Cesta z Petrohradu za město na trénink anglické reprezentace trvá víc než hodinu. Přes čtyřicet zastávek autobusem.

Stojím v uličce a zvědavě si mě prohlíží starší žena. Chvíli na dálku zkoumá akreditaci, která se mi houpe na krku, pak zaloví v nákupní tašce a vytáhne bonboniéru.

„Dárek,“ usmívá se.

„Proč?“

„Jen tak, prostě dárek, no tak si to vemte.“

Lidé kolem, kteří scénku pozorují, se také usmívají. Najednou mi kdosi zaklepe na rameno. Prý si mám sednout na volnou sedačku, ať nemusím stát.

Aby bylo jasno - nelíbilo se mi, když Rusko pořadatelství fotbalového šampionátu dostalo. Hlavním motivem ruské kandidatury totiž nebyl sport, ale možnost vylepšit obraz země ve světě.

Ale místní lidé to takhle neberou. Vážně si týdny, kdy můžou hostit desetitisíce fanoušků z celé planety, užívají.

Řídím se radou od lidí, kteří znají Rusko líp než já. Nebav se s nimi o politice a budeš v pohodě.

Funguje to. Až tak, že vřelost místních občas dokáže vyrazit dech. Jako třeba mě v autobuse na cestě na trénink anglického týmu.​

Petr Šedivý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít