Podobnost nepochybně spočívá už v tom, že na obou stranách kanálu se jednalo o vzpouru většiny voličů proti dosavadní vládě. Způsobu vládnutí a možná i establishmentu, v některých případech i celému systému.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Fingerland: Když dva dělají totéž

Mnohem víc emocí jsme viděli ve Francii než v Británii, přestože tam šlo o střídání u moci po celých 14 letech konzervativní vlády. Roli asi nehrály jen rozdíly v mentalitě, ale i vědomí britské Labour Party, že směřuje k jasnému a asi zcela nezvratnému vítězství. Ve Francii pak šlo o drama do poslední chvíle.

Souviselo to s rozdílnými účinky volebního systému, ale i s odlišnou politickou kulturou. Až do nedávna se zdálo, že se anglosaské politické instituce, založené na jednokolovém většinovém systému, zbláznily, a začaly produkovat bláznivé výsledky – minule si Britové mohli vybírat třeba mezi Borisem Johnsonem a Jeremy Corbynem, o dění v USA nemluvě.

Zleva do středu

Tentokrát vedl britskou Labour Party vypočitatelný a mnohem centrističtější Keir Starmer, Konzervativní stranu Rishi Sunak, politik mnohem srozumitelnější, než byl Johnson, ale také takový, který v očích veřejnosti šanci už dostal a nevyužil ji. Británie tedy vstupuje do nové éry s jasnou většinou a silným předsedou.

Francouzský systém, založený na dvoukolové volbě, se snaží odbourávat extrémy jinak. Letos byl paradoxně jedním z hlavních témat boj proti extremismu, tedy tomu pravicovému, takže volby skončily úspěchem Nové lidové fronty, pod její hlavičkou se za vítěze může považovat levicový extremista Jean-Luc Mélenchon. 

Možná vznikne vláda s účastí krajní levice, neméně pravděpodobné je, že Francie s parlamentem rozdrobeným na tři znepřátelené bloky, nebude schopna sestavit žádnou vládu. A bude řešit budoucnost celého politického systému páté republiky.

Krajní levice a pravice ve Francii mají společné i to, že nemají moc kvalifikovaných osobností, které by mohly pověřit uskutečněním programu. A vlastně asi program, který by bylo možné realizovat – a pokud nebude realizován, je to možná ještě ta lepší varianta.

Ovoce nespokojenosti

Ovšem i v Británii se objevili skeptici, podle kterých Labour Party nedostatečně využila pobyt v opozici k přípravě na vládnutí, anebo že část volebních slibů jsou velmi špatné nápady.

Případně, že se corbynovská krajní levice dostala k moci po Starmerových zádech. Pořád ale platí, že v Británii mají díky jasné většině mnohem větší šanci na efektivní vládnutí.

Obojí volby splnily trend, podle kterého se poslední hlasování v západním světě odehrávají ve dvojím duchu: Za prvé v nespokojenosti – ať už ji způsobuje deindustrializace pod vlivem globalizace, špatná rozhodnutí z minulosti, dopady covidu, migrace, nebo cokoli jiného. 

A za druhé, že stále větší roli hrají otázky identity. Francouzská krajní levice i pravice, které dohromady získaly desítky procent, nabízely útěšnost ztotožnění s nějakou skupinou, se stranou nebo jejím příběhem. Dokonce i francouzští centristé apelovali na „republikánské tradice“.

V Británii je tento trend možná slabší, i když i tam si konzervativci pohrávají s nově objevenou „anglickou identitou“ – a i tam, podobně jako ve Francii, sehrály důležitou roli zdánlivě podružné otázky, jako je válka v Gaze a postoje muslimských voličů.

Labouristé také po dlouhé době pokořili na severu dosud dominantní Skotskou národní stranu, i když zde hrály roli i nahodilé okolnosti, jako je chaos v SNP, vedené neschopným politikem. Starmer by ale drtivě vyhrál i bez skotské Labour Party – díky nekompetentním anglickým konzervativcům. 

Britové a Francouzi jsou nadále geografickými sousedy. Jinak je ale dělí docela velký příkop. Nebo spíš kanál.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít