Horké léto roku '68 vypráví, jak Bulharská lidová republika pomohla rozdrtit pražské jaro
V srpnu 1968 vyslalo Bulharsko spolu s dalšími státy Varšavské smlouvy do Československa vojenské jednotky, aby tam učinily přítrž „socialismu s lidskou tváří“. Do širšího kontextu zasazuje podíl Sofie na invazi článek bulharské redakce německé veřejnoprávní stanice Deutsche Welle.
Bulharští vojáci se akce účastnili pod přímým sovětským velením. Nebylo jich mnoho, dohromady jen dva motostřelecké pluky a jeden tankový prapor.
Důležitější je to, že tehdejší bulharský diktátor Todor Živkov, generální tajemník bulharské komunistické strany a současně předseda vlády, vyvíjel nátlak na sovětské vůdce a satelitní státy, aby proti Československu podnikli rozhodné kroky. Živkov už na začátku března 1968 radil Brežněvovi a jeho okolí, aby demokratizační proces rozdrtili v zárodku.
Vyděšené diktatury
„Diktatury, vládnoucí v zemích sovětského tábora, sledovaly s obzvláštní nenávistí to, že se v československém tisku, rozhlase a televizi začalo svobodně diskutovat o změně neostalinistického politického modelu,“ vysvětluje bulharská historička Evelina Kelbečevová, která přednáší na Americké univerzitě v Sofii.
„Zrušení cenzury, směřování k demokratizaci a snaha vnést tržní mechanismy do kolabující centrálně řízené ekonomiky, to všechno budilo v Kremlu i u části jeho vazalů hrůzu,“ dodává akademička.
Angel Nikolov v době invaze studoval v Praze. Dnes vzpomíná, že už v roce 1963, kdy do Československa přijel poprvé, byla atmosféra v zemi mnohem liberálnější než v Bulharsku. Mladí lidé se chovali svobodněji a přirozeněji.
Stejně jako oni prý věřil, že myšlenka komunismu není v zásadě špatná a že se režim dá reformovat. Dění z počátku roku 1968 mu jen dodalo naději.
Nikolov později spojil své zážitky s výsledky odborné práce a před pěti lety vydal knihu Horké léto roku '68, která se zabývá tehdejšími československými událostmi a jejich odrazem v Bulharsku.
2164 vojáků na politickém školení
Měsíc před invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa, na konci července 1968, převezly sovětské vojenské lodě a letadla na Ukrajinu 2164 bulharských vojáků a důstojníků. Oddíly zaujaly pozice v ukrajinských Karpatech, kde muže podrobili zvláštnímu politickému školení.
4:27
Byl to absolutní výmysl, říká ruský filozof Čubajs o sovětském výkladu srpna 1968
Číst článek
Podle Nikolovova názoru to bylo doslova „vymývání mozků“. Vojáky měla důkladná příprava přesvědčit, že je posílají, aby Čechy a Slováky zachránili před kontrarevolucionáři a imperialisty. Bulharské vedení úmyslně vybralo vojáky z nejzaostalejší části Bulharska, z měst Charmanli a Elchovo u tureckých hranic.
V okamžiku zahájení invaze bulharské jednotky vyrazily z Ukrajiny na západ. Ke kuriózní situaci došlo na okraji Košic, kde je dělníci z cukrovaru prý zasypali řepou. „Cestou k cílovým slovenským městům Banská Bystrica a Zvolen měli Bulhaři s místním obyvatelstvem kontakt jen prostřednictvím kamenů, které lidé házeli na vojenské náklaďáky,“ vypráví Nikolov pro Deutsche Welle.
Slováci lámali antény
Slováci také ulámali antény na bulharských obrněných transportérech a gazících. Přesouvající se jednotky tak ztratily spojení mezi sebou navzájem i se sovětským velením. Nastal chaos. Navíc vyšlo najevo, že spousta důstojníků se neumí orientovat podle mapy.
V hrůze, že si z nich udělají cíl neexistující „kontrarevoluční“ odstřelovači, si někteří důstojníci oblékli uniformy obyčejných vojáků a ukryli se mezi nimi na korbách náklaďáků. To způsobilo, že když sovětští velitelé z vrtulníku zkoumali, co se děje v chaoticky se pohybující bulharské koloně, nemohli rozeznat, kdo jí vlastně velí.
Podobně jako ostatní „osvoboditelé“ se i Bulhaři nacházeli v izolaci od místního obyvatelstva, které jim projevovalo otevřené nepřátelství. Vojáci dvou bulharských praporů, podílejících se na ochraně ruzyňského letiště, vůbec netušili, co se ve městě děje.
„Nepřítele“ bulharští vojáci raději pozorovali jen ze zákopů a stanů, ze kterých skoro nevylézali. V noci pod vlivem strachu a alkoholu reagovali střelbou na každé podezřelé světlo nebo šramot a děsili tak obyvatele blízkých čtvrtí.
Příběhy o hrdinských činech a vztazích s českými dívkami, o kterých někteří bulharští účastníci invaze vyprávějí, považuje Nikolov za zarážející. „Češi a Slováci s nimi nechtěli nic mít,“ konstatuje. Zná prý jen tři případy, kdy se někdo z bývalých vojáků za účast na operaci Dunaj veřejně omluvil. Armáda jim okamžitě začala vyhrožovat trestem za prozrazení „tajných“ informací o tragikomickém bulharském podílu na vojenském vpádu.
Nikolov sám musel brzy po okupaci studium v Praze ukončit a vrátit se do vlasti.
Uplacená inteligence
Profesorka Kelbečevová připomíná, že radikální proměny komunistických diktatur vždy začínaly a probíhaly výhradně shora. Pražské jaro o dvacet let předešlo Gorbačovovu perestrojku. Diktátoři Živkovova typu tak mohli zatím uvažovat, jak si uchovat osobní a klanovou moc i v budoucnosti.
Bulharské vedení přišlo s jednoduchým receptem – politicky i ekonomicky se naprosto podřídit Sovětskému svazu. Bulharská komunistická strana dokonce v roce 1973 navrhla, aby se země stala šestnáctou republikou SSSR. Pro Živkova a jeho rodinný klan by to byla záruka ničím nerušeného vládnutí.
Po československých událostech bulharská státní bezpečnost výrazně posílila dohled nad příslušníky inteligence. Většina z nich se ale nechala zlákat privilegii, nabídnutými státní mocí za jejich loajalitu. To vyloučilo, aby se podíleli na procesech podobných pražskému jaru, vysvětluje historička Evelina Kelbečevová v článku stanice Deutsche Welle, věnovanému podílu Bulharska na srpnových událostech v Československu.
Text vznikl pro pořad Svět ve 20 minutách Českého rozhlasu Plus.
