Ve své hlavě už jsem zemřela milionkrát, říká lékařka, která zachraňuje ukrajinské vojáky na frontě
Boje na východě Ukrajiny nepolevují. Rusové se snaží dostat ke strategickému městu Pokrovsk a obsazují i některá území, která loni Ukrajina osvobodila. O raněné ukrajinské vojáky se starají vojenské polní nemocnice jen několik kilometrů od fronty. Okamžiky záchrany popisují zdravotníci v reportáži přímo z místa.
Projíždíme okolo slunečnicových lánů, které lemují dlouhou cestu ležící asi třicet až čtyřicet kilometrů od frontové linie na východě Ukrajiny.
Jedu autem s dvěma mladými lékaři – chirurgem Valerijem a anestezioložkou, se kterou jsme se kvůli bezpečnosti domluvily, že jí budu říkat Maria. Společně doprovázíme konvoj, který veze vojenským zdravotníkům českou pomoc.
V Rusku nepatrný postup, na Ukrajině ústup. Americký institut analyzoval posuny Kyjeva na frontě
Číst článek
Ukrajinský Donbas Valerij i Maria dobře znají. Strávili tu poslední dva roky jako lékaři vojenské polní nemocnice. Do jedné teď společně míříme.
Improvizovaným zařízením říkají stabilizační body. Zdravotníci na nich dělají první důkladnější ošetření po tom, co zraněné vojáky přivezou přímo z bojů.
Nad obzorem se vznáší prachová oblaka. Dohadujeme se, jestli to zemědělci sklízí pole, nebo jde o prach a kouř z dělostřelecké palby.
„Jsem tu dobrovolně a ve své hlavě už jsem zemřela milionkrát, takže už se toho nebojím,“ odpovídá Maria na otázku, jestli cítí strach, když se blíží k frontě.
Zázemí za frontou
Valerij a Maria za sebou mají dlouhou misi u Bachmutu a v Kosťantynivce. Teď jsou oba v Kyjevě. Už před ruskou invazí Valerij civilně pracoval jako onkologický chirurg. Do ukrajinské metropole se z fronty vrátil, aby se mohl starat o svou nemocnou mámu. Do míst bojů teď jezdí výjimečně.
Sleduje dvě dodávky českého projektu Paměť národa před námi. Je v nich naložený zdravotnický materiál, generátor a několik drahých lékařských přístrojů. Dárci na vybavení přispěli přes deset milionů korun.
Maria si pochvaluje hlavně srdeční pumpu, která zvládne masáž srdce místo zdravotníka. O jednoho raněného tak může pečovat míň lidí. A přístroj se hodí i pro převoz vojáků ze stabilizačního bodu dál.
3:12
Životy ukrajinských vojáků zachraňují zdravotníci v polních nemocnicích u fronty. Materiál posílají i Češi
Číst článek
I my cestou v protisměru potkáváme sanitku, která vozí po prvním ošetření zraněné vojáky do větších nemocnic k operacím. Jednu sanitku veze vojenským zdravotníkům i Paměť národa. Auta skáčou po rozbité silnici.
Zastavujeme v obci asi 30 kilometrů od fronty, abychom přístroje vyložili ve skladu a poobědvali. V malé restauraci na lednici visí dětské obrázky. Na jednom je obkreslená ruka, na dlani má ukrajinskou vlajku a v každém prstu slovo „mír“. Obsluha přinese z kuchyně boršč, vareniky a zakysanou smetanu.
V poledním horku po ulicích jezdí na kole několik dětí. V centru obce sedí starší pán u stánku, ve kterém prodává vojenské oblečení. Pro dělostřelectvo je obec daleko a vypadá to, že ji zatím minuly i ruské klouzavé bomby.
Přibližující se boje
Stopy ostřelování pozoruji zhruba o hodinu později, když přesedneme do obrněného auta a zamíříme směrem k zákopům a bojovým pozicím. Ubývá slunečnic a přibývá spálených polí, na která dopadly dělostřelecké granáty.
Vjíždíme do městečka, ve kterém je polní nemocnice a kvůli bezpečnosti nemůžeme jeho jméno prozradit. Míjíme opuštěné domy se zabedněnými okny i dveřmi. V celém okrese podle vojáků zůstává zhruba 500 civilistů.
Většina lidí utekla. Městečko bylo před dvěma lety na okraji fronty. Některé domy jsou rozbité, často jim chybí střecha, v zahradách zejí krátery od granátů. Před rokem se podařilo ukrajinské armádě ruské síly vytlačit o několik kilometrů k jihu. Letos ale Rusové začali novou ofenzívu.
Teď se tu bojová fronta znovu mění každým dnem. Jenže ruští vojáci tentokrát postupují znovu na sever. Jak daleko od polní nemocnice, do které míříme, se teď bojuje, si nikdo přesně netroufá odhadovat. „Možná sedm až osm kilometrů, možná pět. Nevím, jak je to aktuálně, zítra to může být jinak,“ poznamenal při loučení ve skladu jeden ze zdravotníků.
Rusové se přiblížili k poslední linii zákopů před Pokrovskem. Centrum je v dostřelu dělostřelectva
Číst článek
Auto zastavuje u patrové budovy. Sbíháme do sklepa. Rozsáhlá místnost vypadá trochu jako podzemní parkoviště nebo dílna.
„Sluneční světlo vám začne připadat vzácné,“ komentuje Maria pocit, který po měsících strávených v podzemí nabyla. „Když pak vyjdete ven a jste na slunci, tak se cítíte lehce. Dojde vám, za co tady bojujete, proč tu jste. Abyste mohli dál cítit sluneční žár, dýchat a cítit se bezpečně.“
Dřevěnými deskami jsou ve sklepě vytvořené čtyři místnosti. Ty nejbližší slouží jako ošetřovny.
„Tady jsou lůžka pro mírně zraněné vojáky, kterým stačí vyčistit rány a zakrýt je obvazy,“ ukazuje mi Maria. „Ale tady je oddělená operační místnost pro vážněji zraněné, kteří ale nemají zranění břicha. Protože toto je stále špinavá místnost a snažíme se ji oddělit od čistého operačního sálu kvůli možné infekci.“
Rychlé ošetření
Ošetřovny i improvizované operační sály mají sice jen dřevěné stěny pokryté modrou látkou, nad každým lůžkem ale visí několik přístrojů. U stěn jsou poličky se zdravotnickým materiálem.
Polní nemocnici vede mladý lékař a univerzitní učitel Andrij Teležnyj. Pochází z Charkova a po začátku ruské invaze odvezl rodinu do bezpečí a přidal se k vojenské jednotce.
„Jsou i šťastné dny, kdy nemáme žádné raněné,“ vítá se se mnou Andrij. „Ale pak jsou dny, kdy nemám ani minutu na odpočinek nebo spánek. Všechno to záleží na situaci na frontě. A na to nemáme žádný vliv.“
Všechno se mění ve chvíli, kdy přijíždí zranění. Někdy se o evakuaci raněných z fronty zdravotníci dozvědí předem přes vysílačky. Jindy se jim auta s raněnými objeví přímo u vchodu. Zdravotníci vyloží raněné, berou do rukou nůžky a stříhají oblečení, aby se dostali k ranám.
Místo ticha se sklepem ozývá pípání přístrojů, pokyny lékařů a vzdychání poraněných vojáků. Zdravotníci hledají masivní krvácení, resuscitují a dělají nejnutnější chirurgické zákroky. Amputace většinou můžou počkat až do běžné nemocnice. Jsou ale chvíle, kdy je lepší ji udělat rovnou.
Právě končetiny to na frontě odnáší často. Dost raněných má taky otřes mozku a mírnější zranění. „Některé rány můžou vypadat velké, ale nejsou složité, protože není zasažená kost,“ vysvětluje chirurg Valerij. „Takový voják se může plně zotavit a za pár měsíců se vrátit bojovat. Některé vojáky jsme na našem stabilizačním bodu měli i třikrát, čtyřikrát.“
Hlavní lékař musí rychle rozhodnout, jakou péči který pacient dostane. Takzvaná triáž je nejstresovější chvíle pomoci. „Snažíme se co nejvíc omezit čas ošetření, protože jsme jen stabilizační bod. Děláme hlavně život zachraňující kroky a stabilizaci pacienta, aby mohl být převezený na další místo asi hodinu odsud,“ dodává Andrij.
Odpočinek v pohotovosti
Asi desítka zdravotníků je sice stále v pohotovosti, když ale nemají ruce plné práce, snaží se v šeru sklepa odpočívat. Nahlédnu do společné ložnice. Na palandách jsou poskládané spacáky, na některých postelích leží i plyšové hračky.
V kuchyni se chystá večeře. „Mají rádi palačinky, tak je často smažím. Mají tu snídani, oběd i večeři,“ přibližujeme mi fungování místa kuchařka. „Děláme třeba boršč nebo soljanku, na snídani palačinky nebo míchaná vajíčka, na večeři něco s pohankou nebo bramborovou kaší.“
V jednom rohu velké místnosti hraje jeden ze zdravotníků počítačovou hru. „Máme deskové hry, xbox, počítač… takže všichni si můžou odpočinout, ale musí být připravení kdykoliv zasáhnout, když k nám přivezou hodně raněných,“ vysvětluje chirurg Valerij zdánlivý klid, který na místě vládne.
„Každý den je pro nás naprosto nepředvídatelný. Můžete celý den odpočívat, ale taky můžete mít stovku zraněných.“
Vpád do Kurské oblasti pozvedl náladu Ukrajinců. Někteří lidé ji ale kritizují jen jako ‚show‘
Číst článek
O tom, kolik vojáků denně ošetří, zdravotníci nemluví. Ukrajina podobně jako Rusko nezveřejňují počet raněných ani mrtvých. Nechtějí dát soupeři informační výhodu a přehled nad stavem armády.
Chirurg Valerij ale přece jen pár čísel zmiňuje: „Na jednom místě jsme za několik měsíců pomohli tak 5 tisícům zraněným. Máme dobré statistiky… Míra úmrtí je u nás nižší než půl promile. Máme tak málo ztrát díky tomu, že máme dobré chirurgy, dobré anesteziology, dobré vybavení…“
„Měli jsme několik vojáků, které už přivezli ve stavu klinické smrti. Některé jsme ještě resuscitovali, někteří bohužel zemřeli,“ popisuje lékař Andrij. „Zachraňujeme životy, ale taky peníze. Za mrtvé vojáky vláda rodinám vyplácí příspěvek, mrtví vojáci ale už bojovat nemůžou,“ dodává pragmaticky jeho kolega Valerij.
Útoky na nemocnice
Na povídání s vojáky, jak to na frontě aktuálně vypadá, nemají lékaři zrovna čas. Vojáci z bojových jednotek a zdravotníci tak žijí sice nedaleko sebe, přesto ve dvou oddělených světech.
Několikrát se ale pod ostřelováním ocitli i přímo zdravotníci. „V Kosťantynivce jsme vystřídali hned několik míst. Několikrát nás úřady upozornily, že bychom se mohli stát cílem bombardování,“ vzpomíná Valerij.
5:39
Válečná linie se blíží k velkým městům na Donbasu. S evakuací lidí pomáhají i čeští dobrovolníci
Číst článek
Opakovaně se proto přesunuli, ani tak útoku neunikli. „Na jednom místě, kde jsme měli skvělé ošetřovny, jen tři týdny po nastěhování zasáhla raketa přímo střed budovy,“ ukazuje mi Valerij na fotkách zničený dům. „Obešlo se to bez mrtvých naštěstí. Vrátili jsme se na předchozí místo a jen o čtyři dny později nás tam zasáhli znovu.“
Nakonec Kosťantynivku úplně opustili. Ruské útoky v této části fronty totiž v uplynulých měsících zesílily. Ruská armáda se pokouší dobýt spojovací silnici právě mezi Kosťantynivku a Pokrovskem a zkomplikovat tak ukrajinské zásobování. Tým Andrije Teležného se tak rozhodl posunout víc na jih.
Ale ani úplně v nové lokalitě se zdravotnickému týmu útok nevyhnul. Nový stabilizační bod, ke kterému se fronta nebezpečně přibližovala, Rusové na začátku srpna zasáhli. Zdravotníci vyvázli s odřeninami a zlomeninami. Brzo by měli začít životy zachraňovat na dalším místě.
