Srdcem jsem pořád v Urumči. S rodiči ale raději nekomunikuji, popisuje ujgurský aktivista ve Francii
Pod čínskou okupací jsou 75 let. Po danou dobu čelí řadě represí a mnozí dnes končí v koncentračních táborech. Ve Východním Turkestánu žijí miliony Ujgurů, nemálo z nich ale odešlo do zahraničí, včetně Adila, původní profesí lékaře. V roce 2019 požádal o azyl ve Francii, kde veřejně podporuje práva Ujgurů. „Šest let jsem nemluvil s rodiči,“ vypráví pro iROZHLAS.cz. Redakce jeho celé jméno zná, z obav před reakcí úřadů si jej ale nepřál zveřejnit.
Narodil jste se v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang neboli Východním Turkestánu. Kdy jste se rozhodl odejít do Francie?
Pocházím z Urumči, hlavního města. Studoval jsem tam medicínu a po škole pracoval téměř pět let v jedné z tamních nemocnic. Do Francie jsem přijel před třinácti lety, přivedla mě sem možnost pokračovat ve studiu. Pracovat zde opět jako lékař ale bylo kvůli různým zkouškám pro cizince dost obtížné, a tak jsem začal studovat buněčnou biologii.
Doživotí za ‚separatismus‘. Od odsouzení ujgurského kritika Tochtiho čínským režimem uběhlo 10 let
Číst článek
Přibližně od roku 2017 se situace Ujgurů v Číně začala dost zhoršovat. Úřady zatkly a do koncentračního tábora poslaly na dvacet mých blízkých, včetně mého švagra. Na konci roku 2019 jej i mé přátele propustili, mluvil jsem s ním, ale od té doby od nich žádné zprávy nemám a domů se vrátit nemohu. V březnu téhož roku jsem také ve Francii zažádal o azyl.
Mezitím jsem se začal věnovat činnosti pro Asociaci Ujgurů ve Francii a stal se aktivistou, vystupuji v médiích. Se svou matkou jsem naposledy skrze aplikaci WeChat – žádnou jinou v Číně používat nelze – mluvil před šesti lety, už spolu komunikovat nemůžeme.
Jsem v kontaktu pouze se svým bratrem, který žije ve Spojených státech, také tam zůstal po studiích. Jen od něj mám zprávy o rodičích. Jinak všeobecné informace o aktuálním dění získávám z médií.
Stihli vám švagr a další blízcí popsat, co se ve zmíněných táborech dělo?
Bohužel ne, nemohu s nimi komunikovat, a tudíž netuším, jak přesně to tam probíhalo.
Musí být nepředstavitelně těžké v zásadě ze dne na den přerušit kontakt s rodinou.
Neměl jsem na výběr. Bratr mi jednou říkal, že za naší matkou přišla policie a vyptávala se jí, co dělám ve Francii, a tak jsem raději naše konverzace sám přerušil. Už jsem si na to ale zvykl.
,Srdcem jsem pořád v Urumči'
Co přesně zde v rámci aktivit pro Asociaci Ujgurů děláte?
Ze začátku, hlavně mezi lety 2018 a 2019, jsme sdíleli příběhy Ujgurů, kteří v zemi zůstávají. Jinak pořádáme řadu akcí jako protesty, konference. Jsme povinní něco dělat. Lidé ve Východním Turkestánu se nijak projevovat nemohou, jsou pod dohledem. Nicméně ne všichni Ujgurové zde veřejně sdílí své názory, mnozí z nich mají strach o rodiny. My, kteří jsme začali, však už musíme pokračovat.
Jak moc je ale těžké najít hranici mezi tím, abyste mohli v aktivitách pokračovat a zároveň neohrozili příbuzné, kteří v zemi zůstávají?
Čína si pořád může dělat, co chce, najít danou mez není jednoduché. Osobně jsem přerušil veškeré kontakty, srdcem jsem ale pořád v Urumči. Nicméně se samozřejmě bojím, mí téměř sedmdesátiletí rodiče jsou už v důchodu a mám strach z toho, jaké problémy by jim režim mohl způsobovat.
Na druhou stranu, jak jsem již zmiňoval, nemám na výběr. Je třeba, aby o naší situaci někdo veřejně mluvil, jinak Čína jednoho dne ujgurskou identitu zcela zničí. Už s tím začala, vytvořila detenční tábory, snaží se vymazat náš jazyk a náboženství. A pokud budeme mlčet, možná se jí to podaří a miliony Ujgurů ze světa zmizí.
Způsoby, jakými se země snaží vaši kulturu vymýtit, jsou všeobecně známé. Jak byste je ale popsal z pohledu někoho, kdo se v oblasti narodil a strávil tam velkou část života?
V Urumči jsem žil přibližně třicet let. Taktiky a politiku režimu znám velmi dobře, nikdy neopustil cíl naše etnikum vyhladit. Postupuje pomalu, ale jistě, postupně začal být více diskriminační. Když jsem byl například ve škole, mohl jsem mít i ujgurštinu, ale v době, kdy jsem dokončoval vysokoškolská studia, ji při výuce začal zakazovat.
Francouzští Ujguři kritizují Macrona. Jednáním se Si Ťin-Pchingem podle nich podporuje čínský režim
Číst článek
V 80. či ještě 90. letech také v Urumči nebylo moc čínských obyvatel, v poslední době se ale jejich počet zvýšil. Jde o součást strategie založené na dosazení čínské populace na naše území. Zatřetí se pak snaží odstranit vliv náboženství, jsme muslimové.
Je například zakázáno číst korán, pořádat akce, mladí lidé nesmějí chodit do mešit. Je tam ale pořád určitá věková hranice a režim tak na základě toho tvrdí, že modlitby přímo neomezil. Jde tedy o jazyk, náboženství, ale i kulturu. Už 75 let se čínská vláda pomalu, krok za krokem, snaží ujgurský národ zlikvidovat.
Změna strategie
V květnu se francouzský prezident Emmanuel Macron v Paříži setkal se svým čínským protějškem Si Ťin-pchingem, což Ujgurové žijící ve Francii přirozeně kritizovali. Jak všeobecně nahlížíte na vztahy mezi danými dvěma zeměmi?
S návštěvou jsme samozřejmě nesouhlasili, ale jsme ve svobodné zemi a Francie nemůže vzájemnou spolupráci přerušit, i z ekonomického hlediska. Čína je holt světovou velmocí. Jako Ujgur ale samozřejmě stále přemýšlím nad rozporem v tom, že režim na jednu stranu páchá zločiny proti našemu národu, na tu druhou však pořád obchoduje se západními zeměmi.
Komunistický režim je velmi dobře známý tím, že své odpůrce sleduje i mimo Čínu. Pociťujete v daném kontextu určitý tlak i zde ve Francii?
Dodnes zatím moc ne, mezi lety 2018 a 2019 mi ale často volala neznámá čísla s automatickou zprávou, že si mám na čínské ambasádě vyzvednout balíček (celosvětová taktika čínské vlády, kterou se snaží ujgurské občany dostat na svou ambasádu a následně zatknout - pozn. red.). Čas od času mi ostatně daná upozornění chodí doteď, od covidu se ale jejich počet snížil.
Nicméně nemohu mluvit za další Ujgury a jejich zkušenosti. Pořád je tu například hodně ujgurských studentů s čínským pasem, jiní zase už mají francouzské občanství, jejich rodiče jsou ale pořád ve Východním Turkestánu. Každopádně je jisté, že čínská vláda kontroluje a pozorně sleduje všechny Ujgury žijící v zahraničí.
Němečtí politici kritizují Volkswagen za továrnu v čínském Sin-ťiangu. Firma zneužívání Ujgurů popírá
Číst článek
Jak se pro vás situace změnila poté, co se Si Ťin-pching stal před jedenácti lety prezidentem?
Tehdy jsem už byl ve Francii, nicméně i ze zahraničí bylo jasné, že se bude měnit hodně. Shodou okolností jsem v daném roce v rámci studijních prázdnin byl i naposledy v Číně. Ze začátku jsme moc zásadních zpráv neměli, ale přibližně od let 2016 až 2017 se začaly objevovat informace o tom, že Ujgury zatýkají a odváží do táborů. A pak začaly vyplouvat na povrch zprávy o událostech, které bychom mohli označit za genocidu.
Je to pro nás noční můra, jsme v roce 2024 a já ani nemohu mluvit se svými rodiči. Ujgurové v zahraničí a ti žijící pod čínským režimem spolu nemohou komunikovat. Zlikvidovat ujgurskou identitu se režim snaží od roku 1949, jeho strategie ale vždy spočívala v tom jít na to postupně, pomalu. Se Si Ťin-pchingem se ale kroky a opatření zintenzivnily a zrychlily.
Je celosvětově známo, že Ujgurové ve Východním Turkestánu čelí genocidě, máme svědectví uprchlíků o tom, co se v oblasti děje, včetně lidí, kteří prošli koncentračními tábory.
Bavlna ze Sin-ťiangu
Co by podle vás svět měl dělat pro to, aby se o tamních událostech více mluvilo a společnost vytvářela větší tlak na čínský režim?
Stejně jako i jiní Ujgurové žijící ve Francii či jinde v zahraničí jsem zemi vděčný za to, že nám udělila uprchlický status a můžeme zde žít v klidu. Svět ale jinak nic nedělá, nebo alespoň nečiní v dané otázce dostatečně, což jde ruku v ruce hlavně s obchodními vztahy s Čínou.
V souvislosti s útlakem Ujgurů a ekonomickými aspekty se často zmiňuje nucená práce na bavlníkových plantážích ve spojení s obchodem mezi Čínou a známými módními značkami.
Ano, v koncentračních táborech dochází k nucené práci, řadu mladých Ujgurů také čínské úřady přemístily do jiných měst v centrální části země, kde je nutí pracovat v továrnách. V minulosti jsme organizovali protesty a u pařížského soudu vznesli stížnosti třeba na značky Nike nebo Zara, nic se ale tehdy nezměnilo.
Například Spojené státy přišly s několika zákony pro zastavení nákupu bavlny z dané oblasti, v Evropě jsme ale moc opatření nezaregistrovali.
