mít pod kontrolou.
Interrupcí je dnes desetkrát méně než v 80. letech. Důvodem je lepší prevence, hodnotí socioložka
Číst článek
Michel Foucault, francouzský filozof, se mimo jiné zabýval právě podobami moci a mocenských vztahů v dějinách. On přišel s tím, že nejmodernější podobou moci je takzvaná biomoc.
On říká, že to je moc zaměřená na život a udržování a maximalizaci života, což s sebou nese třeba i zákaz trestu smrti nebo snahu minimalizovat nějaká zdravotní rizika. Velmi důležitou složkou je právě snaha ovlivňovat populaci, aby se rozmnožovala. Také aby byla kontrola nad tím, aby byla zdravá a aby se nerozmnožovali ti, kdo nejsou považováni za zdravé.
To je potom zhmotněno třeba ve vyhláškách týkajících se interrupcí nebo nějakých politik, ale třeba i v podobě finanční podpory rodin nebo statistického sledování zdraví lidí, porodnosti a úmrtnosti.
Je to hodně zjednodušené, ale obecně je to směřováno na populaci jako celek, ale dopady jsou samozřejmě velmi individuální. Je to doprovázené i takovou snahou disciplinovat ta těla, aby se snažila být co nejzdravější a populaci co nejvíce sloužila.
Jakou roli tedy hrají potraty a jejich legalizace v nějaké celkové biomoci?
Kontrola ženského těla se pak projevuje v tom, komu je vůbec umožněno se rozmnožovat, komu ne a za jakých podmínek. Interrupce se do toho promítají tak, že určité části populace se snažíme nějak zamezit nebo omezit ten přístup, zatímco jiné části populace ho naopak usnadňujeme, protože ji tam tolik třeba nechceme.
Je to velmi propojené s nacionalismem, s nějakou snahou o reprodukci národního tělesa, tím pádem i s nějakým etnicismem nebo rasismem. A je to hodně propojené i s eugenikou, nebo spíše s takovým eugenickým zaměřením moderní genetiky.
Tam jsou na jednu stranu interrupce, které jsou využívány nebo zneužívány ve snaze omezit rozmnožování, omezit reprodukci nějakých nežádoucích etnických skupin. Typicky v Česku třeba Romů.
Na druhé straně mohou být využívány zase strategicky ve snaze omezit reprodukci třeba zdravotně postižených skupin. I když to zní děsivě, tak se to pořád děje i třeba na takové trošku skryté úrovni.
Podmínky pro interrupci
O interrupci může v Česku požádat jakákoli občanka Evropské unie. Podmínkou provedení interrupce je, aby těhotenství netrvalo víc než 12 týdnů (tj. 12 týdnů od poslední menstruace) a aby mu nebránily zdravotní důvody.
Těhotenství nelze přerušit dřív než 6 měsíců od poslední interrupce, pokud k tomu nejsou závažné zdravotní důvody. Výjimkou je pouze situace, kdy žena alespoň dvakrát rodila, kdy dovršila 35 let, nebo pokud je důvodné podezření, že otěhotněla v důsledku trestné činnosti, která na ní byla spáchána.
Pokud je interrupce nutná ze zdravotních důvodů, tzn., že je ohrožen život nebo zdraví ženy nebo zdravý vývoj plodu, může být umělé přerušení těhotenství provedeno i po 12. týdnu těhotenství.
Když totiž máte nějak vyhodnocené větší riziko v těhotenství, tak vás pošlou do genetické poradny a tam se jedná o tom, jestli by nebylo lepší těhotenství ukončit. Zatímco když byste prostě to dítě nechtěla, tak tam budete cítit pořád nějaký tlak na to si ho spíš nechat než to těhotenství ukončit.
Dají se najít ještě nějaké podobné příklady?
Určitě jste slyšeli takovou představu, že když podstoupím interrupci, riskuji, že budu neplodná a že nebudu moct mít další děti. Ve skutečnosti to lékařsky vůbec není pravda. Je to figura, která se tady pořád opakuje a která možná do jisté míry byla pravdivá, když se interrupce začaly provádět, protože to ještě lékaři úplně neuměli.
To se rychle vyrovnalo a podle lékařských výzkumů a evidence-based studií se to dnes nijak neprokazuje. Ukazuje se, že je větší riziko předčasného porodu, ale není tam větší riziko následné neplodnosti.
Ale pořád se to opakuje a byl to i vděčný argument skrytých konzervativců, protože se to dalo využít a nějak tím ženy strašit. Hlavně ty mladé, které ještě děti neměly a u kterých byla představa, že by mohly mít ty zdravé a silné jedince, aby populace vzkvétala, jen kdybychom je donutili děti mít, i když se jim zrovna úplně nechce.
Je zajímavé, jak to přetrvává v kolektivní paměti a my si to pořád neseme. Je to spojené i se shamingem nebo snahou od toho ženy individuálně odradit a říct jim, že za to budou nějak potrestané. Je to takový mýtus, který ohledně potratů panuje.
Historicky byla mužská role velmi důležitá, kdy to byli oni, kdo ovlivňoval legislativní rámování. Jaké je jejich postavení v těchto debatách dnes?
Z politického hlediska pořád ve většině rozhodují v tomto směru muži. Většinově to jsou oni, kdo rozhoduje o tom, jak mají vypadat porody, jak má vypadat gynekologická péče, jsou ve vedení země i lékařských společností… Pořád se to spíš nese v duchu toho, co prospěje zdraví populace, než co prospěje konkrétní ženě.
Když se na to podíváme v individuálním měřítku rozhodování konkrétního páru, tam je důležité říct, že to nikdy nemůže být symetrické. Tak jako v jiných oblastech se můžeme pokoušet o nějakou rovnoprávnost, kde budou mít stejná práva muži i ženy, tak tady to možné není a je to dáno biologií.
26:29
Jalovec i kopání do břicha. Pokusy o interrupci před legalizací končily i smrtí, přibližuje antropoložka
Číst článek
To dítě se totiž bude ještě dlouhou dobu vyvíjet v děloze ženy a je to ženské tělo, které to umí a zároveň za to nějakým způsobem platí. To dítě porodí žena.
To, že se o něj pak bude starat, je další věc. Tam se to dá už nějak nastavovat a rozvolňovat, ale toto neovlivníme. Tím pádem, aby měli oba stejné právo, je to taková neřešitelná situace.
Vždycky na tom v něčem bude jeden líp a v něčem jiném zase hůř. O tom, co se děje s mým tělem, budu rozhodovat já, ale zároveň odpovědnost nebo následky taky ponesu já jako žena. A může to být vnímáno, že muž by měl mít taky možnost k tomu něco říct, když vlastně on jinak to dítě mít nemůže.
To je podle mě za tou historickou snahou omezovat a regulovat třeba interrupce. Ten, kdo má ve společnosti dlouhodobě větší moc, tedy muž, o tom nemůže rozhodovat přímo, protože se to neděje v jeho těle. Tak se snaží vymyslet, jak to ovlivnit nějak zprostředkovaně.
Teď tady máme historický moment, kdy si o tom ženy chtějí rozhodovat samy, můžou o tom rozhodovat samy, a myslím, že by bylo špatné pod rouškou nějaké snahy o rovnoprávnost říct, že muž do toho má co mluvit.
On do toho určitě může vstupovat jako nějaký pomocný aktér, ale to finální rozhodnutí musí udělat žena.
Křehké právo na interrupce
Proč je podle vás důležité mít ve společnosti svobodný přístup k potratům?
Pro mě je to tak samozřejmé, že se na to celkem těžce odpovídá a souvisí to asi s občanstvím a s tím, že pokud nemám ultimátní možnost se rozhodnout o svém těle, sama o sobě, tak nemůžu rozhodovat ani o jiných věcech. Zakládá to strašnou spoustu nerovností.
Sociální sítě bez interrupčních léčiv. Meta blokuje příspěvky o potratových pilulkách
Číst článek
Málokomu dojde, jak moc je to významné, dokud se neocitne v situaci ženy, která zjistí, že by mohla být těhotná a že opravdu teď těhotná být nemůže. A ta představa, že by s tím nemohla nic dělat, že by byla okolnostmi a blbou náhodou donucena k tomu devět měsíců nosit dítě, porodit dítě a starat se o něj až do jeho dospělosti, případně kdyby mělo nějaké zdravotní postižení, tak celý život, je to vlastně ohromná nesvoboda. A je potřeba se svobodně rozhodnout o takovém závazku.
Myslím, že i ze statistik vidíme, že k tomu ženy přistupují stále odpovědněji a že to neznamená, že pokud tu možnost mají, tak ji nějak masivně využívají. Ale ta finální možnost se rozhodnout tam musí být.
Jak křehké podle vás to právo na interrupce obecně je?
Dlouho jsme se domnívali, že u nás tak křehké není, protože je tady pořád velká převaha ve veřejném mínění a protože česká společnost je v těchto věcech velmi tolerantní. Paradoxně ale její představitelé jsou tolerantní méně a je tam více lidí, kteří jsou konzervativně zaměření.
Tam spočívá kámen úrazu, tedy že by se mohlo něco stát a společnost by mohla jen koukat. Křehké je také to veřejné mínění. V době dezinformací, manipulací a sociálních sítí se může stát, že se najednou někomu povede veřejné mínění zvrátit a skupina, které se to týká, najednou nebude mít hlas a nebude moct do toho mluvit. Je tedy třeba být ve střehu a nějakým způsobem veřejnost vzdělávat a uvědomovat si, že je třeba to hlídat.
