‚Bojíme se. Strašně se bojíme.‘ Rodiny izraelských rukojmích Hamásu tlačí na vládu, požadují dohodu
Izraelská vláda prohlásila 7. říjen za Národní památný den. Připomínat bude 1200 obětí teroristického útoku Hamásu. Během víkendu se zároveň v Izraeli konaly protivládní protesty. Spojené jsou i s nespokojeností a zoufalstvím rodin rukojmích, které Hamás nadále drží v Pásmu Gazy. Jejich příbuzní a blízcí žádají dohodu s Hamásem za každou cenu. Po 160 dnech od únosu jsou psychicky vyčerpaní. Premiér podle nich obětuje rukojmí politickým zájmům.
Zapadlo sluníčko, skončil šábes, a na prostranství před telavivským muzeem umění hraje skupina hudebníků písničky. Jak říká zpěvačka, zároveň je věnují uneseným, kteří jsou stále v Pásmu Gazy.
Poslechněte si reportáž Štěpána Macháčka z Tel Avivu ze shromáždění na náměstí Unesených.
Už několik měsíců se tomuto místu říká náměstí Unesených. A už několik měsíců se tu scházejí jejich příbuzní a blízcí. Paní Ajelet tu sedí u asi 30 metrů dlouhé makety tunelu a říká, že ji tu postavili aktivisté, aby si lidé dokázali představit pocit rukojmích.
Tunel má na výšku asi metr osmdesát, široký je asi metr a má být v podstatě kopií tunelů pod Pásmem Gazy, ve kterých ozbrojenci stále zadržují rukojmí.
Na pódiu jsou řečníci, pod pódiem davy lidí, po rodinných skupinkách nesou portréty svých unesených.
„Jsou to šestadvacetiletí kluci, dvojčata. Unesli je přímo z jejich domovů 7. října. Galiho i s jeho přítelkyní,“ ukazuje mi „svůj portrét“ teta unesených, paní Makabit. Hamás je unesl z kibucu Kfar Aza, jednoho z nejpostiženějších teroristickým útokem.
„A v Gaze je rozdělili, takže nejsou spolu. Měli jsme nějaké informace od rukojmích, které propustili. Ale to už je 100 dnů a od té doby žádné zprávy,“ vypráví. Nejbližší příbuzní příliš s novináři mluvit nechtějí. Obávají se, aby neřekli něco, co by mohlo jejich milovaným ublížit. A také jsou psychicky vyčerpaní.
‚Osvobodí je jen dohoda‘
Mírová jednání o Gaze by měla pokračovat. ‚Podivné požadavky Hamásu dohodu ztěžují,‘ říká Netanjahu
Číst článek
„Bojíme se. Strašně se bojíme. Děláme všechno. Já jsem byla dvakrát v Německu, další příbuzní v jiných evropských zemích, v Americe, lobbujeme, přesvědčujeme. Tady v Izraeli se setkáváme se všemi, já jsem před dvěma dny mluvila s Bibim (premiérem Benjaminem Netanjahuem – pozn. red.).“
Paní Makabit říká to, co si myslí drtivá většina přítomných: „Jako rodina věříme, že je může osvobodit jedině dohoda. Nevěříme ve válku. A doufáme, že taková dohoda bude zahrnovat všechny. Naši kluci totiž nejsou humanitární případy, jsou to chlapi, mladí a zdraví. Oni asi ani neví, jestli jsou jejich rodiče vůbec živí. Je to tragédie pro celou rodinu. Stojíme teď všichni při sobě.“
Své stánky mají na demonstraci také jednotlivé kibucy a vesnice, ze kterých unesení pocházejí. Gila Šomera z kibucu Nír Oz se ptám, jestli v Gaze zůstávají jako rukojmí už jen muži. „Jsou mezi nimi dvě ženy. Jedna z nich je moje neteř Arbel, je jí skoro 29. Džudi, o které víme, že je po smrti. Unesli ji zraněnou a pak ji zabili. Pak je tam Širi Bibasová se svými dvěma malými dětmi.“
Nejhorší je pro blízké unesených totální nejistota, co s jejich drahými je, jestli jsou ještě stále naživu: „O Arbel nemáme od začátku jedinou zprávu. Jediný záběr. Nic. Prostě zmizela. Já jsem jen Arbelin strýc. Ale její táta, máma, ti žijí dennodenně v téhle příšerné situaci. Je to skoro půl roku a konec je v nedohlednu.“
Teroristé s rukama od krve
Také Gil říká, že jedinou cestou k osvobození rukojmích je jednání. Dohodnout se s Hamásem je třeba za každou cenu, protože čas prý hraje proti nim. „Nemyslím si, že Bibi Netanjahu chce konec války. Protože jakmile budou rukojmí doma a skončí válka, tak se jeho vláda rozpadne. A on přestane být premiérem. A to je to jediné, na čem mu záleží. Chce zůstat u moci za každou cenu.“
‚Pacienti ve vážném stavu umírají i na podlaze, triáž neexistuje.‘ Francouzský lékař strávil dva týdny v Gaze
Číst článek
Navenek sice toto shromáždění nechce být politické, ze soukromých rozhovorů je ale jasné, že jsou zdejší lidé na vládu premiéra Netanjahua a její nečinnost ohledně rukojmích pořádně naštvaní.
Příbuzní a blízcí rukojmích se sdružují do několika platforem. V jedné z nich, která se jmenuje Fórum rodin pohřešovaných a unesených, působí i vysloužilý izraelský diplomat Nadav Tamir:
„Víme o 134 rukojmích, kteří jsou stále v Gaze, a máme potvrzené, 34 z nich jsou po smrti. Čas pracuje proti nim. Boje jsou všude kolem a někteří z nich mají podlomené zdraví.“ Také Nadav je přesvědčený, že vojenská cesta k osvobození rukojmích je fantazie.
„My víme, že budeme muset propustit některé teroristy s rukama od krve, víme, že zřejmě budeme muset ukončit vojenskou část pokusu nahradit Hamás v Gaze, ale já myslím, že to stojí za to.“ Nadav si myslí, že diplomatická cesta k sesazení vlády Hamásu v Gaze by byla úspěšnější než ta vojenská.
„Vláda mluví o Rafahu, myslí si, že armáda může skutečně dosáhnout konečného vítězství. Je ale jasné, že v boji s asymetrickými hrozbami zvítězit vojensky nelze. Hamás tu nakonec zůstane, i když slabší, než byl dřív, ale bude tu. A my budeme muset najít způsob, jak ho nahradit,“ myslí si aktivista za propuštění rukojmích Nadav Tamir.
