V Evropě je řada států, které se deklarují jako neutrální – to v zásadě znamená, že nejsou členy Severoatlantické aliance, jako třeba Švýcarsko. Proslule neutrální byly i další dvě menší blahobytné země, totiž Švédsko a Finsko.

Přesto v polovině 90. let vstoupily alespoň do Evropské unie. Neúčast v NATO byla dlouhodobou součástí jejich politického projektu. Je zajímavé se podívat na podobnosti i rozdíly obou případů.

Neutralita dvakrát jinak

I když to tak momentálně nevypadá, Švédsko bývalo válečnickou miniříší na severu Evropy. Vlastně o tom něco víme z dob třicetileté války. Zhruba před 200 lety se však začalo jeho sebepochopení postupně měnit, až Švédsko našlo zalíbení ve svém úkrytu na severu kontinentu.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Fingerland: Finlandizace NATO aneb Neutralita vychází z módy

Neutralita, včetně představy, že Švédsko je země, která se k ničemu nezavazuje a s nikým nebojuje, se stala důležitou součástí národní identity. Švédové to občas chápali jako morálně vyšší volbu než tu, kterou udělali Dánové a Norové, kteří do NATO vstoupili už v roce 1949. Vznešená švédská neutralita byla ovšem možná jen díky tomu, že jiné státy učinily odlišnou volbu.

Finská východiska byla historicky i psychologicky jiná. Menší a méně výhodně umístěné Finsko dlouho podléhalo Švédsku a poté Rusku. Nevzpomínalo s dojetím na žádného ze svých bývalých pánů, místo toho hledalo způsob, jak ochránit nezávislost v nových podmínkách.

Zejména po sovětském útoku na Finsko koncem 30. let a uchování samostatnosti za cenu desítek tisíc životů a velké části území našlo po 2. světové válce východisko ve své vlastní finlandizaci.

Nebyla to volba morální jako u Švédska, ale zcela pragmatická, s Ruskem mají Finové na rozdíl od Švédů více než tisícikilometrovou hranici. Tedy nedráždit medvěda a čekat na lepší časy. Neboli bylo bezpečnější v NATO nebýt a o členství neusilovat.

Malý velký krok

Nyní se situace opět změnila. Po ruském útoku na Ukrajinu už to nevypadá tak, že je nejbezpečnější zůstávat mimo, ale naopak být uvnitř aliance, alespoň podle rostoucího množství Finů a Švédů. Odhodlání vypadá silnější ve Finsku, protože ve Švédsku je představa o neutralitě jako součásti národní identity stále velmi silná.

Převzato z Plusu

K tomu je třeba dodat tři věci. Zaprvé, změna na severu nepřichází úplně náhle, ale po létech ruských provokací, nedávno například přeletu ruských stíhaček nad společným finsko-švédským cvičením na ostrově Gotland. Současná válka na Ukrajině je už poslední kapkou.

Dále, Švédsko ani Finsko nejsou státy, které by si myslely, že neutralita je nějaká snazší a levnější cesta, jak to někdy slýcháme u nás. Do své obrany dlouhodobě investují a berou ji velmi vážně, včetně civilní obrany. Ve Švédsku také už před pěti lety znovu začali povolávat brance.

Je to také velmi odlišný přístup ve srovnání s neutrálními státy, jako je Irsko nebo i Rakousko, které na svou obranu vydávají velmi málo a spoléhají se na jiné nebo na svůj neutrální status.

Seveřané se dlouhodobě zapojují do cvičení s ostatními státy aliance a mají kvalitní výcvik a výzbroj, používají stejné komunikační prostředky a aliance s nimi sdílí informace. Jejich případný vstup by byl velmi hladký a zevnitř by mu nikdo odpor nekladl.

Švédové a Finové nyní procházejí velmi intenzivní debatou a mentální změnou, srovnatelnou s tou německou. Je možné, že nakonec vstoupí jen Finsko, naopak Švédsko by pravděpodobně nepodalo přihlášku jinak než v koordinaci s Finy.

V každém případě proces možného rozšiřování NATO v blízkosti ruských hranic je už v běhu a spustil ho Vladimir Putin.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít