Sahat soše do dekoltu je sexistické a ponižující, nechte Molly na pokoji, zlobí se obyvatelé Dublinu
Každé město má svůj symbol – Praha má staroměstský orloj, Londýn most Tower Bridge a Dublin sochu dívky jménem Molly Malone. I když není vůbec jisté, jestli se jedná o historickou postavu, nebo jen o legendu, její socha v centru přitahuje davy turistů a návštěvníků města. Mnozí se ale k soše chovají poněkud nevhodně, a tak radnice zvažuje co dál. Prozatím vyzývá návštěvníky města: Nesahejte Molly do výstřihu.
Když se budete procházet ulicemi Dublinu, dříve nebo později přijdete na malé náměstíčko před kostelem sv. Ondřeje.
Na něm je bronzová socha mladé ženy v lehce nadživotní velikosti. Stojí za dvoukolákem, ze kterého z košíků prodává ryby a mušle.
Když se podíváte pozorněji, zjistíte, že se jí nápadně blýská dekolt. Turisté, kteří se kolem ní tísní celý den, jí na něj totiž neomaleně sahají a místním lidem to začalo vadit.
Sexistické a ponižující
„Myslím, že to není vhodné. Proč by jí měli lidé sahat do dekoltu? Nejde o to, že je to socha ženy. Dovedete si představit, že by někdo třeba v Římě osahával antické sochy mužů? Je to prostě nevhodné,“ zlobí se kolemjdoucí žena, která zrovna prochází svatoondřejskou ulicí.
Dublinská umělkyně Tilly Cripwellová, která poblíž sochy hrává pravidelně na kytaru a zpívá, dokonce spustila kampaň „Leave Molly alone“, tedy „Nechte Molly na pokoji“.
V rodném městě odstranili sochu odsouzeného Daniho Alvese, stala se opakovaně terčem vandalů
Číst článek
„Je to prostě turistická atrakce. Když jdu okolo, vidím už z dálky, jak jí svítí naleštěný dekolt. Sochu to ničí a samozřejmě je v tom i sexistický podtext. Dělá to z ženy prostě jen objekt,“ souhlasí s iniciativou další kolemjdoucí.
Sáhni si pro štěstí
Molly Malone je bezpochyby jedním ze symbolů Dublinu. Těžko říci, jestli nejprve vznikla píseň, která popisuje krušný život pouliční prodavačky, nebo samotný příběh této dívky. Neví se ani, jestli jde o skutečnou postavu, nebo jen o legendu.
Píseň o nebohé Molly se ale stala neoficiální hymnou města. Nazpíval ji kdekdo – od irské folkové skupiny Dubliners po Sinéad O‘Connor.
Když na konci 80. let minulého století slavil Dublin tisíc let od svého založení, přibyla do města bronzová socha Molly. Těžko říct, kdo jí sáhl do výstřihu jako první…
„Je to ponižující. Kolikrát jsem si všiml, že turističtí průvodci lidi přímo nabádají, aby to dělali. Mně to přijde trapné,“ říká mi kolemjdoucí šedesátník. Jen domluvíme, přihrne se skupinka turistů a jejich vedoucí do maličkého megafonu skutečně doporučuje, aby si lidé sáhli, že to přináší štěstí. A vzápětí začnou všichni leštit Mollin dekolt.
Skončí Molly za plotem?
Otázka, jak se chovat k dublinské soše, se probírá v novinách, diskutuje se o tom v hospodách i v dublinském rádiu.
Pocta legendárnímu Pelému. Ikonickou sochu v Brazílii ‚oblékli‘ do dresu, vzkaz poslal i papež
Číst článek
Někdo považuje osahávání bronzové sochy za nepřijatelné, jinému nevadí.
„Je to projev neúcty. Proč se lidé nemůžou na sochu prostě jen dívat? Proč na ni musí sahat? Vlastně je to jedno, jestli jí sahají na ruku nebo do výstřihu – je to neuctivé vůči tomu dílu. Nakonec to dopadne tak, že se socha oplotí, a to přece nechceme,“ předpovídá Dubliňan.
Radnice oznámila, že další postup zvažuje. Prozatím žádá návštěvníky města, aby na sochu nesahali.
