Kanadský režisér Denis Villeneuve točí filmy, které cítíte celým tělem. V Blade Runner 2049 má dystopie ohlušující kvalitu a zní jako bortící se skály a pronikavá siréna. V Sicariu spaluje pokožku přímé slunce, Příchozí zase zneklidňují svou rozlohou napříč prostorem i časem.

Z Duny, kterou nyní po ročním odkladu uvádějí česká kina, jsem odcházela s pocitem, že ještě několik dní budu vyklepávat písek z bot.

Má to co dělat s tím, jak Villeneuve vykresluje realitu svých postav a seznamuje diváky s jejími pravidly a fungováním. Patří k tvůrcům, co si rádi dávají načas a nechávají pocit z daného prostředí vyznít. Jeho vyprávění pak působí roztahaně a neakčně, ale zato má charakteristickou barvu, vůni nebo třeba teplotu. Řečeno jinými slovy, Villeneuvova realita působí skutečně.

Dává tak docela smysl, že se právě filmař jeho schopností pustí do adaptace skoro 60 let starého, 500stránkového románu s komplikovanou vnitřní mytologií a ochranitelskými fanoušky po celém světě, na které už si vylámala zuby řada velkých režisérských jmen před ním.

David Lynch měl sice ve své verzi z roku 1984 Stinga ve speedech, ale očividně mu nezáleželo na nějaké věrnosti ke knižní předloze, a tak zcela změnil její vyznění. Alejandro Jodorowsky si pro svou Dunu vysnil 10hodinovou stopáž a obsazení Salvatora Dalího, mimo jiných, ale pak ji nikdy nenatočil.

Villeneuvovou největší zbraní tak byl, zdá se, překvapivě on sám, když si údajně už v dospívání jako zarytý fanoušek Duny a s ní spojených pokračování dokonale vysnil, jak by měla vypadat ona titulní vyprahlá planeta, o jejíž kontrolu se už po staletí svádějí kruté boje.

Arrakis, podle oficiálního názvu, totiž není pouze domovem obřích písečných červů s početnými, ostrými zuby, ale také drogy zvané melanž, která je díky svým mnoha využitím považována za nejcennější zboží v galaxii. Děj filmu začíná ve chvíli, kdy kontrolu nad planetou dostane z nařízení imperátora rod Atreidů, což je uvrhne do smrtelné pasti.

V určitých ohledech to působí tak, že Villeneuve, ať už vědomě či nevědomě, k Duně přirozeně směřoval celou svou kariéru. A nemám tím teď na mysli pouze to, že ze svého Blade Runnera mohl klidně oprášit některé futuristické rekvizity a dekorace. V jeho předchozích filmech sice chyběl psychotropní písek, levitující obtloustlí záporáci nebo sesterstvo schopné manipulovat s lidskou vůlí, ale jejich prostředí působila dost podobně.

Ať už šlo o americko-mexickou hranici, vesmírnou loď zaparkovanou kdesi uprostřed zelené pláně nebo neony osvětlenou civilizaci po kolapsu, všechna místa spojovala přetrvávající tíseň, nehostinnost a osamělost. Pocit, že tady se člověk může spolehnout pouze sám na sebe.

V Duně, která se svými motivy dotýká otázek kolonialismu, ekologie i náboženského fanatismu, je ten prožitek úměrně znásobený epickou škálou vyprávění.

Nepochybně pomáhá, že měl režisér k ruce opravdu záviděníhodné herecké obsazení. Vedle Timothéeho Chalameta ztvárňujícího hlavní roli rodového následníka Paula Atreida, chlapce ve společnosti samých dospělých, který v sobě ze strachu z vlastní budoucnosti dusí bouři emocí, vyniká zejména Rebecca Fergusonová jako jeho matka Lady Jessica, žena rozervaná mezi dvěma světy.

Oscar Isaac se tu objevuje jako charismatický vůdce, vévoda Leto Atreides, zatímco potřebné srdce do dramatu přidává sympatický bojovník Duncan Idaho s tváří Jasona Momoy. Javier Bardem jako zástupce fremenů, domorodého národa Arrakisu, se zase báječně prohrčí jednou ze svých dvou scén. Výčet jmen ale pokračuje dál – a je radost sledovat, co každé z nich přinese snímku vlastního.

Villeneuve do Duny nesmazatelně vtiskává svůj rukopis: omračující audiovizuální stránku (podpořenou kamerou Greiga Frasera a éterickým soundtrackem Hanse Zimmera), vyžívání se v detailu, zádumčivý tón, rozvláčnost a skoro až upozadění dějové stránky ve prospěch její srozumitelnosti. Stává se z ní tím pádem velkofilm, který vyznívá nadčasově a zároveň i jako přímá reakce na nejpopulárnější snímky současnosti — antihrdinsky a nepateticky. Pokud patříte k fanouškům sci-fi žánru, jdete si do kina pro koncentrovaný zážitek.

Snímek Duna měl v českých kinech premiéru 21. října.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít