Při bližším pohledu je nicméně zřejmé, že šancí na změnu je tu přece jen víc. Obraty obchodních domů, které směly po řadě týdnů konečně otevřít, nedosahují zdaleka dřívější výše, protože zákazníci si místo obvyklého „shoppingu“ chodí cíleně koupit jen to, co doopravdy potřebují.

Přehrát

00:00 / 00:00

Lída Rakušanová: Všechno jde, když se chce. Víme ale, co chceme?

V supermarketech se řídí podle nákupního lístku se zbožím, které jim skutečně chybí. A řada z nich si uvědomila, že na dovolenou se místo letadlem dá jet třeba i na kole.

Zda je za tím jen obava z finančně nejisté budoucnosti, protože podle tradiční ekonomické mantry je člověk přece od přírody především spotřebitel a touží po blahobytu, který se neobejde bez neustálého hospodářského růstu, ukáže teprve budoucnost.

Stát toho zmůže hodně

Zatím není rozhodnuto nic. Zatím je pořád ještě možné, že za současnou konzumní zdrženlivostí je i vědomí, že člověk nepotřebuje všechno to, o čem si doposud myslel, že bez toho nemůže být.

V každém případě skoncoval ale poslední čtvrt rok s přesvědčením, že neviditelná ruka trhu zařídí všechno nejlíp. V reálu není schopná postarat se, když jde o život, ani o dostatek roušek.

A kam vedou ad absurdum dovedené snahy o co nejnižší výrobní náklady, o tom mohou dlouze vyprávět doktoři, kterým v nemocnicích chybí důležitý lék jen proto, že kdesi v Číně nebo v Indii zrovna vyhořela jediná továrna na světě, vyrábějící jeho ingredience. Přesto musela přijít teprve pandemie, aby se začalo vážně uvažovat o nápravě. A předem je jasné, že k tomu farmaceutické firmy donutí jedině regulace ze strany státu.

V Německu se jeden takový pozitivní důsledek pandemie konkrétně projevil už tento týden, byť ve zcela jiné branži: spolková vláda rozhodla, že od příštího roku musí veškerý masný průmysl v Německu zaměstnávat dělníky přímo a nikoli přes pracovní agentury. Ty mu doposud nabízely levné pracovní síly, většinou z východní Evropy, a staraly se i o jejich ubytování, zpravidla v katastrofálních hygienických podmínkách.

Převzato z Plusu

Že je to na hraně – či spíše pod hranou zákona – protože těmto zaměstnancům různými triky agentur, neplacenými přesčasy a přemrštěnými platbami za ubytování, nakonec nezbude ani minimální mzda, tušily německé úřady už dávno. Spolková vláda ale zasáhla teprve teď, poté, co v ubytovnách začala zuřit hromadná nákaza koronavirem. Předtím se spokojila se sliby masných firem, že se postarají o nápravu samy.

Jak je vidět, stát toho zmůže hodně. Někdy třeba i to, aby se svět nevrátil na kolej, která je slepá.

Autorka je komentátorka Českého rozhlasu

Lída Rakušanová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít