Lidé v Hongkongu si připomněli výročí masakru na náměstí Ťien-an-men
Před 19 lety zmasakrovala čínská armáda tisíce studentů na pekingském náměstí Nebeského klidu. Pod pásy tanků tehdy vyhasly i naděje na demokratizaci společnosti. Čína dosud nepřiznala, kolik lidí tehdy zahynulo a událost stále hodnotí jako akci kontrarevolučních sil. Svět ji přitom žádá o poskytnutí všech informací i otevřenost, navíc krátce před začátkem Letních olympijských her, i tentokrát ale marně.
V samotné Číně si proto svobodně mohli lidé toto výročí připomenout pouze v Hongkongu a na této akci nechyběl ani zpravodaj Českého rozhlasu Robert Mikoláš.
"V té písni se zpívá o slunci, které svítilo nad hlavami demonstrantů v roce 1989, vyjadřuje vzpomínku na ty, co zahynuli," říká mi jeden z organizátorů vigilie, Aliance na podporu demokratického hnutí v Číně. Plocha vymezená k této příležitosti v parku Victoria se stejně jako každý rok postupně zaplňuje. Přicházejí lidé všech věkových kategorií, kteří dostávají svíčku a prohlášení k 19. výročí masakru na Ťien-an-men.
U samotného vstupu do parku stojí desítky stánků různých organizací na ochranu základních práv a svobod, duchovního hnutí Falun Kung, svazu na podporu matek studentů zabitých čínskými vojáky. Uprostřed stojí socha Bohyně svobody, kopie té, kterou studenti před 19 lety vztyčili na pekingském náměstí Nebeského klidu.
"Chci, aby věděl, co se tehdy stalo, je mu sice jen osm a půl, ale myslím, že si to začíná uvědomovat. Navíc se spolu v poslední době hodně díváme na televizi, kde běžela řada programů připomínajících tyto události," vysvětluje 39letá Therma, která přišla i se svým dítětem.
Sám jsem na obřích obrazovkách umístěných na veřejných prostranstvích v Hongkongu během dne viděl několik zpravodajských relací nabízejících záběry ze zásahu příslušníků 27. a 28. armády, které dostaly rozkaz protesty v Pekingu potlačit. V samotné miliardové Číně nemají řadoví občané šanci něco takového spatřit. Červnové události z roku 1989 jsou stále tabu a nesmí o nich dodnes informovat ani domácí média, na internetu jsou pak všechny informace zablokovány.
"Věřím, že dokud ústřední vláda v Pekingu nepřizná a po pravdě nevyhodnotí, co se 4. června 1989 stalo, obyvatelé Hongkongu si tento zásah nepřestanou připomínat. Naštěstí my si můžeme svobodně a bez obav vyjadřovat naše názory a Peking nám do toho nemá co mluvit," je přesvědčena asi 50letá žena.
Kousek od nás diskutuje hlouček studentů Hongkongské univerzity, všichni v černých tričkách, které před 19 lety měli na sobě i jejich kolegové v čínské metropoli. Řeč je o tom, zda lze mluvit o čínských vojácích jako o hrdinech. Naráží tím na hodnocení čínských médií na adresu příslušníků ozbrojených sil, kteří prý s nasazením života zachraňují obyvatele zemětřesením zničených obcí v S'-čchuanu. Jeden z nich, 22letý Candy je nejhlasitější:
"Přeji si, aby stejně jako obyvatelé Hongkongu mohli i všichni Číňané svobodně žít, aby se nemuseli bát říkat pravdu. Tento projev nacionalismu je falešný a jen zakrývá skutečnou podstatu věcí. A je i nebezpečný pro samotnou společnost. Podívejte se třeba právě zemětřesení v S'-čchuanu. Proč se zřítilo tolik škol a v nich zahynuly tisíce žáků a studentů? Kvůli zkorumpovaným komunistickým úředníkům, kteří mají podíl na tom, že se při stavbě šetřilo materiálem a podvádělo se. A vojáci? Jsou to příslušníci stejné armády, která zabíjela na Ťien-an-men či v Tibetu."
Účastníci vzpomínkové vigilie se svíčkami v rukou ale vzpomínají i na ty, co zahynuli právě při zemětřesení. A doufají, že jednou v Číně skončí i vláda jedné strany, která se nyní snaží využít vlnu světové solidarity kvůli přírodní katastrofě v S'-čchuanu a doufá, že i olympiáda proběhne přesně v tom oslavném duchu, jak si to komunističtí představitelé přejí. Vzkaz z parku Victoria ale zní jasně: Budeme vám to připomínat tak dlouho, dokud nedojde ke skutečným demokratickým změnám.
