Turecký politolog: Země se mění, sílí kritika Západu. Elity jsou nespokojené s mezinárodním systémem
Turecko balancuje mezi Východem a Západem, a to nejen geograficky. Je součástí NATO, přesto aktivně spolupracuje s Ruskem. Podle tureckého politologa Gökhana Bacika z Univerzity Palackého v Olomouci se snaží vytěžit maximum z krizí, jako je například ta současná rusko-ukrajinská. Zároveň si ale Ankara uvědomuje nepřekročitelné hranice, upozorňuje v rozhovoru pro Český rozhlas.
Co je cílem současné turecké zahraniční politiky?
Měli bychom si představit Turecko v širším kontextu, kdy země mění svou vlastní identitu. Býval to sekulární stát založený na reformách Mustafy Kemala Atatürka. Nyní se postupně posouvá k ideologii, kterou není snadné vysvětlit, ale asi bychom mohli říct, že začíná být post-kemalistický a součástí státní kultury se stává islám.
Neříkám, že se z Turecka stane stát s právem šaría, ale rámec země se mění. A v tomto ohledu musíme na tureckou zahraniční politiku nahlížet. Obecně sílí protizápadní narativ a turecké elity jsou nespokojené s mezinárodním systémem, takže ji můžeme definovat i jako revizionismus.
Zároveň si ale Turecko uvědomuje, že není velmoc, která si může dělat, co chce. Nemůže se úplně izolovat, protože zoufale potřebuje mezinárodní systém, aby vyřešilo v tuto chvíli asi svůj nejpalčivější problém – ekonomickou krizi. Turecko se tedy snaží držet v rovnováze svou ideologii s realitou.
Jaké je místo Turecka v mezinárodním uspořádání? Na jednu stranu drží v určitých ohledech pospolu s Evropou a Západem a na druhou kupuje ruský plyn a jedná o dostavbě jaderné elektrárny ruskými firmami.
Tohle je velmi složité. Výzvám, které souvisí s levným ruským plynem, čelí řada evropských států. Každopádně Turecko je závislé na ruských zdrojích včetně zemědělských. V tomto ohledu se nemůže bez Ruska obejít, nemůže nahradit jeho plyn, protože na to nemá peníze. A z toho vlastně trochu plyne pozice Turecka. Je to balancování a vyvažování.
Dělalo to například i za druhé světové války. Nacistickému Německu Turci vyhlásili válku až v samotném závěru celého konfliktu. A současná krize kolem Ukrajiny pro Turecko není nic nového. Prostě balancuje. Je to dáno i tím, že v Turecko je takový hybridní stát – setkává se v něm západní i východní přístup. A nezáleží, kam zrovna tíhne.
Obecně se snaží mít z krize prospěch. Takže nikdy oficiálně neuzná například ruské nároky na Krym, ale na druhou stranu, pokud nepřijde nějaká radikální změna, nestane se asi nikdy tak silně protiruské jako například Česko.
Jaké jsou vlastně vztahy Turecka a Ruska?
Vztahy mezi těmito zeměmi byly vždycky specifické. Stačí se podívat do historie. Nemůžeme mezi nimi očekávat příliš těsné vztahy. Turecko, Rusko a třeba takový Írán jsou partnery, protože jsou autoritářsky pragmatické a kritizují Západ. Zároveň jsou mezi nimi vlastní roztržky, třeba kvůli Sýrii, kde Turecko ovládá část území, což spousta států včetně Íránu nebo Číny kritizuje.
‚Unie se snaží oslabit své vztahy s Tureckem.‘ Ankara ztrácí zájem o vstup do EU, naznačuje Erdogan
Číst článek
Udělalo by to i Rusko, ale v tuto chvíli se radši drží zpátky kvůli Ukrajině. Jinak jsou ale ty vztahy spíš negativní, zuřivé a Putin to ví. Vlastně na rozdíl od mnoha Evropských států si Turecko moc dobře před ukrajinskou krizí uvědomovalo ruskou hrozbu.
Proč? Jednoduchý příklad – kdyby Rusové sestřelili turecké letadlo, Turecko by okamžitě reagovalo. Protože v tomhle ohledu ví víc než Evropa. Ví, že pokud nezakročí, bude se to opakovat. Obecně se ale dají turecko-ruské vztahy, nebo asi spíš spolupráce, popsat jako pragmatismus.
Kdo koho v tuto chvíli potřebuje víc?
Řekl bych, že to asi vychází nastejno. Ale nesmíme zapomínat, že Rusko má spoustu pák, kterými může Turecko přitlačit k zemi. Například pomocí právě Sýrie a kurdské otázky. Pokud k ní Moskva změní postoj, bude to pro Turecko velký problém, protože část syrského území vlastně ovládá jaksi z ruské tolerance. Takže nemůžeme říct, že by Turecko mělo ve vztazích s Ruskem nějakou výraznou autonomii.
Rusko je velká země s velkou armádou, kde jí Turecko nemůže konkurovat. Ale pragmaticky ve světovém kontextu se asi potřebují vzájemně úplně stejně.
