Pizzerie s vlastní psycholožkou. Veterán z Donbasu pomáhá druhům z války vrátit se zpátky do života
Stoly v restauraci jsou plné nábojnic. Každá z nich je z rány vypálené ve válce na východě země. Každou z nich zvedl na bojišti některý z přátel nebo známých Leonida Ostalceva a přinesl ji do centra Kyjeva, jen kousek od náměstí Nezávislosti. Nábojnice jsou - společně s vlajkami a nášivkami z bojů na zdech restaurace - důkazem, že válka Leonida nikdy zcela neopustila. Místo toho ji přijal za svou a ve své pizzerii s ní učí žít i ostatní.
Zhruba dva týdny svého dospělého života si Leonid Ostalcev téměř nedokáže vybavit, i když nebyly tak dávno a on na ně musel dlouho čekat. Byly to dny poté, co se v létě 2015 vrátil z války na východě Ukrajiny.
Přišel o paži a obě nohy, ale přežil. 'Teď už jsem vážně kyborg,' směje se veterán od Doněcku a Debalceva
Číst článek
„Ani si nevzpomínám, co jsem dělal. Prostě jsem jenom jedl, spal, chodil a mluvil. Byla to adaptace,“ líčí pro iROZHLAS.cz dnes jednatřicetiletý muž.
Během roku v armádě prošel boji u Doněckého letiště či ve Svetlodarsku u Debalceva - tedy místy kde docházelo k těm nejtvrdším střetům s proruskými separatisty. Rovněž pomáhal kolegům z obklíčení a bojoval u ruské hranice.
Do doby, než navlékl uniformu, pracoval jako kuchař v pizzerii. A zatímco o válce něco málo tušil z vojenského lycea, které absolvoval, na to, co bude po ní, nikdo jej ani jeho spolubojovníky nepřipravil.
„Život ve válce se řídí jinými pravidly než ten běžný. A návrat je těžký pro každého, protože všechno je najednou jinak,“ říká mladý muž.
Džora změnil jeho život
Teprve minulý měsíc předseda ukrajinského parlamentního výboru pro záležitosti veteránů Oleksandr Treťjakov veřejně přiznal, že kvůli psychickým důsledkům války si na život sáhla už více než tisícovka vojáků.
V zemi prakticky neexistuje systém pomoci s válečnými traumaty a i Leonid říká, že pomoc od státu nepocítil. Místo toho se stalo něco jiného.
Více než tisíc Ukrajinců, kteří bojovali na Donbasu, spáchalo sebevraždu, uvedl výbor pro veterány
Číst článek
„Po dvou týdnech mi zavolal jeden chlapík. Řekl mi, že je Džora od mariňáků a chce vytvořit skupinu veteránů, která by pomohla dalším – zraněným, rodinám padlých. 'Chceš se přidat?' zeptal se. Řekl jsem: 'Jo, proč ne,'“ vypráví o telefonátu, který v jeho životě mnohé změnil.
Společně s partou dalších veteránů začal Leonid chodit do nemocnice za raněnými, mluvit s rodinami padlých a podporovat jejich děti. „Mnoho veteránů, kteří za námi přišli, říkalo, že se nechtějí vrátit do svých starých zaměstnání. Nedokážou už mluvit se svými šéfy, jsou agresivní, zkrátka to už nechtějí dělat. Chtějí dělat něco nového, ale nevědí co.“
V někdejším kuchaři se zrodil nápad – založit vlastní podnik, kde by mohl pracovat on i další. A který by byl vstřícný k potřebám lidí, kteří prošli válkou. Jenže na bankovním účtu měl asi 50 dolarů a jeho podnikatelské zkušenosti se rovnaly nule.
Dvaadvacet potenciálních investorů, které Leonid oslovil, nápad smetlo ze stolu. „Každý z nich mi řekl ne. Pizza, veteráni, o čem to mluvíš? Nedáme ti žádné peníze, nemáš s podnikáním žádné zkušenosti a umíš jenom péct pizzu,“ popisuje vlastní zkušenost.
Opět pomohla náhoda a o Leonidovych plánech se dozvěděl Ukrajinec žijící v Americe a zároveň majitel jiné zkrachované restaurace.
O tři roky později – po několika změnách plánů a úporném snažení – sedíme s Leonidem v jeho vlastním podniku nazvaném Veterano. Je kousek od dnes už celosvětově známého náměstí Nezávislosti, Majdanu (místo demonstrací, které vedly až k pádu režimu prezidenta Viktora Janukovyče, pozn. red.), stačí jít chvíli do mírného kopce a pak se zastavit u podniku s černou vlajkou a logem srdce s křídly.
Psycholožka na plný úvazek
Válka, před kterou mnoho veteránů nedokáže utéct, je nedílnou součástí podniku. Pod sklem na stolech jsou nábojnice, které přinesli Leonidovi přátelé a známí přímo z fronty. Na zdech visí vlajky a nášivky všemožných batalionů a jednotek, které na východě země bojují s proruskými separatisty.
Ta nejnetradičnější součást pizzerie ale není na první pohled zřejmá. Kromě číšníků a kuchařů zaměstnává Leonid na plný úvazek i psycholožku.
„Dvakrát týdně mluví s každým člověkem v týmu. Povídá si s chlapy i děvčaty, pomáhá jim řešit jejich problémy, pracovat lépe a těšit se z práce. Je to velice osobní, neříká mi detaily. Vzkáže mi jen například, ať těmto dvěma řeknu, že svou práci dělají dobře a podobně,“ popisuje Leonid. Spolupráce podle něj funguje výborně.
V Leonidově týmu dnes pracuje 14 veteránů, které doplňují lidé bez válečných zkušeností. „Nechci dělat pizzerii jenom s veterány, protože nechci budovat uzavřenou kastu. Musíme pracovat společně,“ vysvětluje své záměry.
Tým veteránů se zároveň snaží suplovat pomoc, které se jim od válkou a politickými změnami zmítaného státu nedostává. Každý týden odvezou dobrovolníci dvě desítky pizz do vojenské nemocnice raněným a část zisku Leonid posílá na pomoc dětem padlých vojáků.
Je tu ještě jedna věc, kterou by Leonid se svým podnikem rád změnil. Válkou na východě země prošlo přes 300 000 Ukrajinců. Vleklý konflikt vytvořil v tamní společnosti novou skupinu lidí s novými problémy, s níž se ti ostatní musí naučit žít.
„Lidé nevědí, jak s námi zacházet a jak o nás přemýšlet. O veteránech panuje mnoho stereotypů a tenhle projekt ukazuje, kým jsme. Můžete sem přijít a vidět, kdo jsou veteráni. Děláme dobré jídlo, podnikáme, pomáháme jiným, děláme svou práci dobře... Je to velice důležité.“
