Na Alžbětě bylo hned několik věcí pozoruhodných. Jednou z nich byl fakt, jak byla nepozoruhodná. Udržovala po celý život královské dekorum, obdivuhodně věrně plnila své povinnosti, ale nikdo by se neodvážil tvrdit, že byla výjimečná svým nadáním, nebo výkony v nějakém specifickém oboru, snad kromě znalosti koní.

Ostatně královnou se stala jen náhodou, nestala by se jí, kdyby král Edward, starší bratr jejího otce Jiřího, nedal přednost osobnímu životu před svými povinnostmi vůči tradici, národu nebo instituci království. Jiří VI. také žil nečekaně krátce, jen náhodou neměla Alžběta bratra, a tak dále.

Umění žít

Tak celkem nahodilá a obyčejná žena stanula v čele monarchie, která během sedmdesáti let prošla největší proměnou ve svých dějinách, od rozpadajícího se globálního impéria až po zemi, která se možná ještě trochu rozpadne, a její milovaný skotský hrad Balmoral zůstane za hranicemi.

Obyčejná žena, nebo spíše neobyčejně obyčejná žena, tato dramatická desetiletí zvládala s důstojností, kterou zaznamenávají nepochybně všechny nekrology ve stovkách jazyků po celém světě. Spojené království vlastně mělo štěstí právě na osobu, která v sobě spojila píli, pocit závazku, vytrvalost a cit pro věc, všechno, co její strýc Edward neměl.

Alžběta zvládla v podstatě bezchybně své panování, ale také tu druhou, obyčejnější část svého pobytu na zemi – normální život. Život, to je také umění. Umění, které různí lidé zvládají různě, a mnozí nadaní jedinci dokonce velmi špatně.

Alžběta své věci držela pevně v rukou po více než devadesát let – ještě stačila pověřit vládou čerstvou premiérku. S trochou nadsázky bychom mohli říci, že se jí povedla i smrt. Pokud by někdo chtěl hledat Alžbětiny chyby, pak možná v tom nejobyčejnějším úkolu, totiž v tom, jak život zvládaly – nebo také nezvládaly – její děti.

Královna a král

Skutečnost, že se nahodilá osoba ocitne v čele státu, je něco, co je typické pro všechny dědičné monarchie. Kdysi to mohla vyvážit víra v božské právo králů, později snad užitečnost předvídatelnosti nástupnictví. Ovšem Alžbětina éra už pevně spadala do doby, kdy tato nahodilost byla silným argumentem pro republikánské zřízení – co když trůn zdědí někdo zcela nevhodný?

Británie našla svůj recept na stabilitu v modelu, který teoretik 19. století Walter Bagehot formuloval slovy, že „král(ovna) panuje, ale nevládne“ – tehdy se jednalo o Viktorii. Tato podobně obyčejná žena vládla „jen“ 63 let, a dala jméno celé jedné éře. „Reálná“ politická rozhodnutí dělali ti, kdo museli předkládat účty voličům, což má své výhody, ale také nevýhody.

Alžběta přispěla do debaty o výhodnosti monarchie právě svým životem, a svou schopností zapadnout do provozu moderní demokracie, a to paradoxně svým starosvětským způsobem, trváním na dekoru, pravidlech, oprávněných očekáváních, prostě tradici, která, jak víme od Chestertona, je „demokracií předků“.

Ne náhodou se v britských televizích neustále ozývalo přirovnávání Alžběty ke skále – stačilo, že tu byla, a že byla taková, jaká byla.

Teď už je to na jejich potomcích, kteří jsou stejně obyčejní jako ona, ale možná ne vždy v tom šťastném souladu několika konkrétních vlastností. Ještě během čtvrtečního večera Británie plavně přešla na heslo God save the King, ať Bůh chrání krále, skoro pozapomenuté po sedmdesátiletém panování ženy.

Pořád ale asi můžeme říkat – královna zemřela, ať žije královna.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít