Tisíce hodin ve sklepě a zvuk sirén. Na duševní zdraví dětí to má strašlivý dopad, popisuje expertka UNICEF
Nemohou chodit pravidelně do školy, ani si bezstarostně hrát na ulici. Bezmála půl miliardy dětí po celém světě žije v oblastech sužovaných válkami. Z dlouhého seznamu vyčnívají konflikty na Ukrajině, v Pásmu Gazy či Jižním Súdánu. „Je pozoruhodné, jak moc podobně války v různých prostředích vnímají,“ zamýšlí se v rozhovoru pro iROZHLAS.cz a Radiožurnál Anna Knutzenová, vedoucí koordinátorka ochrany dětí organizace UNICEF.
Setkala jste se s mnoha dětmi, kterým válka nenávratně poznamenala život. O které konflikty se jednalo?
Postupně jsem se zaměřovala na čtyři regiony. V rámci Afriky jsem potkala například ty, které zažily hrůzy v Kongu, Jižním Súdánu nebo Libyi, na Blízkém východě jsem pracovala s dětmi ze Sýrie, Jemenu či Iráku a momentálně se soustředím na Evropu, kde tedy vídám především ukrajinské děti.
V súdánských uprchlických táborech zemřelo od května kolem 1200 dětí. Dalším desítkám tisíc to hrozí
Číst článek
Předpokládám, že než se s konkrétním dítětem vidíte poprvé, přibližně tušíte, čím si prošlo. Jak tedy obecně zpočátku vypadá pomoc z vaší strany?
To je dobrá otázka. Nejdříve bychom nicméně měli pochopit, jak válka děti v mnoha různých podobách ovlivňuje. Primárním uvědoměním je, že jim zprudka převrátí celý život naruby. Podobné typy změn jsou z psychologického hlediska velmi těžké a obzvláště složité to je, když vše doprovází nejistota a násilí, tedy okolnosti, které vás fyzicky i emocionálně vystaví pocitu nebezpečí.
Vypuknutí konfliktu vede například k uzavření škol, v případech jako Ukrajina musíte brát v potaz i odvody mužských členů rodiny do armády. Dochází tudíž i k rozvratu domácností, dále i k nucenému vysídlení. A kromě individuálního dopadu na dětskou psychiku to rovněž přináší dopad kolektivní.
Prvním a opravdu důležitým krokem je navrátit dětem pocit bezpečí, rutiny, jistoty a dostupnosti základních životních potřeb. Jde nám také o to, aby se mohly opět vzdělávat a abychom uměli pomoci jejich rodinám. Možná to na první pohled nevypadá jako vysoce profesionální psychologická pomoc, ale je to důležité v tom, aby se děti vrátily ke stabilitě, díky níž mohou zase najít sílu a odolnost.
Ti menší ještě nemusí podstatu války vždy zcela chápat, mohou „utéct“ do svého dětského světa, zatímco starší děti si už částečně nebo celkově skrze zprávy, konverzace rodičů či dalších dospělých uvědomují, co se děje. Liší se tedy nějak pomoc vzhledem k věku dětí?
U těch mladších je základem celého vesmíru rodina. To znamená, že čím větší pocit bezpečí do ní můžete vnést, tím rychleji jim umožníte se vrátit k psychické stabilitě.
Účinnost zmíněného jsme viděli například na výsledcích výzkumu iniciovaného během druhé světové války, kdy děti, které byly během bombardování Londýna poslány proč od svých rodin, na tom byly následně z dlouhodobého psychického hlediska mnohem hůře než ty, které s nimi zůstaly.
Jednou z našich priorit tedy je zabraňovat rozdělování rodin, což je v konfliktech bohužel poměrně časté. U starších dětí musíme kromě toho myslet i na jejich vazby s vrstevníky, tedy jestli mají pocit, že někam společensky zapadají, mají možnost si najít přátele, daří se jim ve škole a tak dále. Ta zde kromě vzdělávacího účelu, který je samozřejmě nepostradatelný, plní i důležitou sociální funkci.
Malování či hudba
Jak nejčastěji právě malé děti, které ještě nemohou válku chápat, traumata popisují? A jak jim rodiče mají odpovídat na otázky, proč jim chce někdo ublížit, je na ně zlý a podobně?
Na to je poněkud těžké konkrétněji odpovědět, je třeba alespoň trochu znát okolnosti. Rozhodně ale mohu říci, že aby se dokázaly psychicky zotavit, je opravdu potřeba s nimi mluvit.
Rodiče by se jim měli věnovat, bavit se o tom, co se stalo, a nesnažit se vymýšlet příběhy, u kterých si v pozdějším věku syn nebo dcera uvědomí, že nebyly pravdivé. Neměli by se vyhýbat obtížným tématům a být upřímní, zároveň by se ale měli snažit nevzít dítěti pocit bezpečí.
Mnoho terapií se zaměřuje na fyzické aktivity, od malby po zpívání či různé sporty. Jak moc jsou dané aktivity důležité právě pro děti?
Bezpochyby velmi. Děti až tolik netěží z psychologické intervence poradenského typu a mnohem větší přínos jim dává, když jsou součástí hry či aktivní terapie založené třeba na výtvarném umění či hudbě.
V okamžiku se z města stala pevnost krveprolití a přežití, vzpomínají děti na obléhání Mariupolu
Číst článek
Pod naší pomocí si lidé často představují, že určitým způsobem zpracováváte svá traumata, což samozřejmě je jednou ze součástí terapie, nicméně se vzpomínkami se můžete vyrovnat právě i skrze příběh vyprávěný kresbou nebo hudbou. Navíc smích a čas strávený s vrstevníky u dětí přináší opravdu zásadní pokroky.
Jak jste zmiňovala, často pracujete s dětmi z Ukrajiny. Máte dojem, že se jejich trauma nebo jeho popis určitým způsobem vymyká těm ostatním? O čem nejčastěji potřebují nebo chtějí mluvit?
Řekla bych, že je to spíše naopak. Je pozoruhodné, jak moc podobně děti války v různých prostředích vnímají. Tím nechci říci, že by všechny konflikty byly stejné, jde spíše o to, jak se daný převrat v jejich životě projevuje. I z toho důvodu můžeme na globální úrovni používat obdobné programové postupy.
Co je v kontextu Ukrajiny poměrně unikátní, je stresový dopad všudypřítomných leteckých sirén. Napadá mě ještě jen jedno nebo dvě místa, kde zvuk vyvolává obdobný stres vycházející z blížícího se strachu a úzkosti.
Děti na Ukrajině doposud v průměru strávily čtyři až pět tisíc hodin schované ve sklepích, zatímco nad nimi zněl poplach, což celkově odpovídá přibližně sedmi měsícům. A to má na duševní zdraví strašlivý dopad.
Výzvy pro děti i dospělé
Kde na Ukrajině jste se s dětmi prozatím setkala?
V zásadě napříč celou zemí. Jinak ve východní části jsou sirény samozřejmě mnohem frekventovanější, zapnou se vždy automaticky v případě leteckého útoku. Tamní obyvatelé často mluví o psychickém dopadu toho, jak mají narušený spánek, a v souvislosti s tím se jim vrací úzkostné pocity.
V hustě obydleném Kyjevě se zase často musíte potýkat s mnohahodinovým přerušením dodávek elektřiny. Nejde o okolnosti provázející jen konflikt na Ukrajině, zde je třeba si uvědomit kontext toho, že jde o rozvinutou zemi, která na podobné stavy nebyla zvyklá.
Přibližně dvacet tisíc ukrajinských dětí bylo odvlečeno do Ruska, vrátit se jich zatím podařilo jen několik set. Potkala jste se i s některými z nich?
Ano. Jak jsem nastiňovala, jednou ze zásadních priorit UNICEF je zabránit rozdělování rodin, ať už jde o jakýkoli konflikt. Pro děti jde o jednu z nejvíce vypjatých stresových situací, která na nich zanechává dlouhodobé následky vyžadující intenzivní psychologickou podporu.
Jsou navíc zcela nedobrovolně přesunuty do zahraničí a není jasné, jak a kdy se vrátí. Prioritně se tedy soustředíme na to, aby se podařilo je dostat k původním rodinám, protože žádná naše pomoc se nemůže vyrovnat tomu, když je dítě u svých rodičů.
Jednou z válečných zbraní, kterou (nejen) ruská armáda často využívá, je znásilnění, ať už v případě dospělých, či dětí. Setkala jste se na Ukrajině i s dětmi, které byly sexuálnímu násilí vystaveny?
Osobně ne, byť samozřejmě vím, že OSN dané případy na Ukrajině dokumentuje. V oblasti ochrany jde o velmi specializovaný rozměr naší práce, který požaduje hluboce profesionální pomoc a péči, včetně té lékařské.
Rusko uneslo z Ukrajiny více než devatenáct tisíc dětí. Některé nabízí k adopci na vládním portálu
Číst článek
A co například ti, jejichž rodiče během války zemřeli, nebo stále bojují v armádě, děti mají o nich nepravidelné zprávy nebo vůbec žádný kontakt… Jak by se k nim měli příbuzní, učitelé a další dospělí ideálně chovat?
Ve válce jako je tato děti zažívají všechny uvedené změny a ztráty, v některých případech se odehrály přímo před nimi. I dospělí v jejich životech jsou tím ovlivnění. To s sebou nese další výzvu – lidé, kteří by dětem měli jako první být ku pomoci, ve skutečnosti sami velmi trpí.
Představte si, že máte vystresovanou maminku, jež se kromě uprchlice stala, byť třeba dočasně, samoživitelkou, a pro kterou je opravdu těžké se v cizí zemi dokázat usadit a pokusit se dát psychicky dohromady. Jste ve vypětí i kvůli partnerovi, na kterého se dítě pořád ptá, jestli je na frontě v bezpečí. Máme tedy určité postupy, které se snažíme předávat rodičům a samozřejmě i učitelům.
Psychologická náplast
Zmínila jste situaci uprchlíků. Jaký je rozdíl mezi psychologickou pomocí přímo na místě, ve válečné zóně, a tou, kdy jsou již děti v bezpečí, tedy alespoň v tom fyzickém?
Existuje něco jako psychologická první pomoc, tedy když pomáháte někomu v akutní stresové situaci. Tím myslím, že třeba hned nedokážete stanovit diagnózu, ale pokud vidíte člověka vykazujícího známky psychického traumatu, které může být až klinické úrovně, existují nástroje, které v takovém případě doporučujeme využít, pokud se dotyčný ještě nenachází na bezpečném místě.
Je to taková rychlá psychologická náplast. Jakoby ošetříte krvácení, ale stejně s tím ještě budete muset k lékaři. U dětí je třeba také zdůraznit zmíněné vzdělání. Je pro ně v rámci návratu do co nejvíc možného normálu opravdu klíčové. Polovina ukrajinských školáků nemá přístup k prezenční výuce, což by šlo označit za národní krizi. Přes 800 tisíc dětí žijících zejména u frontových linií se nemůže vzdělávat vůbec.
Pozitivní věcí na zemích, které uprchlíky přijaly, je, že jim často nabízí spoustu služeb a podpůrných aktivit, nicméně tam jsou stále mezery. Ne všechny děti-uprchlíci se v nových zemích účastní výuky. I na to se chceme zaměřovat, protože vidíme, jak moc je vzdělání pro integraci dětí do společnosti a vytváření sociálních vazeb podstatné. Je pro ně i jednou z možných cest k vypořádání se s traumatem.
Na závěr mě ještě napadá se na to vše podívat z druhé strany. Jak psychologové po duševní stránce zvládají to, když den co den stojí před podobnými traumaty, navíc z úst těch nejzranitelnějších, tedy dětí?
Lidé s vámi sdílejí opravdu těžké věci. Jedni se o nich nechtějí nebo nedokáží bavit, druzí je zase zpracovávají tak, že se svěří se vším. Není jednoduché stát na straně posluchače, máme empatii a v daných lidech se mnohdy vidíme. Nicméně máme mnoho prostředků, které pomáhají i nám. Kromě toho psychická péče o sebe sama je také velmi důležitá.
