Otevřít si restauraci v Benghází byla chyba, lituje pan Mechmet
Válečný konflikt v Libyi, stejně jako kdekoli jinde, nepřináší jen oběti, zraněná a zbořená nebo vypálená města. Jeho důsledky pociťují všichni - obchodníci, restauratéři i cizinci. V době ramadánu mají cizinci o potíž víc.
Celé Benghází je v poledne naprosto vylidněným městem – jen tu a tam projede auto. Ramadán se tam dodržuje a davy se v ulicích objeví až po západu slunce. Pro cizince je teď těžké najít restauraci. Potvrdí to i zpravodaj Českého rozhlasu v Libyi Martin Dorazín, který v uličkách Benghází navštívil podnik tureckého Araba z Německa, pana Mechmeta.
Pan Mechmet podnikal šest let v Německu. Moje i jeho němčina jsou na stejně bídné úrovni, takže si výtečně rozumíme. Ptám se ho, proč opustil blahobytný západ a přestěhoval se do zanedbaného koutu Libye.
Do restaurace pana Mechmeta v Benghází zavedl posluchače zvláštní zpravodaj ČRo v Libyi Martin Dorazín
„Moje teta žije v Hannoveru 45 let. Přijel jsem k ní na návštěvu a pak jsem si tam otevřel restauraci, bar a diskotéku. Dařilo se mi skvěle, zaměstnával jsem spoustu lidí a měl jsem 8 bodygardů. Pak se ale objevily problémy s holými lebkami, s neonacisty, vyhrožovali mi, tak jsem to tam zavřel. Přišel jsem o spoustu peněz.“
S panem Mechmetem trávíme večer při svíčkách. Zcela zpocení. Nehledejte za tím žádnou romantiku, ani nic jiného. Vysvětlení je prosté: v Benghází večer nejde proud. Zdejší elektrárna totiž pracuje na naftu, jejíž zásoby se značně ztenčily.
„Klimatizace nefunguje, protože není proud. Asi si koupím generátor. Když nemáte světlo a chlazení, hosté k vám do restaurace ani nepáchnou. Přicházím o spoustu peněz,“ lituje Mechmet.
Do restaurace přichází arabský mladík a ptá se na práci. Mechmet ho i veškerý personál propustil před dvěma týdny. Teď je tady sám, potmě a do lahve od čaje si ze zoufalství přilévá vodku z tajných zásob. V Libyi vládne naprostá prohibice a navíc je ramadán. Panu Mechmetovi je to ale šuma fuk. Často používá jedno velmi neslušné německé slovo. Zvlášť, když si vzpomene na radu svého rodáka z turecké Antakye, který pracoval v Libyi:
„Můj kamarád mi řekl: pojeď do Benghází, tam je dobře. Otevřeš si tam restauraci a vyděláš majlant. Přijel jsem před rokem a hned jsem pochopil, že to byla chyba. Po půl roce začala válka.Tohle je navíc špatná čtvrť. Lidé tady nemají peníze ani vychování.“
Pan Mechmet je pekař, cukrář, kuchař a podnikatel v jedné osobě. Má rád, když jeho kvality někdo ocení:
„Mám rád cizince. Vědí, co je dobré jídlo, jak se to jí a že si mají dát i polévku a salát. A zdejší se pořád ptají, co je tohle a k čemu je tamto. Chci si proto otevřít ještě jednu restauraci v bohaté čtvrti - na Dubajské ulici. Tady jsem za dva měsíce prodělal 15 tisíc dolarů,“ hořekuje Mechmet.
Mám dojem, že pan Mechmet si další restauraci chce otevřít spíš v Praze. Podrobně se vyptává, jací jsou u nás hosté a jak by se k nám mohl dostat.
Na závěr mě pan Mechmet přátelsky poplácal a za večeři si napočítal dvojnásobek toho, co chtěl původně. Neprotestoval jsem. Obrat cizince o peníze je hluboce zakořeněným zvykem a místní tradice se přece musí respektovat.
