Co vás během posledních tří let nejvíce překvapilo na vaší zemi?

Je velice populární říkat, že se nic nezměnilo, protože mnoho věcí se nepovedlo „opravit“. A z jistého úhlu pohledu je to pravda. Je těžké změnit zemi, kde se 25 let nedělaly žádné reformy. Dvě věci jsou ale překvapivé a docela mě šokovaly.

První je trochu osobní. Poprvé, co si vůbec pamatuji, se začínají objevovat příležitosti pro mladé a země potřebuje mladé, vzdělané, bystré lidi. Vidíme příliv mladých se západním vzděláním do vlády - lidí, kteří povedou reformní úřady nebo celá ministerstva. To se děje poprvé v ukrajinské moderní historii.

Druhá věc jsou dramatické změny ve společnosti. Když mluvíte s běžnými lidmi, nezáleží na tom, jestli mladými nebo starými, způsob jejich uvažování a diskuze se dramaticky změnil. Od nejistoty jaká je vlastně jejich země, kam směřuje a jestli vůbec potřebuje nezávislost, až po bod, kdy je i ve vládou ovládaných částech východní Ukrajiny patriotismus a vášeň pro ukrajinský stát bezprecedentní. I mezi lidmi, které velice dobře znám, protože sám jsem z východní Ukrajiny. Fascinuje mě, jak rychle mění názor a jak odhodlaně stojí za věcmi jako nezávislost, evropské směřování, návrat k evropské rodině a dělání rozhodnutí pro svou vlastní zemi.

Nedávno zveřejněná majetková přiznání ukázala, že ukrajinští politici i dnes vlastní obrovské domy a milionové majetky. Tento problém se v ukrajinské politice objevuje už léta a přiznání ukázala, že se toho mnoho nezměnilo. Co se vlastně povedlo změnit?

Nemám růžové brýle a nejsem ani klinický optimista. Myslím ale, že je důležité vyprávět příběh ze dvou odlišných perspektiv. Jedna je větší a týká se budování národa a procesů, které mohou trvat dekády nebo i generace – například budování nové osobité ukrajinské identity. To je pro Ukrajince těžké. Na rozdíl od Česka není ukrajinská společnost homogenní, nemluví jenom jedním jazykem a lidé nepocházejí jenom z jednoho etnického a historického prostředí. Je to země 45 milionů lidi, kteří mluví nejméně dvěma jazyky a pocházejí ze stovek odlišných etnik a zemí. A skok dopředu, který v této oblasti udělali jenom v průběhu dvou či tří let, je znamenitý.

Když ale mluvíme o krátkodobé perspektivě, totální přestavbě státních institucí a o práci, která se za posledních 25 let neudělala, je bláhové čekat, že se Ukrajina otočí o 180 stupňů během pár let. Ten proces je velice komplikovaný a u skutečných reforem posun chybí. Nejvíce mě trápí rychlost a hloubka reforem u dvou oblastí – spravedlnosti a mediální svobody. Podle mého názoru jsou to dvě klíčové oblasti, které je nutné podporovat a pokrok v nich by měl být tak rychlý, jak je jenom možné.

Proč právě tyhle dvě?

Reforma soudnictví je klíčová pro samotnou revoluci, protože hlavním problémem lidí, kteří přijeli na Majdan, byla nemožnost dobrat se spravedlnosti. Soudní systém byl tak zkorumpovaný, že jste si mohli zařídit rozhodnutí, jakékoliv jste chtěli, pokud jste za něj zaplatili.

Co se týče svobody médií - viděli jsme příklady, že společnost neví, co její představitelé dělají. Předtím všichni věděli, že Janukovyč je bohatý, ale když se ukázalo, jak moc, všechny to překvapilo. Když se teď ukázalo, kolik toho mají členové vlády a parlamentu, byl to taky šok. A tohle jsou důležité věci, které může svoboda médií napravit. Naneštěstí, ukrajinský trh je tak moc obsazený oligarchy, kterým patří 99 % médií, že nemůžete čekat kvalitní zpravodajství.

Revoluce se sebou přinášejí velká očekávaní. A když se je nedaří plnit, tak také zklamání. Pociťujete ho na Ukrajině?

Nezáleží na tom, jestli je revoluce úspěšná, nebo ne – zklamání přijde tak či onak. Ukazuje nám to historie. Každá revoluce je následovaná frustrací veřejnosti. A protože byl rozsah revoluce (na Majdanu) tak velký, lidé očekávají okamžité radikální změny. Někdy je ale naivní očekávat, že se stanou v průběhu měsíců nebo dokonce let. Věřím, že revoluce na Ukrajině ještě probíhá a bude probíhat, dokud budeme mít tak mnoho lidí bojujících za reformy, nezávislou a silnou občanskou společnost a projekty jako Hromadske, což je redakce vlastněná samotnými novináři (Eristavi je jedním ze zakladatelů projektu, pozn. red.).

Lidé jsou ale frustrovaní zejména věcmi, které se týkají ekonomiky a finanční rovnosti. Ukrajina prošla od roku 2008 několika recesemi a ještě se úplně nevzpamatovala, i když se loni vrátil růst. Ceny energií navázané na reformu energetiky stouply a lidé mají problém přežít. Ekonomika není tak produktivní, jak by chtěli a lidé jsou frustrováni. Pokud ale mají vizi toho, kam chtějí jít a jakou budoucnost chtějí přinejmenším pro své děti… Tohle je důvod, proč jsme za dva a půl roku neviděli žádný velký protest. Lidé jsou frustrovaní, ale pořád vytrvávají bez toho, aby vyjeli do ulic.

Odpověď mladého Ukrajince na dotaz, jaký je největší problém jeho země, by se před třemi lety zdála samozřejmá. Jaký je ten největší problém ale dnes?

Stejný jako v mnoha dalších zemích východní Evropy – je to pořád nedostatek příležitostí. Ať už cestujete na Ukrajinu, do Moldavska nebo Gruzie, problém nedostatku přístupu k jakýmkoliv zajímavým příležitostem pro mladé je obrovský. Není to ani tak korupce nebo ekonomika, ale to, že nemůžete najít dobrou práci a dostat za ní zaplaceno. Myslím, že je to součást demografické krize v zemích, kde populace rychle stárne a i když máte dobrá místa, jsou tu starší lidé, kteří mladé lehce porazí. A v ekonomice do velké míry kontrolované oligarchy není zájem o odvětví, která jsou rychlá a přitahují mladé. Proto tolik zemí včetně Ukrajiny „krvácí“ mladé talenty, které odcházejí pryč.

Na hrobech padlých vojáků ve Lvovu jsou často malé vlajky Evropské unie. I protest na Majdanu byl do velké míry o spolupráci s Evropskou unií. Mnoho obyvatel EU ale v poslední době vůči ní vyjadřuje jistou skepsi. Přelévají se tyhle pochybnosti i na Ukrajinu?

Neustále zdůrazňuji, že Ukrajinci i ve chvíli, kdy spolu mluvíme, umírají za evropské hodnoty. Zároveň je ale velký omyl myslet si, že proevropské síly na Ukrajině, v Moldavsku nebo Gruzii bojují za členství v Evropské unii. Není to úplně tak. To, za co bojují je evropská budoucnost a hodnoty. Je docela ironické, že lidé ve východní Evropě, kteří byli jenom několik dekád nazpátek pod autoritářskou vládou, vám dnes mohou říct mnohem více o evropských ideálech a solidaritě (než ti ze západu). A rozumí jim do té míry, že jsou za ně někteří z nich ochotní umřít. Neznamená to, že lidí jsou natolik naivní, že se vidí v blízké době jako členové EU. Ale bojují nejenom za ekonomickou kvalitu života, ale za spravedlivost a evropské hodnoty a návrat „Evropy“ do východní Evropy. Lidé nejsou zapálení pro Evropskou unii, ale pro Evropu.

Občas si nejsem jistý, jestli těmto hodnotám rozumí a sdílejí je v Evropě a speciálně v Evropské unii. Proto věřím, že návrat (východních) zemí zpátky do Evropy, ať už skrze EU nebo jakýmkoliv jiným způsobem pomůže Evropě opět získat sebejistotu v tom, co to znamená být Evropanem a o čem jsou evropské hodnoty.

Řada Evropanů se kvůli svým pochybnostem o EU obrací na Rusko, kde hledá alternativu vůči západní politice. Jak tohle vidí Ukrajinci? Vnímají Rusko vůbec jako alternativu?

Dynamika mezi lidmi, kteří sympatizují s Ruskem v Evropě a mezi lidmi, kteří s ním sympatizují na Ukrajině, je totálně odlišná. Na Ukrajině je to vztah mezi někdejším vládcem a jeho kolonií. Lidé proto nemají tolik sympatie nejenom kvůli nedávné invazi, ale také kvůli tomu, že to pro ně svým způsobem civilizační volba. Současní vládci v Moskvě jsou poznačení minulostí, ve které byla Ukrajina submisivní zemí ovládanou svým bratrem. A budoucnost v sobě nese více nezávislou a silnější zemí, která by byla součástí Evropské rodiny jako rovnocenný hráč. Pro mnoho Ukrajinců je to tedy jasná volba.

Neříkám, ale že na Ukrajině nejsou lidé, kteří sympatizují s Ruskem, to by zcela zjevně nebyla pravda. Když se ale podíváte na průzkumy, vidíte, že většina lidí přechovává vůči Rusku pořád silné negativní pocity.

Jak dlouho podle vás mohou přetrvat?

Gruzie si přešla podobným osudem – poté, co ji napadlo Rusko, byly protiruské nálady silné. Pak ale opadly a nyní to není tak radikální. Dnes vidí možno koexistovat s Ruskem, pokud je bude Rusko respektovat jako nezávislou zemi. Společné obchodování je skvělé a z ekonomického hlediska má obrovský potenciál, pokud zde ale nebude respekt pro hranice, nezávislost a svrchovanost, nemyslím si, že se na něčem ty vztahy dají vybudovat.

Jednou ze zemí, které v posledních letech Ukrajinu podporovaly, byly i Spojené státy. Jejich nový prezident Donald Trump několikrát deklaroval svou snahu zlepšit vzájemné vztahy s Ruskem. Naplňuje to Ukrajince obavami?

Roku 2017 čelíme nejenom s Donaldem Trumpem, ale také s volbami ve Francii a v Německu. Mnoho lidí na Ukrajině je nervózních, protože se zdá, že rok přinese kolaps širší sítě ukrajinských podporovatelů v mnohých zemích. Je docela možné, že do poloviny roku bude Ukrajinu podporovat už jenom Německo.

Ukrajinci ale znají Vladimira Putina až příliš dobře a mohou vám říct o jeho způsobu jednání více než kdokoliv jiný. Prezident Putin nemá přátelé, má jenom klienty a to je důvod proč jsou Ukrajinci skeptičtí vůči tomu, že románek mezi Donaldem Trumpem a Vladimirem Putinem vydrží dlouho.

Oba si o sobě myslí, že jsou nejmocnějšími muži na zemi a po první neshodě navzájem už pravděpodobně nepromluví. Proto Ukrajinci nevěří, že je podpora USA ztracena a po inauguraci se z Ameriky stane nejlepší přítel Ruska.

V druhé části rozhovoru vám přineseme pohled na to, jaký vliv měla ukrajinská revoluce na tamní LGBT komunitu, které se Eristavi dlouhodobě věnuje, a jak její život v zemi vlastně vypadá.

Eva Mošpanová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít