Měl za sebou vyčerpávající zápas se soupeřem, kterého do té doby porazil jen jednou v životě, a to ještě před pěti lety.

Pot z něj tekl proudem a zhluboka oddychoval, protože vítězství si připsal až po prodloužení. Navíc už se zase musel naplno koncentrovat, protože za chvíli ho čekalo semifinále. A po něm ještě zápas o medaili.

„Lukáši, můžu dvě otázky?“

Jsou sportovci, kteří by se ani neotočili. Další by se sice zastavili, ale rozhovor by odmítli s tím, že budou mluvit až po skončení celého turnaje.

A pak jsou takoví jako Lukáš Krpálek – nedělalo mu problém říct do diktafonu, jak moc je rád, že svého odvěkého rivala Nizozemce Grola porazil, a že věří v úspěch i v bojích o medaili.

Později ten samý den už se mu na krku houpala zlatá medaile. Potřetí v kariéře vyhrál mistrovství Evropy, z toho poprvé v nejvyšší hmotnostní kategorii nad sto kilogramů.

„Lukáši, já i Česká televize bychom potřebovali rozhovor zvlášť. Nebude vám vadit odpovídat na podobné otázky dvakrát?“

V mixzóně, což je prostor pro rozhovory, je zvykem pokládat otázky v hloučku. Novináři nastaví mikrofony a diktafony před sportovce a na přeskáčku se ptají na cokoliv, co je zajímá. Výhodou takového systému je to, že sportovci nemusí odpovídat na otázky, které by byly beztak stejné nebo minimálně podobné, každému žurnalistovi zvlášť. Nevýhodou naopak je, že v rádiu a v televizi z takového výstupu nevytvoříte rozhovor „otázka – odpověď“.

A Krpálek? Ten jen ochotně prohodil, i když už měl za sebou jedno interview v angličtině: „No jasně, uděláme ty rozhovory zvlášť.“

Navíc se tak nechová, jen když vyhraje zlato a na mistrovství jsou pouze dva čeští novináři. Nedávno na turnaji v Praze dával rozhovorů hned několik, mezitím se stíhal podepisovat desítkám dětí, které za ním chodily. „Až tady dodělám všechny rozhovory, tak zůstanu v hale co nejdéle a budu se snažit podepsat všem dětem, které přišly.“

Samozřejmě i vstřícnost má určité hranice. Po olympiádě v Riu de Janeiru se naučil říkat „ne“. Žádostí o nejrůznější mediální aktivity bylo tolik, že zkrátka nešlo zvládnout všechno. Už neodpovídá na každou zprávu od novináře, kterou dostane. I těm, které zná lépe, občas odepíše třeba i s několikadenním zpožděním. Zájem o něj je totiž mnohem větší než před pár lety, kdy o judu psali jen nadšenci.

To, jaká se z Krpálka stala sportovní hvězda, ilustrovalo i mistrovství Evropy v Tel Avivu. Už na cestě na šampionát se s ním fotili čeští policisté na letišti. Přímo v Izraeli mu přáli i domácí fanoušci, kteří si užívali přítomnost olympijského šampiona a mistra světa. Po vítězném finále se s ním chtěl zase kdekdo vyfotit – od lidí z české ambasády po malého izraelského kluka, který mu coby dobrovolník nosil bundu a pantofle, když byl zrovna na tatami.

Kdo by nechtěl fotku s olympijským vítězem, mistrem světa a nyní už trojnásobným evropským šampionem?

I v českých podmínkách zkrátka dokázala vyrůst světová judistická hvězda. Ovšem bez hvězdných manýrů.

Petr Šedivý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít