V dubnu jsem strávila čas v Charkivu. I Kosťantynivka mi přirostla k srdci. A teď čtu posty od válečného zpravodaje Martina Dorazína: Kosťantynivka se evakuuje.
Já osobně se domnívám, že za to může Axel Rudakubana, aspoň v případě, že ho psychiatři neprohlásí za tak duševně nemocného, aby nebyl schopen rozeznat dobro od zla.
Mnozí začali na restaurace McDonald’s, symbol vyspělého kapitalismu, nahlížet jako na možnou záchranu. „Když budou v každé zemi mekáče, už nikdy nebude válka!“ vykřikovali.
Jak pravil náš premiér Rishi Sunak, měli bychom se ve dnech, kdy saniťáci stávkují, co nejvíc vyhýbat nebezpečí, neprovozovat některé sporty a – neožírat se, píše v komentáři Iva Pekárková.
Takzvaní vlastenci, pro které se nedávno ujalo označení dezoláti, demokratičtěji smýšlející většině státní vlajku ukradli a využívají ji k propagaci svých prapodivných cílů.
Nejspíš jste taky viděli tu příšernou fotku. Pod slavným Rembrandtovým obrazem sedí skupinka dětí školou povinných a všichni zírají do mobilů. Na obraz ani jediné.
Žily ve Spojeném království od nepaměti. Dlouho byly považované za škodnou a lidé na ně líčili pasti či otrávené návnady. Pak si ale někteří začali všímat, že červených veverek značně ubylo.
Před pár dny jsem na českém zpravodajském serveru narazila na podivný článek. Tvrdil, že soužití Romů s Pákistánci je časovaná bomba, že napětí bude eskalovat a může vyvrcholit něčím strašlivým.
Vážně se lidé tolik bojí nebezpečí ze strany jakýchsi abstraktních „migrantů“, které nikdy nikdo neviděl (i když samozřejmě každý přesně ví, jak vypadají)?
Úřad městské části prý s nápisy na zdech nemůže nic dělat, protože se nacházejí na soukromých objektech. Znamená to snad, že na soukromém objektu může rasistický, xenofobní nápis strašit třeba 20 let?