Nízké důchody, nehybné mzdy i dluhy za studium vyhání tisíce Američanů na cesty. V obytných vozech kočují za špatně placenou a nebezpečnou prací. Osudy nomádů sleduje novinářka Jessica Bruder. Její kniha Země nomádů, která vyšla i česky, dala vzniknout i oscarovému snímku. „Měli jsme vyšší zdanění u vyšších příjmů a nikomu to divné nepřišlo. Snažíme se normalizovat současnost, ale to, co máme, není normální a udržitelné,“ říká pro iROZHLAS.

Praha 6:45 25. září 2021 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Před třemi lety jste přednášela na letní škole Journey. Kniha byla rok stará. Napadlo vás tehdy, že vznikne film, který dokonce vyhraje Oscary?
Samozřejmě že ne. Tehdy jsem asi půl roku věděla, že na knihu mají pro film práva Peter Spears a Frances McDormand. Mám ale hodně přátel mezi novináři a spisovateli, které oslovil Hollywood, ovšem je to jako vážka, která vám spočine ve dlani a pak odletí. Na něco si zajistí práva, ale pak se nic nestane. Naordinovala jsem si velmi nízké očekávání, abych nesmutnila, kdyby to nevyšlo, a nikomu jsem o tom neříkala.

Přemýšlela jsem o tom, že kdyby mi někdo řekl, že to, jak jsem poprvé potkala Lindu (nomádka, ve filmu hraje sama sebe), bude na předních stránkách časopisů, řekla bych si: „Teda!“. Byla bych v úžasu, že z toho bude kniha. A kdyby mi někdo řekl, že Linda May bude společně s Frances McDormand v oscarovém filmu, zeptala bych se, co ten člověk kouří. Je to šílené.

Jak jste se podílela na filmu?
Když jsem poprvé potkala Chloé Zhao (režisérka a autorka scénáře, pozn. red.), tak jsem jí řekla, že si připadám jako člověk, který roky shromažďoval ingredience ve spíži a mojí prací je, abych je dala na stůl. A že vím, že v minulosti uvařila úžasné pokrmy, takže mi to dalo víru, že to bude dobré. Ale nevěděla jsem, co z toho ukuchtí, ale bylo to na ní. Tak jsem jí předala archivy a představila nomádům, které jsem nechala, ať se rozhodnou sami. A ti byli velmi otevření.

Oscara za film roku získala favorizovaná Země nomádů. Akademie ocenila i režisérku Chloé Zhao

Číst článek

V knize je hodně pozornosti věnované tomu, jak námezdní práce, a to včetně skladů Amazonu, ubližují lidem. Ale z filmu jsem ten pocit neměl...
Chtěl byste pracovat v Amazonu po zhlédnutí toho filmu? Já ne. Myslím, že lidé chtějí, abych kvůli tomu byla naštvaná. Ale já jsem nečekala, že film bude stejný jako kniha. Lidé se mě na to ptají hodně. Ve Spojených státech je sezona udílení cen dlouhá a přijde mi, že už se není o čem bavit. A tak se snaží vytvářet kontroverze mezi mnou a režisérkou. A jestli chtějí, abych ten film rozsekala na kousky, tak to neudělám. Fakt se mi to líbí.

Jestli chtějí diváci vědět víc o programu Amazon CamperForce (program pro dočasné zaměstnance na dohodu, kteří jako nomádi přebývají v karavanech na parkovišti, pozn. red.), tak jsem vytvořila desetiminutový dokument ze skrytých záběrů, kde to všechno je.

Útěk bohatých a utrpení ostatních

Kdy jste se začala zajímat o Amazon?
V roce 2011 jsem viděla novinové titulky o tom, jak se haly Amazonu přehřívají a jsou to takové velké grily. Spousta lidí tam kolabovala a venku čekaly záchranářské vozy, které je odvážely. To se jen potvrdilo v nedávných datech, která ukazují astronomicky vysoké počty zranění v Amazonu v porovnání s jinými sklady.

Zlepšilo se to?
Tehdy jsme neměli čísla a teď jsou také jiná, protože mnoho skladů je vybaveno roboty. Předpokládám, že bude docházet k jiným zraněním. Když jsem tam byla v utajení, tak mnoho zranění vznikalo jednotvárným a opakovaným pohybem. Jedním z důvodů, který se určitě nezměnil, jsou kvóty na výrobu, takže se musí pracovat velmi rychle, pod velkým tlakem. Pak dochází ke zraněním.

U CamperForce, abych byla férová, ale kvóty snižují a nepředpokládají, že nomádi budou pracovat tak rychle. Ale samozřejmě jim neplatí léčbu, nedají jim volno, když jsou nemocní nebo zranění. Přišlo mi vtipné, že tam ale byl takový automat s prášky proti bolesti zadarmo. Nabrala jsem si je do dodávky a měla zadarmo prášky na rok.

To tam mají, abyste mohla pracovat lépe, a i když se necítíte dobře?
Jo, přesně.

Co si myslíte o letu šéfa Amazonu Jeffa Bezose do vesmíru?
Za prvé mi nemohlo uniknout, že ta raketa vypadala jako obří penis. (smích) Je v tom skoro takový freudovský aspekt. Také vznikla petice, která požadovala, aby Bezos zůstal ve vesmíru, a hodně lidí ji podepsalo. Ale asi není závazná, protože se vrátil. (smích)

Bylo mi trochu nevolno, když se vrátil a na tiskové konferenci poděkoval všem zaměstnancům a zákazníkům Amazonu, že mu umožnili tuhle narcistickou cestu.

Mezi Bransonem, Muskem a jím to opravdu vypadá, jako když si kluci hrají se svými hračkami. Prezentují to jako záchranu světa, ale na Zemi se děje tolik věcí, se kterými by mohli pomoct. Je to jenom snaha bohatých utéct a nechat tady zbytek lidí trpět. Nechutné je, že se snaží, aby to vypadalo jako humanitární gesto.

Jako jeden z původů nomádské námezdní síly popisujete finanční krizi z roku 2008 a že jejich počty stále narůstají. Jak je tomu teď?
Když jsme poprvé v roce 2014 navštívila Rubber Tramp Rendezvous (jedno z největších shromaždišť nomádů během ledna v arizonské poušti u města Quartzsite, pozn. red.) bylo tam asi 75 lidí. Když jsem tam byla naposledy v roce 2019, tak tam bylo asi osm tisíc lidí.

Stále máme velké problémy. Minimální federální mzda je 7,25 dolaru na hodinu. Ale cena bydlení neustále roste. Ovlivňuje to všechny. Jsou tam lidé, co ztratili vše v roce 2008 nebo se neuživí z důchodu, ale jsou tam i mladí. Vždyť mladí nechtějí jít na vysokou, protože budou mít dluh, který bude moc vysoký a z platu ho neumoří. Pak jsou ti, kteří šli na vysokou školu, ale nedostali se z toho.

V knize píšete, že ve Spojených státech se otřásá a rozpadá síť, která měla pomáhat lidem. Na druhé straně jsou nomádi, kteří žijí svobodně a připomínají Evropany putující na západ Ameriky. Žijí s pocitem příležitosti hned před nimi, která ale nepřichází…
Jedna věc je příležitost a druhá zabezpečení. Zpívá to dobře Janis Joplin, kdy „svoboda je jenom další slovo, kdy už není co jiného ztratit“. Svoboda může znamenat hodně věcí. Můžete si představovat, že systém je tak svazující, k tomu nájem a nízký plat, tak vstanete a odjedete do svobody. Ale přitom vás vykopnul ten systém.

Každý z nás tvoří smysluplné příběhy o svém životě. Sedíme tady, povídáme si, pijeme kávu a přijde nám to smysluplné. Jinému to může připadat jako zbytečné. Myslím si, že svoboda je jen příběh, kterým se snaží vnést smysl do svého života.

Prohra v ‚ekonomice velkého kasina‘

Hlavní představitelka filmu Fern měla možnost dobrého ubytování, ale rozhodla se raději znovu vyrazit na cestu. Zachytila jste u nomádů něco podobného?
Bylo jí nabídnuto žít v opravdu nádherném domě. Lidé, které jsem potkala, neměli takovou možnost. Mnoho z těch, které jsem potkala, kdyby mohli mít domov, kde si můžou odpočinout a třeba cestovat, tak by to určitě přivítali.

Fern ve filmu také říká, že není bez domova, ale pouze nemá dům. Zní to, jako kdyby byli nomádi nejprivilegovanější mezi lidmi bez domova.
Je neuvěřitelné, jak třídní dělení a stratifikace funguje i mezi subkulturami. Říkají tím, že nejsou ti ztrhaní a zpustlí lidé na ulici. Ale ti jsou přece také lidé. Každému se to může přihodit, pokud se ocitne v zoufalé životní situaci. Ve Spojených státech připomíná bezdomovectví kastovní systém. Lidé se na ně ani nepodívají. Myslím, že je v tom vina. Četla jsem noviny, kde byl u fotky popisek „Bezdomovec se dívá na tričko“. Kdyby to bylo o komkoli jiném, bylo by tam jméno. A i ten člověk bez domova má jméno.

Bezdomovectví je tak stigmatizováno. Je v zásadě vtělené do systému. Lidé cítí velkou vinu, když nezvládli vyhrát v ekonomice velkého kasina. John Steinbeck k tomu řekl, že Američané o sobě smýšlí jako o dočasně zahanbeném milionáři, když jsou ve finančních potížích. Stále to platí.

Z filmu i knihy jsem pochopil, že většinou jsou nomádi bílí. Je to tak?
Ano, je to zajímavé. Objevila se k tomu debata během koronakrize. Všichni mluvili o výletech do přírody. Lidé tmavší barvy pleti ale říkali, že to je pro bělochy jiné, protože je nikdo rasově neprofiluje na cestách a policie je neobtěžuje.

Když jsem byla na cestách, viděla jsem v novinách každý týden, že černošského řidiče zastřelila policie. Zatímco mě nechávali normálně projet. Jednou mě zastavila policie, protože jsem si nezapnula světla. Chtěli můj řidičák a technický průkaz, šli zpátky k autu a já jsem byla pořádně nervózní. Přišli a říkají: „Vy jste z New Yorku. To je ale pořádná dálka od domova. Musíte se zajet podívat na tohle a támhleto.“ Přišlo mi, jak kdyby obchodní komora nebo turistické centrum vyslaly svého emisara a že mi dají košík s ovocem. Nemyslím si, že by to bylo stejné, kdybych měla jinou barvu pleti.

Je mezi nomády hodně žen?
Je jich spousta, hlavně starších žen. Je to hlavně kvůli tomu, že přežívají muže, ale máme rozdíl v platech, a ještě dostávají nižší důchody. Navíc jich mnoho dospívalo v době, kdy se staraly o domácnost a živil je manžel.

Jaké to pro ženy je?
Lidé obecně řeší strategie, jak být v bezpečí. Třeba zaparkovat tak, aby bylo před vámi místo a vy tak můžete ihned odjet. Ale neslyšela jsem o sexuálním násilí.

Vzpomínám si, jak jsem jednou potřebovala sprchu. K té máte přístup na odpočívadle pro kamiony. Poflakoval se tam kamioňák. Když jsem chtěla za sprchu zaplatit, tak vytáhl svou kartu, protože oni mají zadarmo kredity na sprchy, když si koupí benzin. Přemýšlela jsem, jestli to je děsivé, jestli mu o něco jde, co když čeká na parkovišti, až budu čistá. Ukázalo se, že to je jen hezká, roztomilá věc, kterou lidé na cestách dělají.

Špinavé peníze v politice

Kritizujete hodně americký systém, kapitalismus a upozorňujete na sociální problémy. Jak na vás společnost reaguje?
Dochází to stále více a více lidem. Jasně, ne všem, ale mění se to. Je dobré si ve Spojených státech připomínat, že to takhle vždy nebylo. Lidé se bojí socialismu, ale dařilo se nám lépe, byla daleko větší rovnost a lidé to socialismem nenazývali.

Když se podíváte na 60. léta a na rozdíl mezi řediteli a pracovníky, tak ten byl asi 20 ku 1. Poslední údaj, který znám, je 320 ku 1. To je šílené. Měli jsme vyšší zdanění u vyšších příjmů a nikomu to divné nepřišlo. Snažíme se normalizovat současnost, ale nemyslím, že to, co máme, je normální a udržitelné.

4:37

Společnost v USA je rozdělena morálně a hodnotově, mnozí nechápou svět 21. století, míní Lukeš

Číst článek

Co udělat, aby se systém uzdravil?
Je mnoho vzájemných problémů. Ale než začneme cokoli dělat, tak musíme dostat špinavé peníze z politiky. Od soudního sporu Citizens United v. Federal Election Commission (v roce 2010 nejvyšší soud rozhodl, že korporace a jiná uskupení můžou neomezeně přispívat na politické kampaně – pozn. red.) je velmi jednoduché, aby velké podivné vlivové skupiny darovaly velké sumy, aniž by za to byly hnány k odpovědnosti. Jestli Spojené státy nebyly k prodeji předtím, tak tímhle soudci zapíchli do americké země velké neonové nápisy „Na prodej“. Politici teď vydávají tak neuvěřitelné peníze za kampaně, které by se přitom mohly hodit jinde.

Další věcí jsou mzdy. To se začíná trochu řešit. Federální mzda je sice stále 7,25 dolaru, což je šílené, ale mnoho států má vyšší mzdy. S tím souvisí i ceny bydlení, které letí vzhůru, ale mzdy se nehýbají. Nějak tenhle rozdíl musíme zacelit. Poslední věcí je zlepšit zdravotní péči a pohlížet na ni jako na lidské právo.

Stále na cestách

Pořád ještě někdy vyrážíte na cesty ve své dodávce?
Ano, ale teď je na západě. Je zaparkovaná ve město Reno, protože na začátku pandemie jsem měla v Nevadě přednášky. Hrozně jsem se na to těšila, protože to je nedaleko od Empire (město vybudované společností na výrobu sádrokartonu, která kvůli finanční krizi zkrachovalo; jeho úpadek je zachycená na začátku filmu – pozn. red.). Ale nevyšlo to, protože byl lockdown. Takže dodávka je pořád na dvorku mého kamaráda.

Ale ukázalo se, že ji úplně zdevastovali myšice, takže jsem dva úžasné dny v červnu strávila v myčce s průmyslovým vysavačem a maskou na obličej, abych nechytla nějaký virus z myšího trusu. Všechno jsem vydrhla a vyčistila. Pak jsem vyrazila a byla na cestách asi týden a půl. Bylo to úžasný. Hlavně po lockdownu. Teď je v Novém Mexiku a chci tam jet a trochu na ní zapracovat.

Také svou dodávku neustále vylepšujete?
To bych si přála. Moje dodávka je docela předpřipravená. Všechny poličky tam už byly, když jsem ji kupovala. Dala jsem si tam nějaké srandičky, světýlka, ale nepředělala jsem interiér. Většinu doby ale pořád něco opravuji. Třeba šroubovákem západku na dveřích, ta se pořád rozbíjí. (smích)

‚Odjela jsem do pouště a byla dva týdny ve stanu‘

Jezdila jste na festival v nevadské poušti Burning Man. Tam jste se dozvěděla o nomádech?
Ne, to ne. Ale tam jsem zjistila, že se zavírá město Empire. O tom jsem myslím v roce 2012 napsala článek. Pamatuji si, jak mi později editoři říkali, jestli někdo z Empire skončil v dodávce, že by to byl skvělý příběh. Ale nikdo takový nebyl. To je rozdíl mezi fikcí a knihou. Pamatujete si toho muže, který v první scéně filmu objímá Fern? Tak ten je z Empire a byl také mým respondentem.

Jak jste se tedy dostala k tématu nomádů?
Je to úžasně nudný příběh. Četla jsem v časopise Mother Jones článek o Amazonu, ačkoli ho nezmiňovali, tak všichni věděli, o jakou firmu jde. No a jeden respondent řekl, že žije pořád v dodávce, nemůže si dovolit jít do důchodu a že existuje celý program pro lidi, jako je on. S tou poslední větou mi explodovala hlava. Jedna z největších, nejúspěšnějších a technologicky nejpokročilejších společností na světě má celý program pro migrující seniory. Co to má znamenat? Tak jsem po tom začala bádat.

Jak těžké bylo přesvědčit editora, že budete s těmito lidmi trávit čas?
Seběhlo se to takhle. Psala jsem hodně o start-upech. Nechtěla jsem to úplně dělat, ale byla to práce. Letěla jsem na konferenci do San Francisca, abych moderovala nějaký panel. Tak jsem jim řekla, že místo toho, aby mi platili za hotel, zůstanu u kamarádky na gauči. A jestli mi místo toho můžou dát stipendium. Tak to udělali a já to použila, abych si půjčila auto a jela za nimi na parkoviště u Amazonu.

Jen tak jste tam odjela?
Nejdřív jsem napsala pár nomádům na facebooku a tehdy šlo zaplatit dolar, aby to někomu přistálo hned ve zprávách. Takže to byla asi 40dolarová investice a jeden chlápek mi odepsal. Byl velmi nadšený z toho, že bude můj průvodce. Pro novináře je úžasné mít někoho takového, kdo vás představí ostatním. Přišla jsem proto s velmi dobrým a podrobným návrhem na reportáž. Nebylo to jenom o tom, že by něco mohlo být pravda a možná se tam i dostanu, ale na stůl jsem dala první část a chci to dopracovat.

A co bylo poté?
Odjela jsem za nomády do pouště a byla tam dva týdny ve stanu. Byla velká zima. Během toho jsem viděla některé lidi, které jsem potkala u Amazonu. Ti mě představili dalším. Třeba jedna z nich měla asi tři psy v přívěsu dlouhém tři a půl metru. Taky milovala ptáky a měla mluvícího papouška, který napodoboval křik obětí v krimi seriálech. Bylo to hodně bizarní. Ta za mnou přišla, že jede do Rubber Tramp Rendezvous a jestli chci s ní. Tady přišla velká změna. To jsou ale věci, které se nestanou, pokud venku netrávíte čas s lidmi.

Jaroslav Hroch Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít