Výbuch z úterního večera, který vypadal spíš jako výjev z filmu než realita středomořského města, zafungoval jako drsná připomínka skutečných rozměrů problému, v němž Libanon vězí. Sám o sobě by byl takový výbuch jistě velkou tragédií, ale je i výmluvným symbolem nebo snad symptomem.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý komentář Jana Fingerlanda

Už deset let svět pozoruje procesy, které dostaly souhrnný název arabské jaro. V různých státech věci proběhly různě, ale skoro vždy se jednalo o problém způsobený zbytnělým státem. Tedy nekontrolovanou mocí vlády, přerostlou armádou nebo zdivočelou tajnou policií. Jenže libanonský problém byl skoro vždy opačný. Tamní vláda měla vždy příliš málo moci a ne dost vůle jednat jménem celého státu a společného zájmu.

Špatné sudičky

Libanon kdysi vznikl trochu uměle jako stát s křesťanskou většinou, ale také četnými dalšími skupinami v rámci jedněch hranic. Na cestu dějinami byl vybaven vzdělanou elitou a prominentními vztahy s Francií a dalšími mocnostmi. Ovšem štěstí mu to nepřineslo. Trochu to připomíná špatné sudičky, které stály nad kolébkou některých států střední a východní Evropy.

Zejména poslední půlstoletí bylo v Libanonu naplněno samými špatnými zprávami. Země prošla občanskou válkou, vzájemným vražděním, zničením hospodářské základny, masovou emigrací a zahraničními intervencemi. A nakonec vznikem politického systému, který sice garantoval osmnácti různým nábožensko-etnickým skupinám možnost prosadit proti ostatním sektám některé své zájmy, ale ne o moc více.

Takový zablokovaný systém navíc nevyhnutelně vedl ke korupci, neefektivitě a frustraci. Vláda nebyla a stále není schopna dlouhodobě garantovat ani takové samozřejmosti, jako je odvoz odpadků nebo nepřerušované dodávky elektřiny, natož bezpečnost nebo státní suverenitu. Poslední dva roky byly na nehody obzvláště bohaté – lesní požáry, s nimiž si podfinancovaní hasiči nedokázali poradit, pád měny, nedostatek základního zboží z dovozu a řadu dalších lapsů. Do toho přicházely pohromy jako příchod syrských uprchlíků nebo nyní koronavirové drama.

Libanon na své arabské jaro čekal marně nejen proto, že tu nebyl diktátor, proti kterému by se lidé vymezovali. Především tu byl strach, že každý krok stranou může zemi vrátit před rok 1990, kdy se podařilo dohodnout mír se všemi neblahými důsledky petrifikovaného systému rozdělení moci a sobeckými elitami v čele jednotlivých skupin.

Libanonská verze jasmínové revoluce jako kdyby dorazila teprve tehdy, kdy dorostla nová generace, která se bála špatné budoucnosti více než hrozné minulosti. Mladí lidé začali žádat změnu, která by Libanon nějak přehoupla do nové éry, ve které bude možné soutěžit o moc, reformy se rozběhnou a zákony i vládní sliby budou platit. Tedy že vláda bude mít své hranice, ale i jasnou odpovědnost.

Konec nebo začátek

O skutečných příčinách bejrútské exploze se zatím spekuluje. Ve vzduchu je možnost, že výbušné materiály si v přístavu ulilo hnutí Hizballáh, které si v Libanonu dělá, co chce. Nebo že jde o trestuhodnou nedbalost vlády, které bylo jedno, že uprostřed metropole po léta nechává špatně uskladněné nebezpečné chemikálie.

Obojí by bylo projevem dlouhodobého onemocnění libanonského státu – vlastně jen další položkou do katalogu výhrad, které proti němu mladí lidé mají. Jenže tentokrát mnohem viditelnější a také slyšitelnější. Hraje to nějakou roli?

Už se objevilo přirovnání k Černobylu a jeho efektu na sovětský systém. Libanon kvůli tragédii, navíc s obrovskými ekonomickými dopady, může po tomto úterku skomírat ještě více než před ním. Nebo se exploze může stát momentem, po které už některé věci opravdu nebude možné nechat při starém.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít