„Jsem ve Sderotu doma. A doma se vždycky cítíte bezpečně. Ano, je tu bezpečno. Ale v noci je to tu trochu děsivé. Slyším hlasy a najednou si říkám, kam se schovám. Pod postel? Do skříně? Je to instinkt. Jsou to strašné pocity,“ popisuje mladá Hod, která pracuje v kavárně v centru Sderotu. Je to třicetitisícové města u pásma Gazy. Od posledního domu na hranici je to kilometr a dvě stě metrů.

Kavárnu znovu otevřela až před několika dny. „Máme tu sendviče, řízky, faláfel, sabích. Jsou to těžké nové začátky, ale musíme se vrátit do normálního života. Půl roku jsem nepracovala a jen seděla na hotelu,“ vzpomíná Hod. Po sedmém říjnu, byla s rodinou přechodně v Jeruzalémě a v Eilatu. V tomhle malém podniku pracovala už před válkou.

Na sedmý říjen má děsivé vzpomínky. „Teroristé tu zastřelili jednoho z mých nejlepších kamarádů. Bydlel v sousedství, šli si přímo pro něj, věděli, kde bydlí. Spletli si ho a zastřelili ho namísto jeho strýce – policisty. Střelili ho, když byl na balkoně,“ říká.

Mementem událostí 7. října je velká štěrková plocha uprostřed Sderotu. Stála tam sderotská policejní stanice. 7. října ji přepadli a obsadili ozbrojenci Hamásu. Později se policii podařilo ozbrojence zlikvidovat až s pomocí buldozerů a tanků, a zlikvidovali s nimi i celou policejní stanici.

„Otevřel jsem teprve před týdnem. Zatím moc zákazníků nechodí. Lidi se pořád ještě bojí. Já taky zavírám už v pět, když se začíná stmívat. Žádní teroristé tu ale už nejsou.“ Simon Lazmi je stejně, jako většina obyvatel Sderotu, původem z Maroka. Prodává v obchodě se zahradním nábytkem v centru města.

Štěpán Macháček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít