Většina hněvivých poznámek na moji adresu byla anonymní a na ty ze zásady neodpovídám. Pravděpodobně se jedná o falešné profily, které mě chtějí zatáhnout do zbytečných polemik. Argumenty v takovém případě nehrají žádnou roli.

Převzato z Plusu

Několik z nich ale psali skuteční lidé, kteří tuto věc berou vážně. Když jsem navíc zjistil, že někteří jsou mladými lidmi, kteří postrádají zkušenost s totalitními režimy, rozhodl jsem se odpovědět.

Obrněné transportéry

Když jsem byl mladý, přepadla naši zemi v noci na 21. srpna 1968 sovětská armáda, aby zabránila reformním komunistům zavádět demokratické svobody, jako je svoboda slova, svoboda shromažďování, svoboda pohybu. Zatkla nejvyšší představitele státu a strany. V Moskvě je donutila podepsat protokoly, které měly pobyt okupačních vojsk legalizovat a ve kterých se zavázali, že pomohou obnovit předcházející totalitní pořádky.

O rok později, 21. srpna 1969, už to nebyli okupanti, ale naši vlastní policisté, vojáci a lidoví milicionáři, kteří brutálně rozháněli demonstrace v Praze na Václavském náměstí či v Brně. Viděl jsem jako přímý svědek, jak se pokojná demonstrace mírumilovných lidí proměnila v násilné střetnutí, v němž pochopitelně zvítězil ten silnější a brutálnější.

V horní části Václavského náměstí, v prostoru mezi demonstranty a policisty, se objevila stará paní, která patrně nevěděla, co se děje. Když proti ní vyběhl policista a začal jí bezhlavě mlátit, dav se rozběsnil. Z blízkého výkopu na chodníku lidé vzali dlažební kostky a zaútočili na policisty, aby stařenku ochránili. Sešikovaná policie pod náporem ustoupila nad pomník svatého Václava a chvíli se nic nedělo. Pak proti demonstrantům vyjely obrněné transportéry a začala mela.

Nevím, kolik lidí bylo zraněno, kolik zatčeno a kolik dostalo „jenom” nakládačku, jak se říká, ale málo jich nebylo. I mrtví však byli. Měl jsem štěstí a vyváznul jsem pouze s natrženými kalhotami od vojenského bajonetu.

Nejde to srovnávat

Všem bylo jasné, že násilí vyprovokovala záměrně policie, proto, aby dala celé veřejnosti najevo, že období svobody projevu a shromažďování končí, že začíná období strachu a poslušnosti, normalizace.

Komunistická propaganda o této události v televizi, v rozhlase a v novinách lživě hlásala, že „hrstka" antisocialistických sil rozpoutala násilné střetnutí.

Vzpomínám na události, které se odehrály před padesáti lety, když vidím, jak se stejnými metodami čínská policie snaží „znormalizovat“ demokratické poměry v Hongkongu a jak ruská policie obušky vysvětluje Moskvanům, že opoziční kandidáty do voleb nepustí, i když na to mají právo.

Tohle, stejně jako to, co jsme zažili před padesáti lety, opravdu nejde srovnávat s tím, když se v demokratických zemích policie dopouští přestupků při potlačování násilných demonstrací. Je to prostě něco jiného, protestovat za totalitního komunistického režimu a v demokracii. Kdo zakusil obojí, ten to dobře ví.

Autor je publicista.

Daniel Kroupa Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít