Severokorejci si z propagandy balí cigarety, říká uprchlý novinář z KLDR
Jeho štítem je pseudonym, kterým chrání svoji rodinu. Zůstala totiž v totalitní KLDR, zatímco on, bývalý vysoce postavený armádní kádr, uprchl na Jih. A tam se stal novinářem, který se do severokorejské tragédie každodenně a dobrovolně vrací. Nezastavily ho ani výhrůžky nožem, ani strach. „Věřím v moc novinařiny. Nepřestanu psát, dokud režim nepadne,“ říká Čchö Song-min v exkluzivním rozhovoru pro iROZHLAS.cz.
Zpravodajský server Daily NK sídlí ve skromné několikapatrové budově na jedné z mnoha rušných ulic Soulu. Při pohledu zvenčí jen málokoho napadne, že za šedou fasádou se skrývá jeden z nejživějších zdrojů informací o nezřetelném dění za hranicemi Severní Koreje.
Přímo na místě pracuje asi dvacítka lidí - Jihokorejců i přeběhlíků ze Severu, ale skutečná redakce je daleko větší: své zpravodaje má jak v čínském pohraničí, tak v samotné KLDR, odkud reportují tajně, prostřednictvím čínských mobilních telefonů.
Čchö Song-min (jedná se o pseudonym – pozn. red.) už mezi nimi není. Kdysi míval vysokou funkci v řadách Korejské lidové armády a myslel si, že celý život stráví v rodné zemi. Jak je to už dávno? Na začátku bylo pokoutně zachycené vysílání zahraničního rozhlasu, na konci místo v redakci Daily NK. Pár let v kalendáři – ale obrovská dálka v životě.
A teď sedí naproti mně: drobný muž se širokými rameny v tmavě modrém saku a starém svetru. „Nefoťte ho, prosím," kývne šéfredaktor I Sang-jong směrem k fotoaparátu, co mi visí kolem krku. „Pochopte, to kvůli bezpečnosti." Jistěže chápu.
Místo toho si Čchö Song-mina zapisuju očima. Černé vlasy, na skráních prošedivělé. Výrazné lícní kosti a hluboké vrásky na čele a kolem úst. Jsou z něj cítit cigarety, rozvaha a odhodlání. Pečlivě váží slova, ale mluví skoro bez přestání, protože chce a musí. Potřebuje toho totiž říct co nejvíc.
Vaši rodnou provincii Severní Hamgjong na podzim zpustošila obří povodeň, která za sebou nechala humanitární katastrofu: o domov přišlo na 150 tisíc lidí. Pomohla jim vláda, nebo se museli spolehnout sami na sebe?
Podzimní záplavy bohužel připravily o všechno i mé příbuzné. Situace na místě byla otřesná, voda tehdy kromě domů spláchla i úrodu a zásoby na zimu, takže oběti mezi sebou zápasily o jídlo a zbytky úrody. A ti, kterým něco zbylo, ani nemohli spát, aby svůj majetek ochránili. Vláda pomohla po svém: poslala do postižených míst vojáky, aby znovu vybudovali zničenou infrastrukturu, jenže neposlala s nimi materiál. Takže na místě bylo plno nečinných rukou a také propagandistických plakátů, které vyzývaly k budovatelské obnově. Ale cement nebo dřevo, aby všechny ty ruce mohly pracovat, nikde. Nejpalčivější byl samozřejmě nedostatek jídla, který navíc nedoléhal jen na místní, hladověli i vládou nasazení dělníci.
Vaši severokorejští kolegové ale pracovní kampaň popisovali jako úspěšnou, lidi prý mobilizovala ke každodenním „zázrakům a inovacím"...
Povím vám, jak k takovým „zázrakům" dochází. Vláda pomáhá tak, že vynucuje pomoc od jiných, takže po povodních rozkázala každé rodině, aby odevzdala aspoň jeden kilogram rýže a peníze, každý student musel zaplatit 5000 wonů, lidé museli darovat také oblečení a hřebíky i dřevo. Mnozí z nich trpí nouzí a sami mají málo, přesto museli poslechnout, jinak by je potrestali. To je skutečná podoba té údajné vlny hrdinného vlastenectví.
Posílat pomoc? Jako byste režimu píchali vitaminy
Záplavy způsobily tak masivní škody, že vládní režim přinutily otevřeně požádat o humanitární pomoc. Tady narážíme na mnohaleté dilema mezinárodního společenství: posílat do KLDR, tedy fakticky do rukou režimu, hmotnou pomoc? Nebo ji odmítnout – což ovšem znamená, že ji nedostane vůbec nikdo?
Je hrozné, že tohle říkám, už proto, že moje rodina přišla v záplavách o všechno – ale varuju svět, že jeho pomoc pravděpodobně nedorazí k těm, kdo ji potřebují nejvíc. OSN léta posílala potraviny, a kde to jídlo skončilo? Dřív ještě lidé doufali, že to bude u nich. Když se roznesla zpráva, že se do Čchongdžinu, Nadžinu nebo jiného přístavu blíží humanitární loď, vysoké ceny jídla poklesly, protože se věřilo, že bude dostupnější. Dnes zůstávají stejné. Nikdo už nevěří, že jim zpoza hranic přivážejí spásu.
Sirotčinec, nebo koncentrační tábor? Severní Korea vyklidila lágr a sváží do něj děti bez domova
Číst článek
A jak by taky mohli? Hodně lidí na Severu ví, co vím i já: například to, že když přijeli inspektoři OSN spolu s novináři a kontrolovali distribuci pomoci, viděli dlouhou řadu Severokorejců, kterým úřady rozdávaly rýži. Už ale neviděli to, jak obdarovaní mizí „za oponou", kde ty pytle rýže zase odevzdávají. Hra k ošálení kontrolorů. Ale herci byli šťastní, protože většinu rýže sice odevzdali, ale odměnili je dvěma, třemi kily rýže na rodinu, takže měli radost, že mají aspoň něco k snědku.
Obzvlášť příšerný mi přišel jeden incident se sójovým olejem. OSN poslala hladovějícím severokorejským dětem sójový olej, ale režim ho k nim nepustil a místo toho ho poslal dělníkům v dolech a továrnách jako takzvaný „materiál k ochraně pracovníků". Jenže pak to OSN chtěla osobně zkontrolovat, takže se ty zásoby oleje musely ze skladů dopravit do vybrané školky. A protože dělníci museli pracovat, poslali pro ten olej děti. Malé, ani ne šestileté děti musely jít 10 kilometrů do skladu, tam vzít pět kilo oleje a odnést ho do školky – a když představení skončilo, musely s těmi těžkými plechovkami zas celou tu cestu zpátky. Co je to jiného než vykořisťování malých dětí, aby režim vypadal dobře?
Pomoc se tedy podle vás posílá zbytečně?
Je to složitější. Ze svých zkušeností odhaduju, že většina Severokorejců pomoc nikdy nedostala ani neviděla, což ale samozřejmě neznamená, že to platí pro všechny. Přesto mám k mezinárodnímu společenství velkou prosbu: chápu, že lidem v Severní Koreji chcete poslat jídlo a další podporu, ale já osobně si nemyslím, že jim touhle cestou pomůžete.
Proč Severní Korea odsoudila k smrti novináře z Jihu? 'Ohyzdně troufale' psali o kapitalismu v KLDR
Číst článek
Materiál, který posíláte, živí armádu, stranické hodnostáře a zbraně. Obyčejným lidem nepomáhají, ti už si dávno zvykli, že od vlády nemůžou nic čekat. Když selhala v 90. letech, hladomor zabil přes milion Severokorejců závislých na přídělovém systému.
To už dnes neplatí: obyčejní lidé se museli naučit starat sami o sebe, protože neměli na výběr, a teď si obživu shánějí sami, nezávisle na státu. Prodávají na trzích, pašují zboží z Číny. Naopak mezinárodní pomoc míří přímo i nepřímo do kapes vlády – je to, jako byste severokorejskému režimu píchali vitaminy. Já věřím v ještě větší utužení sankcí. Dopadnou totiž na režim, nikoli na běžné lidi.
Kim Čong-un už není bůh
Zároveň do země načerno proudí i jiný druh „pomoci": záplava luxusního zboží, kterým si nejvyšší vedení zajišťuje pohodlný život a kupuje přízeň kádrů. Takzvaná dárková politika stojí ohromné peníze, stejně jako život elity na vysoké noze, o investicích do armády a jaderných zbraní ani nemluvě. Vědí o tom běžní Severokorejci?
Ano, rodina Kimových ovládá lidi pomocí dárků. Jsou to velmi drahé věci, které na Severu obyčejně nekoupíte, třeba obří televize s plochou obrazovkou, a kromě toho se pořád pořádají pompézní večírky pro vybrané, kam zvou vysoké hodnostáře z armády a strany i inženýry a vědce, kteří vyvíjejí jaderné zbraně.
Běžní lidé o těch večírcích dobře vědí, stejně jako vědí to, že oni pozvánku nikdy nedostanou. Pro ty jsou určené jiné dárky: 15. dubna a 16. února, na narozeniny Kim Ir-sena a Kim Čong-ila, dostávají děti ze školek a základních škol kilo bonbonů. Dřív ty bonbony vyráběli v Pchjongjangu a byly dobré, ale teď jejich výrobu přesunuli do provincií a nestojí za nic. Než se vám v puse rozpustí, musíte ho cucat dvě hodiny. Děti jim přezdívají cihlové bonbony a kolikrát se na ně ani netěší. Není pochyb o tom, že nespokojenost mezi lidmi roste.
Dávají ji najevo i nahlas?
Zmínila jste jaderný program. Severokorejci o něm samozřejmě vědí a na záběrech, které se dostanou k vám do zahraničí, můžete vidět, jak ho oslavují. Ve skutečnosti to ovšem vůbec neznamená, že jsou jím všichni nadšení nebo že se o něj zajímají – znamená to, že se museli dostavit a radovat se.
Mluvíme tu o lidech, kteří v tíživých podmínkách severokorejské ekonomiky každý den tvrdě pracují, aby se uživili, a když vynechají jen jediný den, má to na ně dopad. Ale účast je povinná, a tak musí všeho nechat a oslavovat něco, čeho ani nejsou součástí. Mnozí si navíc dokážou představit děsivé následky, pokud by Severní Korea své jaderné zbraně skutečně použila, a uvědomují si, že pumpovat do jejich vývoje takové astronomické částky nemá smysl. Pochopitelně že si stěžují.
Režim se tomu brání tím, že svaluje vinu na jiné. Za váš těžký život můžou sankce USA a OSN, prohlašuje. Může za něj materialismus těch imperialistů. A za nedostatek jídla může klimatická změna: státní televize vysílá záběry vysušené země a tvrdí, že kvůli klimatu dnes trpí celý svět, že jídlo chybí úplně všude a že se každý musí zapojit, aby bylo lépe.
Kupte espézetku! Zn.: Máme rádi jüan. Úřady v KLDR si od Severokorejců vynucují tvrdou čínskou měnu
Číst článek
Jak to zapojení vypadá v praxi?
Asi víte, že v Severní Koreji už můžou fungovat trhy. Dnes jich je tak 400 a jejich počet každým rokem roste. Spolu s tím ale roste částka, kterou musí člověk každý den zaplatit, když na nich chce prodávat. Musí platit také na události typu oslavy raketového testu nebo v případě neštěstí jako ta podzimní povodeň. Režim kasíruje a tvrdí lidem, že investují do zlepšení svého života, ale to není pravda. Ve skutečnosti investují do zlepšení života režimu.
A Severokorejci to vědí, protože už dávno nežijí v izolaci. Vědí to ze zahraničních zdrojů, které se do země dostávají. Z rádia, které načerno poslouchají, i díky staré dobré šeptandě. Pravdu o režimu si uvědomuje čím dál víc lidí. Vědí, že Kim Čong-un není bůh, ale obyčejný člověk, který nutí jiné platit za to, aby mohl být neobyčejný. Čím dál víc lidí ho kritizuje, říkají o něm, že je „špatný byznysmen".
Přesto mnoha lidem na Západě v souvislosti s KLDR naskočí asociace „vymývání mozků". Řekl byste, že propaganda režimu ztratila sílu?
Řekl bych spíš, že ji ztrácí. Státní tisková agentura (KCNA), státní televize (KCTV) a oficiální noviny Korejské strany práce (Rodong Sinmun) – všechna ta média slouží jen k tomu, aby šířila režimní propagandu, a mnozí Severokorejci si to uvědomují. Vědí, že sotva co z těch zpráv je pravda. Na televizi se nedívají a noviny, které obvykle mívají maximálně šest stránek, používají jako tapetu na zeď nebo si z nich balí cigarety. Obsahu nevěří a často se mu smějí – například když zprávy tvrdily, že mezinárodní společenství poslalo jídlo díky tomu, že bylo oslněno velkolepostí Kim Čong-una jako vůdce.
Ptejte se Severokorejce: Co je v KLDR 'cool'? Krása Jihokorejců a smartphone s penězi v kapse
Číst článek
Místo toho víc a víc sledují jihokorejské televizní seriály. Pořady a severokorejské písničky, které adorují dynastii Kimů, čím dál víc vytlačuje jihokorejský K-pop. (Naprostá většina zahraničního materiálu se do KLDR pašuje přes prostupnou hranici s Čínou – pozn. red.)
Vyhrožují. Ale já budu psát dál
Vy sám jste ze země uprchl, ale do její tíživé reality se každý den vracíte ve svých článcích. Nebylo by pro vás snazší, kdybyste se pokusil zapomenout?
Pro Daily NK jsem začal psát ani ne 20 dní poté, co jsem opustil Hanawon. (Podpůrné centrum pro severokorejské uprchlíky nedaleko Soulu, kam jsou přeběhlíci pro příchodu na Jih umístěni do tříměsíčního výukového programu, který jim má usnadnit integraci do jihokorejské reality – pozn. red.) To, že jsem se stal novinářem, vnímám jako závazek. Cítil jsem a pořád cítím povinnost mluvit o tom, co se v Severní Koreji děje – nejen s lidmi na Jihu, ale s celým světem. Popsat každý detail, který můžu popsat, protože věřím v moc novinařiny. Věřím, že díky ní můžu přispět ke změně.
Šéfredaktor Daily NK
"Když jsem pracoval v Číně, potkal jsem více než stovku uprchlíků ze Severu. Poznal jsem jejich příběhy a pochopil, že mluvit o KLDR je moje povinnost," říká šéfredaktor Daily NK I Sang Jong. V pozadí logo Unification Media Group - jihokorejského rozhlasového projektu, který na krátkovlnné frekvenci vysílá do KLDR.
Můžu vám upřímně říct, že velké peníze mi to nevynáší. Ale to není důležité, protože dostávám zprávy o tom, že moje články mají dopad. Že na ně lidé na Severu reagují – a teď nemyslím jen běžné Severokorejce, ale také tamní úřady, které mé texty nesnášejí a odsuzují je. Že je čtou i v zahraničí – vy jste přijela z opačné strany planety, a teď tu sedíme spolu a já vaším prostřednictvím můžu vyprávět o situaci ve své rodné zemi, což považuju za čest a velmi si toho vážím.
Někdo by mohl říct, že psaní není žádná mocná práce. Ale ono je a já to poznal na vlastní oči. Takže budu psát dál: o lidských právech, o ekonomických problémech i o vojenských provokacích.
Moc novinařiny bohužel dokazuje i násilí, jehož obětí se mnozí novináři stali. Hodně riskujete. Nemáte strach?
Asi vás nepřekvapí, že v Daily NK jsme terčem nátlaku a hrozeb. Severokorejská státní média přibližně jednou za čtvrt roku pořádají štvavou kampaň proti jihokorejským médiím a proti Daily NK brojí pokaždé. Novináři-přeběhlíci je rozčilují nejvíc, říkají o nás, že jsme šmejdi, odpad. Před redakcí už se nám objevili severokorejští agenti a mně osobně přišel třeba balíček, ve kterém byl nůž a výhrůžka, že jestli nepřestanu psát, skončím špatně.
Lhal bych, kdybych tvrdil, že se nebojím; píšu pod pseudonymem hlavně ze strachu o svou rodinu, která je pořád na Severu. Ale na druhou stranu cítím hrdost. Protože tyhle hrozby vyvolalo to, že znám pravdu a nebojím se o ní psát. Proto nepřestanu, dokud Kim Čong-unův režim nepadne.
