Pláč, zpěv i úplné ticho. Izraelci si připomněli 1200 obětí teroristického útoku Hamásu
I rok po útoku Hamásu na Izrael roste počet obětí tohoto masakru. V pondělí – v den prvního výročí – přibyl na seznam osmadvacetiletý Idan Štivi. Armáda až na základě zpravodajských informací zjistila, že ho teroristé zabili loni už na hudebním festivalu 7. října. Do pásma Gazy odvlekli jen jeho tělo. Izraelci tak pořád nemůžou za rok starými událostmi udělat tečku.
Taneční hudbu utnulo ticho symbolicky v půl sedmé ráno. Tím tichem si pozůstalí připomněli tři sta čtyřicet pět zabitých účastníků festivalu. Zemřelo zde také 19 policistů.
Úplné ticho tu ale stejně není. Nad hlavami létají vojenské vrtulníky a každou chvíli jsou slyšet výstřely z války v nedaleké Gaze. „Jsou tu stovky rodin, které ztratily své milované. Jsou právě tady a právě teď, v šest hodin a třicet minut ráno, kdy to všechno začalo. Ty mladé tváře, mladí lidé, si sem jen přišli zatančit a užívat života. Tohle byl pro Izrael nejstrašnější moment od jeho založení,“ říká poslankyně knesetu Efrat Rajtenová.
Neformálně se na jihu Izraele objevil i prezident Jicchak Hercog. Vládní politici ale nedorazili. Velká část pozůstalých jim stále klade za vinu, že je před útokem Hamásu nedokázali ochránit a že za selhání nepřijali odpovědnost. Pozůstalí zpívají izraelskou hymnu a v hloučcích vzpomínají u podobizen svých zabitých dětí, vnoučat, kamarádů.
„Měli jsme s nimi tři hovory, mezi půl sedmou a půl devátou. To jsme s nimi mluvili naposledy. Poslední kontakt. Pak už jsme vůbec nevěděli, co se děje,“ popisuje Menaše Ram, který měl na festivalu syna Omriho. Byl tu se svými dvěma kamarády. Ozbrojenci je všechny zastřelili, když se snažili ujet autem.
Menaše teď stojí u podobizny svého syna s dalšími příbuznými. „V nemocnici se nás zeptali, jestli chceme provést extrakci spermatu z těla našeho syna. Souhlasil jsem. Chovám malou naději, že se někdy najde nějaká svobodná žena, která nám pomůže vykřesat z mrtvého syna život,“ popisuje.
Menaše má další dva syny, ale žádnou dceru. „Chtěl bych z něj mít vnučku. Syn Omri rád surfoval. Máme doma prkno. Mým snem je, abych chodil surfovat se svou vnučkou,“ dodává.
Příběh žlutého kontejneru
Na okraji prašné plochy, na které se festival konal, stojí velký žlutý kontejner na odpadky. Joram Jehudaj v něm ztratil loni sedmého října syna Rona.
Vypráví, jak se skupina účastníku snažila zachránit tím, že se zahrabala do kontejneru mezi pytle odpadků. Ani to jim nakonec nepomohlo. „Když teroristé stříleli všude kolem, postříleli lidi zavřené na toaletách, tak kontejner je hned nenapadl. Lidé tady schovaní pořád psali armádě: ‚Přijďte, přijďte!‘ Nikdo ale nepřišel,“ popisuje.
Ozbrojenci měli podle Jorama na sobě uniformy izraelských vojáků a tím mátli. „Ty děti zůstaly v kontejneru další tři hodiny. Přesně v 11.47 teroristé jejich úkryt odhalili. Jeden z nich se do něj dostal a začal střílet. Devět lidí zemřelo, mezi nimi i můj syn Ron,“ dodává Joram.
Ten se rozhodl udělat z kontejneru vzpomínkovou místnost na mladé lidi, které tu ozbrojenci povraždili. Ke každému jménu je tu popisek, fotografie, i ofocené whatsappové konverzace, kde si psali s blízkými v posledních minutách svého života.
Po teroristickém útoku Hamásu si loni v říjnu málokdo pomyslel, že za rok si tu budou hrozné události připomínat a kolem bude ještě pořád zuřit válka.
