Renzi si referendum prohrál sám. Italové se báli, že na ně vyskočí i z ledničky
ROZHOVOR. Averze vůči vládě Mattea Renziho nebyla jediným důvodem, proč Italové v nedělním referendu zavrhli ústavní reformu. Země má špatnou zkušenost s fašismem a pamatuje si, že koncentrace moci v rukách jediného člověka je nebezpečná, vysvětluje v rozhovoru pro Zpravodajský web ČRo Lada Šušlíková, expertka na politické systémy jižní Evropy. A dodává, že Renziho demise neznamená jeho konec na politické scéně, zato vážně ohrožuje eurozónu.
Premiér Renzi spojil své setrvání v úřadu s výhrou ústavní reformy v nedělním referendu. De facto tím svou funkci vydal napospas veřejnosti. Proč tak riskoval?
Skutečně nebylo nutné, aby Renzi s reformou spojoval své setrvání na postu premiéra. Poslanci měli právo požádat o vypsání referenda, protože ústavní zákon nebyl schválen dvoutřetinovou většinou, a (o konání plebiscitu) následně rozhodl ústavní soud. Ale samotné rozhodnutí, že v případě neúspěchu odstoupí, vzešlo pouze a jedině od Mattea Renziho. Proč? To on sám nikdy neřekl, takže se můžeme jen domnívat.
Chtěl se rozejít s minulostí a reformovat Itálii. Kdo je odcházející Matteo Renzi?
Číst článek
Jak zní vaše teorie?
Věřím, že roli sehrálo hned několik faktorů. Zaprvé zbrklost, omyl a přecenění vlastních sil. I sám Renzi to později označil za chybu a začal couvat s tím, že jeho prioritou je dovést zemi k řádným parlamentním volbám a dokončit program, s nímž se ujal funkce.
Zadruhé podcenil politickou realitu. Podpora jak jeho samotného, tak jeho domovské Demokratické strany dlouhodobě klesá. Už na začátku letošního roku se ukázalo, že strana u voličů ztrácí podporu, a potvrdily to i červnové komunální volby.
Plnou podporu přitom neměl ani v rámci Demokratické strany. Navrhovaná reforma by přinesla zcela zásadní změnu, vůbec nejširší v dějinách celé republikánské Itálie. Mluvilo se o modifikaci senátu, odstranění dokonalého bikameralismu (systému, kde jsou si obě komory parlamentu zcela rovny – pozn. red.). Ale reforma by byla mnohem hlubší: týkala by se všech základních mocí a částečně i územně-správního uspořádání státu. Parlament ji neschválil, přičemž ji odmítala nejen opozice, ale také část Renziho poslanců, kterým vadil jak obsah a rozsah reforem, tak způsob, kterým Renzi tyto změny v posledních dvou letech prosazoval.
Italové odmítli reformu ústavy. 'Přebírám odpovědnost za porážku,' řekl Renzi a ohlásil demisi
Číst článek
A ještě jedna důležitá věc k možné Renziho motivaci. Uvědomme si, že Matteo Renzi nevedl vládu z vůle voličů, ale na základě rozhodnutí Demokratické strany, která vnitřním hlasováním nejvyššího vedení rozhodla, že Enrico Letta podá demisi a nahradí ho Renzi (na začátku roku 2014 – pozn. red.). Referendem pravděpodobně chtěl od voličů získat legitimitu, kterou nezískal ve volbách. To se mu nepovedlo, a lakonicky řečeno: může si za to sám. Nikdo ho nenutil, aby výsledek referenda spojoval se svým setrváním ve funkci, což udělal. Z jeho vlastního rozhodnutí voliči v neděli hlasovali zároveň o reformě i o Renzim, kterému vystavili negativní účet už v červnových volbách.
Uspěla by ústavní reforma nebýt neoblíbené vlády?
Domnívám se, že by stejně neprošla. Byla velmi nepopulární.
Proč?
Podobný návrh, a dokonce s podobným výsledkem, odmítli Italové už v roce 2006. Tehdy ho připravil ještě Silvio Berlusconi. V plánu bylo posílení prezidenta a omezení senátu a ve srovnání s letoškem nebyly reformy tak hluboké. Přesto byly v referendu odmítnuty.
Nezapomínejme, že Itálie má špatnou zkušenost s fašistickým režimem, který trval celé meziválečné období. Například změna volebního systému byla tradičně neuralgickým bodem v italské politice, právě v návaznosti na takzvaný Acerbův zákon, který Mussolini zavedl v první polovině 20. let. a který dal vítězi voleb většinový bonus v parlamentu. (Zákon pojmenovaný podle předkladatele barona Giacoma Acerba stanovil, že strana, která získala největší podíl voličských hlasů s minimem 25 %, obdrží v parlamentu dvě třetiny křesel, zatímco zbývající třetina se proporčně rozdělí mezi další úspěšné strany. Zrušen v roce 1946 - pozn. red.).
Když se v roce 1953 tehdejší vládnoucí Křesťanskodemokratická strana pokusila o volební reformu, byť ne tak zásadní jako fašisté, naprosto propadla – a od té doby až do konce první republiky, tedy do začátku 90. let, si další pokus nikdo nedovolil. Bylo jasné, že Italové takovéto změny spojují s fašistickým režimem a vnímají je negativně.
Nicméně většinový bonus už Itálie zavedla…
Ano, na základě volebního zákona z roku 2005 a nového volebního systému z roku 2015. Teď ovšem platí, že vítězná strana, případně aliance, dostane v parlamentu pohodlnou většinu, 340 křesel z celkových 630.
Jenže tato ústavní reforma by k tomu ukotvila nejen obrovské posílení exekutivy na úkor regionů a parlamentu – nově jednokomorového, bez senátu. Navíc by posílila také samotného premiéra, a to na úkor vlády i prezidenta. To znamená, že by soustředila moc v rukou jediné osoby, a na to je Itálie se svou politickou kulturou a historickou zkušeností příliš citlivá. A nejspíš nejen ona: chtěli bychom takový systém u nás? A to za sebou nemáme zkušenosti z fašistické Itálie.
Navrhované reformy byly tak hluboké, že by zemi zasáhly minimálně na příští desetiletí a vytvořily potenciální ohromné riziko zneužití do budoucna. Kdyby v příštích volbách vyhrál nějaký osvícený politik, který by usiloval jen o dobro Itálie a obecné blaho, a tento osvícený premiér by měl v rukách tak široké kompetence, bylo by to jistě nádherné – jenže to je utopie. Italové si byli vědomi nebezpečí, že volby vyhraje někdo, kdo takovou moc zneužije pro sebe.
Když zmiňujete volby: průzkumy dávají velké šance antisystémovému Hnutí pěti hvězd. Posílí ho výsledek referenda?
Hnutí v noci oslavovalo výsledek v ulicích a deklarovalo, že ihned začíná pracovat na vzniku nové vlády. Z hlediska předvolebních průzkumů máme před sebou aktuálně nejsilnější subjekt, který se netají tím, že usiluje o předčasné parlamentní volby, v nichž zvítězí a bude se konečně moci ujmout vlády.
V Římě už se moci chopili, mají tam starostku, jenže rétorický um hnutí se zatím moc nepromítá do reality. Jedna věc je politický kapitál, který vytěží z referenda, ale druhá jejich schopnost přetavit ho ve funkční vládu.
To jste řekla ještě eufemisticky. Ano, do (římské starostky) Virginie Raggiové se vkládaly velké naděje, které zklamala. Tradiční velké problémy italských měst s MHD nebo odvozem odpadu není zatím schopná efektivně řešit, a navíc už se objevila nějaká podezření z korupčních skandálů, aféry typu černé duše na kandidátních listinách v Římě i dalších městech, apod.
Hnutí samo se odmítá označovat za politickou stranu, mluví o sobě jako o „svobodném sdružení italských občanů“, už v tomhle je problém. Chybí mu osobnosti znalé reálné politiky, které tuto reálnou každodenní politiku umí dělat, a to už na regionální úrovni. Pokud má hnutí potíže i v relativně menších objemech typu Řím, je otázkou, jak zvládalo celostátní politiku země tak velké jako Itálie, která se navíc nachází v takových ekonomických nesnázích.
Ale zpět k referendu: musím přiznat, že Renzi opozici solidně nahrál. Jeho kampaň za úspěch reformy byla masivní. Jeden můj italský kamarád mi dokonce psal, že už se pomalu bojí otevřít ledničku, aby z ní nevyskočil Renzi. Ta všudypřítomnost byla kontraproduktivní, nehledě na to, že část kampaně byla placena ze státního rozpočtu, zatímco odpůrcům reformy tato možnost dána nebyla. To znovu nahrálo kritice.
Renzi tedy podává demisi. Co se bude dít dál? Parlamentní volby měly být až v roce 2018…
První varianta je, že Renzi navzdory demisi zůstane premiérem - prezident Sergio Matterella ho může požádat, aby se znovu ujal funkce. Není jisté, zda by Renzi na takovouto nabídku přistoupil, ale po jeho vyjádřeních je možné, že by o další šanci ještě uvažoval. Zachoval se sice „jako chlap“ a naplnil svůj slib, že rezignuje, ovšem v posledních měsících neustále opakoval, že prioritou je dovedení země k řádným volbám a pokračování v programu jeho vlády.
Zadlužený Řím vs. betonová lobby. Olympijské hry ve Věčném městě nebudou
Číst článek
Tuhle variantu však nevidím jako nejpravděpodobnější: vzhledem k špatnému výsledku referenda i odporu části jeho Demokratické strany je možné, že by utrpěl další fiasko. Velmi důležité také je, že protahování Renziho funkčního období by Demokratické straně mohlo vážně uškodit v následujících parlamentních volbách. Matteo Renzi a sama Demokratická strana musí teď primárně myslet na to, aby v nich strana uspěla – je pro ni životně důležité, aby nějak smazala negativní dojem jak z referenda, tak z Renziho vlády a v příštích volbách minimálně nepropadla.
A pokud Renzi premiérem nebude?
Prezident bude muset absolvovat kolečko konzultací se šéfy parlamentních stran, aby si vyslechl jejich názory a návrhy a rozhodl se k dalším krokům. Renzi ovšem bude dál hrát důležitou roli, protože zůstává šéfem nejsilnější parlamentní strany a bez podpory Demokratické strany v parlamentu se příští vláda neobejde – jedině tak, že by se Demokratická strana rozštěpila, případně odvolala Renziho z postu lídra, což teď není moc pravděpodobné.
Takže zbývají dvě varianty. Buď prezident jmenuje technický kabinet, tedy vládu odborníků, kde se spekuluje o stávajícím ministru financí Padoanovi nebo předsedovi senátu Grassovi. Nejsem si jistá, jak průchodný by Pier Carlo Padoan byl pro opozici – sice je respektovaným odborníkem, akademikem a bývalým viceprezidentem OECD, ale zároveň působí v nepopulární Renziho vládě. Ale je tady i řada jiných jmen, která by mohla být zvažována. Technický kabinet by možná aspoň načas pomohl uklidnit trhy, které se velmi rozkolísaly, a snad by mohl být nějaký prostor i pro neutralizaci nebo zmírnění prohlubující se krize bankovního sektoru.
Druhou variantu už jsem zmínila: sebevědomé Hnutí pěti hvězd bude tlačit na předčasné volby.
Referendum v Itálii budilo v rámci eurozóny podobné obavy jako britské hlasování o brexitu. Naplní se?
Odmítnutí ústavní reformy způsobilo v Itálii politickou krizi, a pokud nebude urychleně sestavena jiná vláda se širší parlamentní podporou, nejistota minimálně v příštích měsících nepomine. Samozřejmě to velmi poškodí i ekonomiku, už tak velmi sužovanou. Nejpalčivějším problémem jsou italské banky, přičemž krize trvá už několik let a pořád není vyřešená, naopak eskaluje a jde napříč celým bankovním sektorem, od malých a středních institucí až po ty největší banky typu Monte dei Paschi di Siena.
Nejhorší je vysoké procento nesplácených úvěrů. Pokud srovnáváme referenda v Británii a Itálii, musíme si uvědomit, že Británie je v daleko lepší kondici než Itálie. Například procento nesplácených úvěrů je v Británii 1,5 %, zatímco v Itálii přes 18 %. S tím souvisí, proč se nesplácí: nejsou na to prostředky, protože italská ekonomika a nepružný pracovní trh jsou v takové kondici, že výsledkem je začarovaný kruh, který nikde nekončí.
Aby se italské banky zachránily, je nutná restrukturalizace jejich vedení, které mnoho z těch potíží zavinilo a dosud za to nebylo potrestáno. A hlavně do země musí zahraniční kapitál. Pokud nepřijde, pravděpodobně to vyvolá pád některých bank, což může vyvolat dominový efekt - a to už jsme zažili v Americe, viz Lehman Brothers apod. Ani nechci domyslet, co se může stát, jestli takový kolaps zasáhne Itálii. Jenže komu by se chtělo investovat do země, která se zmítá v politické krizi?
A pokud jde o eurozónu: Itálie se často srovnává s Řeckem, ale porovnejte si velikost těch států. Eskalace krize v Itálii by pro eurozónu byla daleko horší, respektive pravděpodobně neřešitelná. V samotné Itálii navíc sílí tlak na vystoupení z eurozóny, jehož nejviditelnějším představitelem je právě Hnutí pěti hvězd, které má velkou šanci vyhrát volby a které slibuje, že uspořádá referendum o odchodu z eurozóny. Takže nehrozí nejen problémy v eurozóně a potenciální tlak EU na Itálii, ale stejně tak vnitřní odpor v Itálii vůči eurozóně, potažmo EU.
