Nyní se Oleg rozhlíží po místě, kde by mohl znovu otevřít pekárnu. V jedné vesnici si zrovna prohlíží zdemolovanou jídelnu.

„V naší vesnici se nachází tzv. hub a ten funguje jako humanitární středisko pro obce, které leží přímo na linii dotyku s nepřítelem a jejich obyvatelé si k nám jezdí pro chléb a další humanitární pomoc. Ne vždy jim mohou chléb dovézt z Chersonu, který je odsud asi 50 kilometrů. Na cestách Rusové útočí drony a taky shazují letecké bomby. Pořád. Dneska je klidněji, protože je mlha, a to je pro nás dobré počasí,“ popisuje místní starosta.

Oleg Tkačenko si mezitím s baterkou prohlíží omšelé sály a místnosti, které se možná brzy promění v pekárnu.

„Ve Slovjansku jsme nedávno zrekonstruovali prostory pro pekárnu, kterou jsme museli kvůli ruskému postupu evakuovat z Pokrovsku. Ve Slovjansku jsme začínali prakticky od nuly, ale jak vidím, tady jsou lepší podmínky a nebude zapotřebí tolik oprav. Půjde to rychleji. Ve Slovjansku jsme pekárnu spustili po dvou a půl měsících příprav,“ říká Tkačenko.  

Po první ohlídce kontroluje Tkačenko elektrické rozvody a vodárnu snad budoucí pekárny. Ta má mít ale i kryty ve sklepě, protože se nachází v oblasti, která čelí četným útokům z ruské strany Dněpru.

Nedaleko fronty

Další etapou je výběr zaměstnanců. S tím v těchto vesnicích problém není, potvrzuje paní Polina, která přiběhla hned, jakmile se dozvěděla, že možná bude nějaká práce.

„Chtěla bych to zkusit. Dřív jsem pracovala ve školce, ale ta už je dlouho zavřená a my musíme nějak přežít, v naší rodině kromě dcery nemá práci nikdo. Je to těžké. Naposledy jsem několik měsíců pracovala po osvobození – vařili jsme pro naše vojáky,“ vzpomíná paní Polina.

Zdálky do rozhovoru zasahuje zlověstné hřmění. Fronta je od vesnice jen 20 kilometrů. „Slyšíme všechno, jak letí drony i rakety nad námi. Přesto jsem neodjela a přežila jsem tu celou ruskou okupaci. Na výbuchy jsme zvyklí. Poznáme, kdy střílejí naši a kdy Rusové. Když ale nastane ticho, začínáme z toho být nervózní, protože na střelbu už jsme si zvykli,“ připomíná další zájemkyně o práci v pekárně.

Zpět do Chersonu se vracíme s náčelníkem místní vojenské správy Anatolijem Didurem, který projevuje živý zájem o to, aby v jeho regionu, což je 15 vesnic, vznikla pekárna.

„Náš region je přifrontový, a proto nás financuje stát. Vlastní příjmy z několika obchodů nebo firem, které odvádějí daně, to jsou kopějky. Proto jsme rádi za každý projekt, který zaměstná lidi a přinese nám do rozpočtu nějaký peníz. Naši vesničani nejsou gaučoví, přivykli k dřině a místo humanitární pomoci by přivítali stálou práci. Jinými slovy: nechceme, abyste nám vykopali jámu. Dejte nám lopatu a my si ji vykopeme sami,“ říká Didur.

Martin Dorazín Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít