'Jako by mi srdce rozřezával nůž.' Annie Yang: žena, které čínský lágr vysál barvu z vlasů
Přežila. Na rozdíl od statisíců dalších praktikujících Fa-lun-kung, jimž rozřezali těla a ukradli orgány. Toto je otevřené svědectví Annie Yang, oběti čínského pracovního tábora a matky odtržené od syna. „V lágru mi zbělaly všechny vlasy. Sebrali mi právo být člověkem,“ popisuje minulou i stálou bolest v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.
Annie Yang je drobná žena se sympatickou oválnou tváří. Když půvabně vklouzne do místnosti a mile se na vás usměje, skoro byste řekli, že se s vámi jde podělit o nějakou radost, třeba že jí vzali syna na vysokou.
Skoro: protože vy moc dobře víte, o čem teď spolu budete mluvit. O tom, že Annie svého syna ve skutečnosti už roky neviděla. O hladu, žízni a ponižování. O tom, jak se surově láme člověk. A také o tom, jak se člověk zabíjí.
ROZHOVOR: 'Komunisté z Vietnamu už útočí i na svobodu v Česku. Ale já nemám co ztratit - bojuji za své děti'
Číst článek
Annie Yang je jednou z milionů praktikujících Fa-lu-kung, duchovního hnutí, které čínský vládní režim pokládá za státu nepřátelskou a nebezpečnou sílu a od konce 90. let ho brutálně zadupává do země. Přitom ovšem nezapomíná vzít si od něj to, po čem touží: tělesné orgány jeho praktikujících.
Miliony vězněných, statisíce mrtvých - a jedním z nich mohla být i Annie. Když ji zavřeli do „převýchovného centra“ a mučili, aby odvolala, nedokázala pochopit, proč ji zároveň vodí na pravidelné lékařské prohlídky. Teprve když ji propustili z vězení a jí se podařilo uprchnout z Číny do Británie, dozvěděla se pravdu.
„Takový zločin je mimo lidské chápání. Ani nedokážu popsat, jak jsem se cítila,“ svěřuje mi Annie dnes, po deseti letech. Do Česka přijela na pozvání Knihovny Václava Havla, aby se jako host zúčastnila mezinárodní konference o lidských právech v Pražské křižovatce.
Čichová paměť patří k nejkratším cestám za vzpomínkou. Pamatujete si, po čem páchne pracovní tábor?
Nechci si to pamatovat. Nechci na to vzpomínat, nechci na to dokonce ani myslet. Ta vzpomínka je velmi, velmi bolestná. A když o tom mluvím, nedokážu zůstat klidná. Není to jen tím, jak se ke mně chovali a kolik jsem tam vytrpěla. Připomíná mi to i způsob, jak v lágru zacházeli s dalšími praktikujícími Fa-lun-kung.
Čínský režim na Fa-lun-kung udeřil v roce 1999, miliony praktikujících zatkl a odsoudil. Chtěl nás donutit, abychom se vzdali toho, v co věříme. Víte, než mě zatkli, praktikovala jsem Fa-lun-kung už osm let, a tak dobře znám jeho podstatu. Je to duchovní cvičení založené na principech pravdy, soucitu a tolerance. Na tom přece není nic špatného. Můj učitel mě vždycky nabádal: ať už děláš cokoli, mysli prvně na ostatní, až pak na sebe. Kdykoli máš s někým konflikt, nahlédni nejdřív do svého nitra, co je špatně s tebou. To je princip Fa-lun-kung.
Čínská komunistická ideologie je naopak celá o násilí, o třídním boji. Co vidíte při pohledu na historii Čínské lidové republiky? Agresi, zabíjení. Vyžadovali po nás, abychom se vzdali svého přesvědčení. My to pochopitelně odmítáme.
Bez jídla, spánku a vody
Uvěznění vás a statisíců dalších ukazuje, kam takové odmítnutí vedlo: za zdmi lágru jste byli podrobeni psychologickému teroru - slovy Komunistické strany Číny „převýchově recidivistů“. Kampaň, spuštěná v roce 2000, vám měla „změnit mysl“ - rozuměj zlomit vás. Jak to dělali?
Zatkli mě v březnu 2005, v té době už se o pronásledování Fa-lun-kung začínalo díky lidskoprávním organizacím mluvit. Na začátku, v první půlce nultých let, používali elektrické obušky, kterými praktikující mlátili; dokonce jím i znásilňovali ženy. Ale když jsem tam byla já a oni mi přikázali, abych se zřekla své víry...
Víte, sebrali mi to nejzákladnější lidské právo. Právo být člověkem. Lidská bytost musí pít, jíst, spát, mýt se – tohle všechno mi vzali. Každé ráno mi dali jídlo: půlku krajíčku chleba, dvě lžíce rýžové kaše a dva tenoučké plátky nakládané zeleniny. Říkala jsem: „Tohle jídlo mi nestačí!“ „Když nezavrhneš to, v co věříš,“ opáčili, „jsi proti naší vládě.“ Takhle vypadala moje snídaně, a stejně tak i oběd a večeře.
SMRTÍCÍ ČÍNSKÉ VĚZENÍ
Vzali se před 21 lety, ale žít spolu mohli sotva polovinu: Komunistická strana Číny je roztrhla mřížemi. V knize by manželství literáta Liou Siao-poa a básnířky Liou Sia dost možná skončilo happy endem a vysněnou svobodou. Jenže tohle je skutečný příběh - a odehrál se v Čínské lidové republice. Zemřel člověk, ať nezemře paměť: 'Všechnu krásu světa jsem našel v téhle ženě.' Bolavá láska bez hranic za časů komunistické strany
A každý den mi dali také 500 ml vody, půl litru na 24 hodin. Když mě poslali do pracovního tábora, byla čtyřicetistupňová vedra – a já měla jen půl litru vody na celý den. Stačilo to akorát tak na to, abych si omočila rty, když jsem měla žízeň. V tom horku trvalo dva týdny, než mi dovolili se umýt, a to jen díky tomu, že jsem si to nakonec vynutila hladovkou.
Nemohla jsem ani spát, spánek mi obyčejně povolili jen na dvě tři hodiny. Většinu dne jsem proseděla na úzké stoličce: kolena a paty u sebe, ruce na kolena, záda zpříma a žádný pohyb bez dovolení, ani zavřít oči! O sebemenší pohyb jsem musela prosit člověka, který mě nonstop sledoval – jako dozorce používali mladé narkomany, kteří se střídali vždy po osmi hodinách. Kdykoli jsem se chtěla napít, kdykoli mě něco svědilo, musela jsem se zeptat: „Vedoucí třídy, smím se napít? Smím položit šálek? Smím se poškrábat na hlavě?“
Občas mě odvedli do jiné místnosti, kde mě nutili sledovat lživá, pomlouvačná videa, která pranýřovala Fa-lun-kung. Každý den, 20 hodin denně. Stačí pár měsíců žízně a hladovění, abyste zeslábla a začala omdlévat. Když se to stalo mně, začali mi dávat prášky na narušení nervového systému. To všechno proto, aby mě donutili zavrhnout to, čemu věřím.
Ti lidé, kteří vás takhle týrali, ukázali vám někdy aspoň záblesk lidskosti?
Když v sobě máte byť i maličký zlomek lidského svědomí, tak takové věci nespácháte. V táboře se mnou byli i staří vězni, nejstaršímu bylo 61 let. Policisté nás obyčejně nemlátili sami, používali k tomu ty mladé narkomany. Jednou mě vzbudily výkřiky: ti staří lidé křičeli, když je ti mladí bili a kopali.
Hrozná pravda
Čínská tradice si přece starých lidí považuje, velí, že se jim má projevovat úcta...
Jenže s námi, praktikujícími Fa-lun-kung, nezacházeli jako s lidskými bytostmi. Já jsem tedy rozhodně neměla pocit, že se mnou zacházejí jako s člověkem. Mučili nás, psychicky i fyzicky.
A pak... Dělo se s námi ještě něco divného: každé tři měsíce nás odvedli na lékařskou prohlídku. Nerozuměla jsem tomu. Přece se k nám chovají tak surově, a přitom nás posílají na prohlídky! Proč?
Takže tehdy jste neměla ani ponětí?
Ne, tenkrát jsem ještě nic nevěděla. Teprve když mě propustili a podařilo se mi dostat z Číny, teprve pak jsem se dozvěděla pravdu: že praktikujícím Fa-lun-kung odebírají orgány. V té době už byla venku zpráva (kanadských vyšetřovatelů) Davida Kilgoura a Davida Matase, která potvrdila systematické odebírání orgánů praktikujícím Fa-lun-kung (ke komerčním transplantacím. Dokument Krvavá sklizeň poprvé vyšel v roce 2006 a v českém znění ho najdete ZDE. Loni, o 10 let později, Kilgour v nové zprávě Krvavá sklizeň: Jatka výrazně zvýšil odhad počtu odebraných orgánů. Tato data naznačují bilanci 60-100 tisíc odebraných orgánů ročně - pozn. red.)
Odpusťte mi, že vám přivolávám bolestné vzpomínky, ale muselo to být hrozné - ten okamžik, kdy jste konečně pochopila, proč všechny ty podivné lékařské prohlídky. Šlo tomu v tu chvíli vůbec uvěřit?
Takový zločin je mimo lidské chápání. Ani nedokážu popsat, jak jsem se cítila, když jsem to poprvé četla. „Panebože!“ tepalo mi v hlavě, „měla jsem takové štěstí, že jsem utekla z Číny! Mohla jsem to být já, vždyť i mně mohli sebrat orgány!“ Svým způsobem je to opravdu příliš hrozné, aby tomu šlo věřit.
Smím se zeptat na něco hodně osobního? Většinu vlasů máte černých, ale všude u kořínků vidím šedivou...
Zešedivěla jsem v lágru. Zavřeli mě, když mi bylo 43. Celou černovlasou. Ale stačilo pár měsíců toho nátlaku, a všechny vlasy mi zbělaly. Ale víte co? (usměje se) Teď sice stárnu, ale do části vlasů se mi barva vrací!
To je skvělá zpráva! Ale stejně: ten den, kdy vás zatkli...
Bylo to 4. března 2005.
Řekla byste mi, co se toho 4. března stalo?
Sdílet informace o Fa-lun-kung je v Číně zakázáno. Stáhla jsem tenkrát nějaký materiál z internetu, vytiskl ho a dávala ho dalším praktikujícím. 4. března večer, bylo asi půl osmé, jsem šla za jednou z nich domů. A sotva jsem přišla, začali na dveře jejího bytu bušit policisti, viděly jsme je kukátkem. Otevřely jsme a oni mě zatkli, i když mi neukázali žádný zatykač. Prohledali její byt a pak mě sebrali a odvezli ke mně domů, kde to začali prohledávat taky. Sedm nebo osm mužů v civilu, sebrali všechno, co se týkalo Fa-lun-ung: knihy, informace.
Kde byla v tu chvíli vaše rodina?
Byla jsem matka samoživitelka a můj šestnáctiletý syn byl doma. Odvedli mě před jeho očima, bylo už po půlnoci, zůstal sám. Zavolal mému tatínkovi: „Maminku zatkli!“ A tatínkovi kvůli tomu vypovědělo srdce. Život mu zachránil můj bratr, který s rodiči žije a dal tatínkovi lék, takže táta přežil. A můj syn... Můj syn žije beze mě. Je na to všechno sám.
Jestli jsem se bála? Strašně!
Můžete se synem být aspoň v kontaktu na dálku?
To ano, mluvit spolu můžeme. Ale jen o bezpečných věcech, tak abych ho neohrozila.
Jak se s něčím takovým vyrovnat?
Neumím říct, jak moc je to těžké. Když o tomhle mluvím, je to, jako by mi srdce rozřezával nůž. Co je pro matku horší, než když vidí své dítě trpět a nemůže s tím vůbec nic udělat?
Myslíte, že se jednou dočkáte toho, že budete zase spolu?
Já se teď do Číny vrátit nemůžu. Kdybych to udělala, zatknou mě hned na letišti. Před několika lety se to stalo jiné praktikující Fa-lun-kung, která taky žije v Anglii a jela do Číny za rodinou, taky ji okamžitě zadrželi a začali ji vyslýchat. A ptali se na mě. Vím, že jsem na blacklistu.
Chápu. A smím se zeptat, jak jste se dostala z Číny? Vím, že z pracovního tábora vás propustili o několik měsíců dřív, díky mezinárodnímu tlaku. Ale co bylo pak? Měla jste pas?
Ano, měla. Měla jsem totiž vlastní starožitnictví a podnikala jsem mezi Pekingem a Londýnem, takže jsem měla pas a v něm vízum na pět let.
Čínská policie chce mým rodičům vymýt mozek, říká disident, za jehož rodinu se bili v Praze
Číst článek
Když mě pustili z tábora, už jsem nemohla bydlet ve svém bytě, nebyla jsem schopná se sama o sebe postarat. Kvůli podvýživě jsem byla celá oteklá a měla rozlámané tělo, nemohla jsem se pomalu ani postavit na nohy. Takže jsem musela žít u rodičů a dlouho o mě musela pečovat matka.
Později jedna z mých blízkých přítelkyň v Anglii těžce onemocněla a já se rozhodla, že pojedu za ní. A tak jsem opustila Čínu. Tenkrát byl říjen, stejně jako teď, a já odcházela asi ve tři v noci – to, že mě pustili z lágru, neznamenalo, že mě pustili z dohledu, monitorovali mě i s pomocí našich sousedů.
Bála jste se?
Strašně! Strašně jsem se bála. I před boardingem, pořád jsem měla pocit, že mě každou vteřinou zatknou. Dokonce i na palubě letadla jsem měla hrozný strach. Opustil mě, až když jsme přistáli. A místo něj přišla obrovská úleva. Konečně jsem se mohla nadechnout.
A jak se vám dýchá od té doby? Cítíte se v bezpečí?
To ano, v Anglii jsem svobodná. Jenže potíž je v tom, že moje hlava si ani tak neodpočine. Na to jsem příliš dlouho a příliš daleko od rodiny, od svého syna, od rodičů. Víte, mým rodičům je už 83 let a nedaří se jim zrovna nejlíp. Velmi se o ně obávám. A nemůžu s tím nic dělat.
