„Díky této pomoci mají učitele angličtiny, ale také hry na kytary. Řada těchto dětí si v zemích původu nebo po cestě do Evropy prošla nepříjemnými až drastickými zážitky. Byly znásilňované, zneužívané, viděly umírat své rodiče,“ říká v rozhovoru lékařka Hanka Pospíšilová, která loni spoluzaložila spolek Pomoc dětem na útěku. Díky skupině Čechů, kteří do něj pravidelně přispívají, už více než rok pomáhá 144 uprchlickým dětem na ostrově Lesbos.

Rozhovor Athény 6:45 26. září 2021 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Po letech, co jste jezdila jako lékařka pomáhat uprchlíkům na řecké ostrovy, jste se loni rozhodla založit spolek Pomoc dětem na útěku, který dnes pomáhá celkem 144 uprchlickým dětem na ostrově Lesbos. Jak celý ten nápad vznikl?
Byla to reakce na situaci u nás. Když europoslankyně Michaela Šojdrová (za KDU-ČSL) přišla s nápadem přijmout k nám 50 uprchlických sirotků z Řecka, ve veřejném prostoru se začaly objevovat reakce, že v Řecku žádné děti bez doprovodu ani sirotci, kteří by potřebovali pomoc, nejsou. Sami jsme si tedy našli 144 dětí bez doprovodu na ostrově Lesbos, které potřebovaly pomoc, ale nedokázali jsme najít způsob, jak alespoň některé z nich dostat sem – nešlo to ani přes humanitární koridory, ani v rámci evropského relokačního nebo našeho přesídlovacího programu.

Rozhodli jsme se tedy, že jim budeme pomáhat tam. Požádali jsme o pomoc řeckou organizaci Iliaktida, která byla podporovaná UNHCR a která měla k dispozici šest bytů pro děti bez doprovodu z uprchlického tábora Moria. Děti už měly to nejzákladnější zaopatřené, měly ubytování a stravu a nemusely už spát ve stanech na zemi.

Řekli jsme si tedy: Pojďme jim pomoct trochu víc, aby tam jen nečekaly a měly možnost vzdělání. Chtěli jsme, aby se dokázaly do evropské společnosti nějakým způsobem začlenit, pokud tady zůstanou, popřípadě aby se něco naučily, pokud se někdy budou moct vrátit domů. Často mluvily pouze svým rodným jazykem a jen některé z nich uměly trošku anglicky.

Můžete přiblížit, o jaké děti jde? Odkud nejčastěji pocházejí?
Ze 144 dětí je 76 z Afghánistánu, další jsou ze Sýrie, Demokratické republiky Kongo, z Iráku, Íránu, Somálska, Etiopie a jeden chlapeček je z Palestiny.

Všechny tyto děti se tedy dostaly do Řecka bez rodičů nebo bez jakéhokoliv dospělého doprovodu?
Ano, tyto děti v Řecku žádný doprovod nemají. Většina afghánských dětí má rodiče v Afghánistánu, kteří je poslali do Evropy proto, že byly v zemi pronásledované nebo už Tálibán nějaké děti v rodině zabil. Jsou mezi nimi i děti, které už rodiče nemají a do Evropy je vzali třeba sousedé nebo jiní příbuzní. Často se při registraci přijde na to, že dítě přišlo s rodinou, do které nepatří. Úřady ho tedy odebraly a poslaly do bezpečné zóny v Morii. Odtud se pak děti dostaly do Iliaktidy.

Samozřejmě známe příběhy těchto „našich“ dětí, máme jejich seznam i jejich základní charakteristiku. Kromě kvalitnější stravy a lékařského ošetření jsme se jim doposud snažili zajistit výuku. Jak se začaly učit anglicky, starší děti se nám začaly postupně představovat a píší nám o svých snech. Někdo má talent a chce třeba malovat, někdo chce být fotbalista, další chce být lékařka, jiný zase právník a někdo chce pracovat v humanitární organizaci.

Díky vaší iniciativě se tedy podařilo najít solidární skupinu Čechů, kteří se měsíčně skládají na 4320 eur. K jednomu ze 144 dětí tak každý měsíc putuje celkem 30 eur. Na co přesně jsou tedy peníze určené?
Domluva zněla, že všechny peníze, které budeme do Iliaktidy posílat, půjdou dětem. Nic nepůjde na žádný provoz ani nám. Nejsme žádná nezisková organizace, jsme občané České republiky, kteří se navzdory nepřátelskému postoji naší vlády rozhodli těmto dětem pomoci. Diskutujeme o každém euru. Primárně jsou ale peníze určené na vzdělání a lékařskou péči. Díky této pomoci mají děti učitele angličtiny, možnost distanční výuky, ale například i učitelku hry na kytaru.

Hranici přešli napotřetí, do Turecka dorazili jen s šesti dolary. Afghánská rodina líčí úprk před Tálibánem

Číst článek

Řada těchto dětí si v zemích svého původu nebo po cestě do Evropy prošla nepříjemnými až drastickými zážitky. Byly znásilňované, zneužívané, viděly umírat své rodiče i kamarády. Jeden kluk šel s kamarádem ze školy, vedle nich vybuchla bomba a kamarádovi doslova ustřelila nohu, v Sýrii zase viděly ostřelovače i mrtvé na ulicích. Dodnes trpí záblesky z minulosti nebo posttraumatickými stresovými poruchami. Něco takového z nich nikdy nevymažete a bohužel to budou mít v sobě uložené navždy. V Iliaktidě s nimi ale pracují psychologové.

Ředitel Iliaktidy nás zároveň přesvědčil, abychom jim koupili kytary a umožnili jim výuku hry na kytaru. Nejdřív jsme se tomu bránili, říkali jsme, že peníze jsou určené primárně na vzdělání. Následně nás ale přesvědčili, že to dětem skutečně pomůže. Výsledek se opravdu dostavil a dneska jsem za to vděčná. Když jsem byla za dětmi naposledy, zazpívaly mi řecky i anglicky, hrají na kytaru a mají úplně jinou energii. Díky této české pomoci můžou dnes hrát, malovat, zpívat, sportovat, mají tam pingpongový stůl, který si samy vyrobily – už to není tak, že jen čekají na místě.

Já osobně i mí kolegové věříme, že pomoc těmto konkrétním dětem je důležitá pro nás všechny. Ty děti už tady v Evropě jsou, není možné je poslat zpět a to, jak se k nim budeme chovat a co jim umožníme, se nám v budoucnu mnohonásobně vrátí. Buď se začlení do společnosti a najdou v sobě s naší pomocí nějaký talent, se kterým budou moct pracovat, nebo je vyčleníme na okraj společnosti a pak se můžeme bát, že z nich vyrostou lidi, co nás budou nenávidět a mohou se i snadno radikalizovat.  

Češi pomáhají

Měla jste už dopředu nějaké signály od lidí v Česku, kteří by byli ochotní těmto dětem pomoct?
Měla z jedné své dřívější aktivity, kdy jsem v rámci iniciativy „Češi pomáhají“ dala k dispozici svou e-mailovou adresu a ptala jsem se, zda by se v České republice našly rodiny, které by si uprchlické děti eventuálně osvojily nebo jim nějakým způsobem pomohly. A byla jsem překvapená, kolik lidí a konkrétních rodin napsalo, že by dětem chtěli pomoct. Bylo jich minimálně 200.

Moria byla bohem opuštěné místo. Všichni věděli, že tahle bomba jednou vybuchne, říká polská novinářka

Číst článek

Strašně mě to tenkrát dojímalo. Část naší občanské společnosti tím udělala neuvěřitelně lidské gesto, když řekla: „Dobře, naše vláda dala najevo, že žádného sirotka nepřijmeme, ale my jsme tady, připravení pomoct.“ Lidé nabízeli různé druhy pomoci, že je budou doučovat, vodit do kroužků, dělat jim babičky, tety, strýčky. Byli to lidé od studentů až po důchodce.

Ještě než tedy spolek Pomoc dětem na útěku vůbec vznikl, věděli jsme o řadě lidí, kteří byli ochotni pomoct. Spolek jsme následně založili hlavně proto, abychom děti mohli podpořit finančně. Zároveň to ale byla snaha dát těmto dobrým lidem nějakou možnost, jak pomoct.

Dnes tuto solidární skupinu tvoří 186 lidí, kteří na 144 dětí pravidelně přispívají, a další čekají, že si od nich po roce budou moct převzít štafetu. Původně jsme tento projekt udělali jen na rok, protože jsme nevěděli, jestli z toho děti budou mít nějaký benefit. A když nyní vidíme, jak obrovský benefit z toho děti mají, nikomu se s tím nechce skončit. Protáhli jsme fungování o další rok a sledujeme, jak v průběhu času vystávají na povrch další věci.

Jaké přesně?
Děti se už dnes zajímají například o to, zda a jak by mohly studovat. Máme tam třeba slečnu, kterou už dnes podporujeme ve studiu designu. Pak je tam kluk, který by chtěl pracovat jako automechanik, a tak se pro něj snažíme najít nějakou cestu, jak si tento sen splnit, i když na ostrově Lesbos není moc možností. Hodně kluků chce být fotbalistou, snažíme se proto hledat i nějaký fotbalový klub.

Na začátku se ale řešilo hlavně to, aby děti mohly chodit do školy. Díky pomoci dárců jsme jim vybavili dvě učebny, kde mají asi deset notebooků, aby se mohly účastnit i distanční výuky. Taková možnost pro uprchlické děti vám zní jako sen. Kromě Čechů se k dárcům připojily také dvě Američanky, z nichž jedna je učitelka v Novém Mexiku a organizuje „našim“ dětem takzvané penfriendy. S nimi mohou děti konverzovat a zdokonalovat se v angličtině.

Poděkování z Řecka

Na začátku října mají do Čech přiletět zástupci řecké strany, aby české občanské společnosti za tuto mimořádnou pomoc poděkovali. Kdo přesně má toto poděkování přednést – jsou to i zástupci řeckých úřadů, nebo to jsou představitelé zmíněných organizací?
Přiletí dvě osoby. Jednou z nich je ředitel Iliaktidy Antonis Zeibekis, se kterým na projektu úzce spolupracujeme. Na začátku jsme ho oslovili s prosbou: „Pomozte Čechům být solidární.“ Nenabízeli jsme jim pomoc, ale naopak je prosili o pomoc. Děti z Iliaktidy odcházely v rámci evropského relokačního programu do Německa, do Francie a do dalších evropských států. My Češi jsme se ale účastnit nemohli, protože to naše vláda odmítla. Chtěli jsme být solidární a žádali tedy alespoň o možnost pomáhat dětem přímo v Iliaktidě.

‚Horší situace než v Morii.‘ Migranti na Lesbu žijí v podmáčených stanech, bez topení i teplé vody

Číst článek

Pro vysvětlení, z tohoto uprchlického zařízení se děti dostávají prostřednictvím relokačních programů dál do Evropy, například do zmíněného Německa nebo Francie. Už se nám tedy stalo, že z těchto „našich“ 144 dětí jich několik odešlo a nahradily je další děti z Morie.

A ten druhý člověk?
S tím se pojí další příběh. Když loni v září vyhořela Morie – nejšílenější uprchlický tábor v Evropě, který měl kapacitu 3000 lidí, ve skutečnosti tam ale bylo na 20 tisíc lidí v nehorázných podmínkách – zůstali lidé z vyhořelého tábora na ulici. My jako občanská společnost jsme prosili naši vládu, aby tam poslala pomoc. Pan Babiš nám poslal dopis, že česká vláda samozřejmě pomůže a že lidem v Morii posílá 100 tisíc euro. Tak jsme se začali pídit, kde ty peníze jsou.

Později nám ale bylo řečeno, že tyto peníze mají být využity k vybudování infrastruktury detenčního zařízení. Lidé, kteří je v tu danou chvíli potřebovali, nedostali nic. Začínal říjen a my jsme věděli, že zase přichází strašlivá zima, kdy tam lidé budou v letních stanech ve sněhu s omrzlinami. A řekli jsme, že takhle to nejde. Chtěli jsme tedy zajistit přímou pomoc pro lidi z Morie.

Pomohla nám s tím iniciativa Vlny solidarity a český podnikatel Kvido Štěpánek, který vypravil kamion a nechal ušít zateplené stany. V tu dobu na Lesbu strašně pršelo, lidi tam chodili v žabkách nebo bosí, tak jsme jim poslali hromadu holínek, pláštěnek, dek i dalších věcí pro zahřátí. Tehdy jsme našli pana Stavrose Mirogiannise, který býval ředitelem uprchlického tábora Kara Tepe a který nám slíbil, že pomoc bude okamžitě předávat přímo lidem v Morii. Pan Stavros rozdělil celou naši humanitární pomoc a teď přijede, aby české občanské společnosti poděkoval za její projev lidskosti.

Aby neskončily na ulici

Jak jsme zmínili, dotčené děti žijí v uprchlickém zařízení Iliaktida na Lesbu. Máte možnost je tam pravidelně navštěvovat?
Mám, i když s covidem se samozřejmě všechno zkomplikovalo. Vždy se tam potkávám s ředitelem Iliaktidy a povídáme si o tom, čeho se u dětí dosáhlo, jaké mají problémy a co bychom ještě mohli zlepšit. Pokud to je možné, jdu navštívit i děti.

Měsíc pod vládou Tálibánu je zdravotnictví v rozkladu a ekonomika v krizi, část venkova ale vítá klid zbraní

Číst článek

Velmi důležitou součástí celého projektu je Renata Blažek, která na Lesbos odešla pomáhat v roce 2015 a seznámila se tam s klukem ze Sýrie, který dnes pracuje v Iliaktidě jako tlumočník. Společně tam žijí a díky tomu nám může každý měsíc psát reporty a zjišťovat potřeby dětí přímo na místě. Také kontroluje všechny výdaje a například také sleduje, zda se děti účastní distanční výuky poté, co jsme pro ně zřídili učebnu s notebooky a podobně.

Můžete tedy říct, že pomoc funguje?
Určitě ano. Renata zodpovídá za tu řeckou stranu, protože tam je každý den, zatímco my to máme víceméně zprostředkované. Já jezdím na Lesbos jednou za tři měsíce, kdy se jdu podívat za dětmi, s ředitelem Iliaktidy ale mluvíme každý týden po telefonu celý rok. Pravidelně nám posílá fotky a videa, jak se děti učí nebo hrají. Některé se snažíme s velkým ohledem na bezpečnost dětí lidem ukázat, ale v žádném případě nechceme nikoho ohrozit. Některé z nich mají část rodiny stále v zemích svého původu, na fotkách jim proto zakrýváme obličeje, nebo je fotíme zezadu.

S šířením myšlenky solidarity nám pak pomáhá asi dvacítka ambasadorů projektu. Věříme, že když tito lidé veřejně řeknou, že pomáhat dětem utíkajícím z válečných konfliktů nebo bídy je aktem lidskosti, může to ovlivnit veřejné mínění. Pokud navíc děti potřebují nějakou konkrétní pomoc, ambasadoři nám pomáhají shánět prostředky.

Humanitární pracovník: Situace migrantů v Bosně je rok od roku horší, důvodem je nechutná politická hra

Číst článek

Je tedy možné, že v příštím roce budeme pokračovat více individuálně se zaměřením na sny jednotlivých dětí. V tom uplynulém roce jsme děti víceméně poznávali a zkoumali jsme, jestli pomoc má smysl a jestli se vůbec budou chtít učit. A přišli jsme na to, že chtějí opravdu hodně. Jsou za pomoc vděční a opravdu to není tak, že by se sem přišli flákat.

Mockrát se mi stalo, že se mě zeptaly: „Proč se s námi takhle vybavuješ? You don’t hate me? Já myslel, že nás nenávidíte, že nás tady nechcete.“ Když dětí vidí, že tady je nějaká soucitná skupina, která jim pomáhá, budou si to pamatovat navždy. A v budoucnu budou i ony spíše pomáhat, než škodit.

Co s těmi dětmi bude, až dosáhnou plnoletosti? Zůstávají dál v detenčním zařízení, nebo co se s nimi děje?
Teď je to tak, že pokud dosáhnou plnoletosti, ze zařízení jsou propuštěné a musí se o sebe začít starat. A jak se mají postarat, když nic neumí? „Naše“ děti se díky této pomoci alespoň domluví a my doufáme, že se něco naučí a pak se dokážou uživit. To je náš hlavní cíl – aby děti po opuštění uprchlického zařízení neskončily v Athénách na ulici, kde už dnes spousty z nich jsou.

Eliška Orosová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít