Skoro by se z reakcí některých lidí mohlo zdát, že během globálního svátku sportu účastníci a pořadatelé olympiády nebojovali o medaile, ale zrealizovali soudobou verzi Pařížské komuny.

Přehrát

00:00 / 00:00

Apolena Rychlíková: Totalita podle Duky. Jak pražský kardinál zase relativizuje historii a bojuje s pravdou

„Vytvořil se trojlístek olympiád 1936 – Berlín, 1980 – Moskva a nyní Paříž 2024. Sportovci byli zneužiti k jiným cílům: k nacismu, komunismu a k novým ideologiím, které nám vlastně říkají, že neexistuje lidská identita,“ uvedl Duka na svém blogu. Co vlastně bývalý arcibiskup srovnává?

Hry v Berlíně v roce 1936 patří k mementům toho nejodpudivějšího ze sportovní i politické historie. Konaly se v době, kdy už byl Adolf Hitler říšským kancléřem a v Německu už téměř rok platily norimberské zákony o říšském občanství a na ochranu německé krve a cti cílené na židovské obyvatelstvo.

Přijímat odpovědnost

Byla to doba, kdy se sport zcela zneužíval k politické propagandě, rasové nenávisti. Žádní němečtí Romové a Židé nemohli po nařízení Německého olympijského výboru startovat na olympijských hrách.

Kvůli tomuto tahu nemohli Německo reprezentovat sportovci jako čtyřnásobný držitel světového rekordu a desetinásobný mistr Německa ve vrhu koulí Lilli Henoch či atletka Gretel Bergmannová, která asi měsíc předtím stanovila světový rekord ve skoku vysokém. Řada především židovských sportovců a sportovkyň pak hry bojkotovala.

Symbolem her se nakonec stal Jesse Owens, afroamerický atlet. Na jedné ze slavných fotografií z olympiády stojí na stupních vítězů a vedle něj hajluje německý sportovec Luz Long. Hitler samozřejmě Owensovi ani nepoblahopřál.

A Moskva? Olympiádu v hlavním městě tehdejšího Sovětského svazu v roce 1980 kvůli sovětské invazi do Afghánistánu bojkotovaly USA a dalších téměř 30 zemí. Her se tehdy zúčastnilo pouze 80 států, nejméně od roku 1956. Ano, přesně tyto dvě olympiády zařadil Duka vedle té pařížské, která se třeba někomu nemusela líbit, ale s oběma zmíněnými olympiádami nemá doslova nic společného.

Dukovo prohlášení není „jen“ nevhodné či neadekvátní, je zcela skandální a po právu se mu teď dostává odsouzení z mnoha stran, včetně církevních kruhů. Duka, sám bývalý politický vězeň, srovnává dnešní dobu a jeden z jejích projevů s nacismem a komunismem a zneužívá svého veřejného postavení k relativizaci minulosti. Čerpá právě z toho, že sám byl minulým režimem stíhaný a ostrakizovaný, vězněný.

Jakoby pak čtenářstvu mělo být jedno, že lže. Alžírskou sportovkyni Ímán Chalíf v textu klidně nazývá mužem nebo elaboruje nad zneužitím Poslední večeře, k němuž nedošlo, protože autor ceremoniálu Thomas Jolly jasně uvedl, že při zahájení mělo jít o aluzi setkání antických bohů.

Dukovi je však pravda už delší dobou překážkou – až příliš by mu znemožňovala setrvávat na svých zcela dogmatických názorech, v nichž svobodu ohrožuje všechno, co se panu kardinálovi nelíbí. Na svůj strach má samozřejmě právo. Na lhaní, překrucování faktů a plivání do obličeje obětem totalitních režimů také. Jen by se měl naučit za své skandální a zraňující názory přijímat i odpovědnost a necítit se jako nový disident pokaždé, když se proti jeho lžím a urážkám někdo kriticky vymezí.

Autorka je publicistka a dokumentaristka

Apolena Rychlíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít