Orbán a Salvini, vrána k vráně sedá
Viktor Orbán ušel politicky hodně dlouhou cestu, říkal jsem si, když jsem ho v úterý večer viděl, jak si plácá po zádech s Matteem Salvinim, italským ministrem vnitra a šéfem strany Liga, které se teprve několik let neříká neofašistická.
Já pamatuji Orbána jako vlasatého maďarského vlastence, který v létě roku 1989 sympaticky provokoval na pohřbu Imre Nagye tady v Česku neslýchanými požadavky, jako byl okamžitý odchod sovětských vojsk z Maďarska. Orbánův Fidesz jako prozápadní liberální strana, podporovaná americkým filantropem Georgem Sorosem, pak čeřila vody maďarské politiky počátku 90. let.
Orbán byl sympatický i jako pětatřicetiletý premiér budapešťské vlády, když se v roce 1998 dostal poprvé k moci. Ale účast nacionalistické Nezávislé malorolnické strany ve vládě ukazovala, že Orbán se od konce 80. let hodně posunul, stejně jako to ukazovaly mnohé kroky jeho vlády, jež neměly s dávným liberalismem nic společného.
Když potom dvakrát po sobě prohrál s levicovo-liberálním táborem volby, posunul se ještě víc doprava a k populismu hrubého zrna přidal i vyhraněný národně-konzervativní tón. V tomto duchu přijal po roce 2010 novou ústavu a mnohé další zákony, včetně těch, které rozdaly maďarské pasy Maďarům žijícím za hranicemi Maďarska.
Pokud si EU nepřerozdělí migranty z lodi Diciotti, nepřispějeme do unijní kasy, pohrozila Itálie
Číst článek
Co už je všem dlouho jasné
Další posun v populismu prodělal Orbán během uprchlické krize před třemi roky. Nejdříve nezvládl uhlídat schengenskou hranici Maďarska a s odchodem několika set tisíc nelegálních migrantů ho musela zachraňovat německá kancléřka Angela Merkelová.
Když Orbán tímto způsobem „přerozdělil“ své migranty a zadrátováním splnil své závazky při střežení schengenské hranice, vyhlásil boj nelegální migraci i přerozdělování migrantů a současně okrajoval maďarskou demokracii. Stále však hrál hru na dobrého křesťanského demokrata, který je z jedné rodiny s Angelou Merkelovou a hlavním proudem evropské politiky.
Když mu bylo vyčítáno, že zašel moc daleko mimo rámec demokracie a to i té křesťanské, udělal jeden, dva kroky ústupků a pokračoval ve slušné společnosti dál.
Nově uzavřeným bratrstvím se Salviniho Ligou, mimochodem partnerské strany SPD našeho Tomia Okamury, překročil Orbán další rubikon. Bude zajímavé sledovat, v jaké skupině bude Orbánova strana kandidovat v jarních volbách do Evropského parlamentu, případně ke které se jeho Fidesz po volbách přidá.
Troufám si tvrdit, že když populisticko extrémně pravicové síly uspějí, nebude si tam Orbánův Fidesz váhat v rámci Evropského parlamentu přesednout. Pokud se tak stane, bude to ale vlastně jen potvrzení toho, co už je všem, kteří Viktora Orbána a jeho stranu sledují, dlouho jasné.
Autor je redaktorem MF DNES
Ambiciózní projekt reformy daní z dílny PAQ Research má jediný háček: je navrhovaný v Česku
Apolena Rychlíková
Angela Merkelová vzpomíná. Také na Ukrajinu
Libor Dvořák
O vládním hausnumerismu aneb nápadný nepůvab 93 procent
Petr Honzejk
O neplatičích, nocleženkách a nesystémové charitě
Kateřina Smejkalová