McDonaldova teorie světového míru

V prosinci 1996 napsal Thomas Friedman, známý americký ekonom, krátký článek do názorové sekce The New York Times. Popsal v něm takzvanou Teorii zlatých oblouků pro prevenci konfliktů. Zlatými oblouky myslel proslulé žluté stylizované M, které strmí nad každým McDonaldem a oznamuje světu, že se tu může přejíst laciným fastfoodem.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Následky ruského vojenského úderu v Charkově

Následky ruského vojenského úderu v Charkově | Foto: Vyacheslav Madiyevskyy | Zdroj: Reuters

Podle Friedmana spolu nikdy nevedly válku dvě země, z nichž v obou byly mekáče. Friedman si dělal tak trochu legraci, ale koncem 20. století ještě McDonaldova teorie světového míru, jak jí někteří začali přezdívat, držela pevně.

Přehrát

00:00 / 00:00

Iva Pekárková: McDonaldova teorie světového míru

Mnozí začali na restaurace McDonald’s, symbol vyspělého kapitalismu, nahlížet jako na možnou záchranu. „Když budou v každé zemi mekáče, už nikdy nebude válka!“ vykřikovali.

I oni si dělali tak trochu legraci, ale tak trochu to mysleli vážně. Nebylo by to skvělé, kdyby šlo nastolit světový mír za pomoci pár miliard hamburgerů a pár set Himalájí hranolků připravených sice podle amerického standardu, ale s přihlédnutím k lokálním preferencím? (Ve francouzských mekáčích například až donedávna smažili hranolky na koňském sádle.)

Bohužel, tak jako nadšený výkřik Francise Fukuyamy v publikaci z roku 1992, totiž že s pádem Sovětského svazu a s koncem studené války končí dějiny, neboť ve všech zemích převládne liberální demokracie a zůstane už navždy, se i McDonaldova teorie světového míru brzo stala terčem vtipů. Bylo proč.

Stačilo pár let a začalo být zřejmé, že dějiny neskončily, liberální demokracie nepřevládá, ale hroutí se, a restaurace McDonald’s světový mír nezabezpečí. 

Mír nemáme, mekáče ano

Rusko-ukrajinská válka je toho smutným příkladem.

3:04

Dnes tolik nechlastejte, prosím. Saniťáci stávkují

Číst článek

Do Moskvy dorazil McDonald’s v lednu 1990. Na jeho otevření na Puškinově náměstí čekalo ve frontě osmatřicet tisíc lidí, toužících ochutnat fastfood svobody a kapitalismu. To překonalo všechny rekordy, jaké v tomhle řetězci kdy zaznamenali.

Z moskevského mekáče se ale nestal zdroj laciného občerstvení pro chudinu. Stal se z něj exkluzivní restaurant. Lidé dlouho šetřili, jen aby mohli své přátele pozvat do McDonalda a oslnit je zápaďáckou nádherou.

Tak jako většina věcí v dějinách i nadšení z mekáče pominulo. Když McDonald’s otevřel první restauraci v ukrajinském Kyjevě – v roce 1997, půl roku po Friedmanově článku – už se s takovým ohlasem nesetkal. I tak bylo na Ukrajině v jednu dobu 109 McDonaldů.

Ruský útok na Ukrajinu uštědřil McDonaldově teorii světového míru velkou ránu. McDonald’s se stáhl z obou zemí. Pak ale prohlásil, že zatímco s Ruskem už nechce nic mít, na Ukrajinu se bude pomalu vracet.

Dnes na Ukrajině funguje 101 McDonaldů. Žádný z nich v Charkovu, který Rusové stále ostřelují. Nemá smysl, aby tu byly. Všichni zaměstnanci nadnárodních korporací v tomhle městě se musejí při každém poplachu schovat do krytu – a poplachů je tu deset i víc denně. Práci v takových podmínkách nezvládne žádná restaurace.

Osobně nemám nadnárodní korporace v lásce a do mekáčů nechodím. Musím ale uznat, že se McDonald’s na Ukrajinu nevykašlal. Dodává zdarma jídlo vojákům i místním lidem trpícím nedostatkem. A podle zpráv skutečně pomáhá.

Autorka je spisovatelka, žije v Londýně

Iva Pekárková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme