Roli prvního tajemníka komunistické strany převzal prezident Miguel Diaz-Canel, který stojí v čele země už skoro tři roky. O tom, že převezme i vedení partaje, nikdo nepochyboval. V tomto ohledu kubánská garnitura překvapuje málokdy. Šest dekád skřípavě rotující mašina státního aparátu nikdy nebyla na výstřelky v personálních změnách. Ostatně někteří guerreiros, tedy bojovníci, kteří stáli po boku Fidela Castra a jeho bratra Raúla při svržení režimu proamerického prezidenta Fulgencia Batisty v roce 1959, dodnes zastávají vysoké funkce v kubánské politice.

Přehrát

00:00 / 00:00

Leona Šmelcová: Adiós Castro! Kuba po více než šedesáti letech nemá v čele Castra

S odchodem Raúla tak končí éra Castrů, ne však castrismu, jak se říká tamnímu systému. Že už by režim na Kubě mohl skutečně padnout? To si mnozí říkali už několikrát. Třeba když v 60. letech začala americká blokáda oblasti nebo když v devadesátých letech padl Sovětský svaz a s ním ekonomická podpora zcela nesoběstačného ostrova uprostřed Karibiku. V posledních dvaceti letech rezonuje tato otázka ještě častěji.

Castrovo odcházení

Začalo to v červenci 2006, kdy tehdy osmdesátiletý Fidel Castro oznámil, že vedení země dočasně – ze zdravotních důvodů – předává svému mladšímu bratrovi. To režim nemůže přežít, napadlo mnohé při pohledu na necharismatického Raúla Castra – jeho do té doby nijak zvlášť zdůrazňované revoluční zásluhy začal také aparát mohutně vyzdvihovat. Vláda nepadla. Neoslabil ji ani definitivní odchod Fidela z funkce o dva roky později, a nakonec ani jeho smrt před necelými pěti lety.

Raúl Castro odchází v době, kdy Kuba zažívá mimořádně těžkou dobu. Ekonomická situace je tak špatná, že dosáhla úrovně takzvaného zvláštního období z 90. let, kdy v zemi panovala největší hospodářská krize v její novodobé historii. Na ostrově eskaluje koronavirová pandemie poté, co koncem roku americkými sankcemi přiškrcená Kuba otevřela hranice turistům po bezmála roce v izolaci. Novoroční sjednocení tamních dvou měn vystřelilo inflaci, rostou nepokoje na sociálních sítích a nedaleká Venezuela, nástupce Sovětského svazu ve vydržování ostrova, sama prožívá krach.

„Z čela kubánské komunistické strany odcházím s uspokojením, že jsem splnil, co jsem měl, a s důvěrou v budoucnost země,“ pronesl Castro na sjezdu. Dodal, že bude bedlivě sledovat, co se v jeho zemi děje.

Proměna v rámci možností

Ostrov se během deseti let od jeho nástupu k moci v některých věcech proměnil. Ještě v roce 2006 se Kubánec nemohl ubytovat ve stejném hotelu jako cizinci, nemohl si koupit nebo prodat dům, pořídit si mobilní telefon nebo počítač ani vycestovat bez svolení úřadů, a především se nedostal k internetu. Kdyby místním někdo řekl, že o deset let později přivítají v Havaně amerického prezidenta a kapelu Rolling Stones, zřejmě by pochybovali o jeho duševním zdraví.

Převzato z Plusu

I přes tyto změny Kuba v zásadních věcech nikdy neustoupila ve své politice. Omezování lidských svobod pokračuje, totalitní zřízení funguje navzdory propojení se světem přes internet. I když potlačování rostoucích protestů svolávaných přes sociální sítě bude patřit k hlavním úkolům Diaze-Canela vedle stabilizace ekonomiky. Kuba například nezbytně potřebuje přilákat zahraniční investory, zvýšit vývoz nebo reformovat soukromý sektor.

Diaz-Canel ubezpečil Castra, že bude pokračovat v práci obou bratrů. Kombinace udržování starých pořádků a zároveň nutnost provádět zásadní změny ale zavání silným rozporem.

Autorka je publicistka

Leona Šmelcová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít