Nijak se netajíte tím, že Cynická obluda vznikla v podstatě náhodou. Jak se tedy dostala na svět?
Před pěti lety jsem pracoval s velice dobrým kolektivem lidí, se kterými byl kopec srandy. Běžně jsme si při práci říkali věty, ze kterých vnikaly podobné pointy, které se později objevovaly v Obludě. Jednoho dne jsem si řekl, že je škoda, aby tyhle věci, které i mě napadají úplně samy od sebe, zůstaly jen tak v úzkém kruhu. S vidinou toho, že je uvidí jenom pár kamarádů a nikdo jiný, jsem to začal dělat formou „bublin", protože je to jednoduché na výrobu a zvládl jsem to i bez nějakých fotoshopových znalostí.

Vymyslel jsem jméno Cynická obluda, což je z mého oblíbeného filmu Tajemství hradu v Karpatech. Všichni kamarádi tedy věděli, že to dělám já. Jenže postupem času se toho chytilo SME (slovenský deník, pozn. red.). Najednou to sdíleli a během dvou měsíců se to rozšířilo daleko, daleko za původní pole působnosti.

Stačily dva měsíce?
Plus minus. Bylo to ale tím, že lidé, mezi kterými jsem se pohyboval a dodnes pohybuju, pracují v médiích nebo jsou „social influenceři". Pokaždé, když to někdo z nich sdílel, se to dostávalo na oči lidem, kteří to mohli lehce posunout někam do médií. No a jako první se toho chytlo právě SME, které to začalo dávat do tištěné verze i na svůj web. Odtud se to šířilo jako lesní požár a za pár měsíců už to nebyla stránka pro 200 fanoušků, ale pro tisíce.

Ke kolika lidem se vaše obrázky dostanou?
Měsíčně má stránka asi 1,5 milionu zhlédnutí a něco mezi 250 a 500 000 unikátními uživateli, ale bylo to i více. Poslední dobou to hodně závisí na Facebooku a samozřejmě i na tom, co se děje. Rekordy stránka trhala v době slovenských prezidentských voleb, kdy se to zvedlo i ke dvěma milionům zhlédnutí měsíčně.

Je to - při oslovování téměř desetiny Slovenska - ještě zábava, nebo se z toho stala práce, která se zkrátka musí udělat?
Je to práce, ale nemusí to tak být. Kdybych neměl žádný nápad, tak tam nedám nic. Teď je to už na 80 % mé hlavní zaměstnání - je tam i nějaká odpovědnost a jistá forma autocenzury, abych neškodil stránce tím, že bych do krve urazil strašně moc lidí. Ale pořád je to zábavné, protože mě ty věci napadají pořád, nezávisle na tom, jestli bych je někam dával, nebo ne.

Jaký je to pocit proměnit se během krátké doby z publicisty a člověka, který pracoval v reklamě, v de facto humoristu a politického komentátora?
Neberu to tak, že bych prošel takovými zásadními změnami. Vždy mě živily nápady nebo to, že přemýšlím o věcech možná jinak, než je běžné. V minulosti mi to umožňovalo psát texty nebo tvořit reklamy, teď mi to umožňuje vyjadřovat se tímhle způsobem. Ale pořád je to využívání té samé stránky mé mysli. Všechny ty věci mi přijdou úplně přirozené, dělám to bez toho, abych to nějak výrazně chtěl nebo o tom výrazně přemýšlel.

Jak obrázky vlastně vznikají? Pustíte si večer zprávy nebo procházíte weby a pátráte po 'bizáru'?
Ani ne. Na televizi se - kromě zápasů Arsenalu - vůbec nedívám. Všechny věci, které potřebuji, najdu na facebooku. Tím, že mám mezi přáteli lidi, kteří třeba politiku řeší mnohem intenzivněji než já, se stačí párkrát za den podívat tam a vím, co se událo. Když někdo něco řekne nebo se stane nějaká kauza, dostane se to ke mně i bez toho, abych nějak speciálně otevíral média.

A zároveň - aby to mohlo fungovat jako vtip pro tak velké publikum - to musí být věc, která je obecně velice dobře známá. V podstatě pracuji jenom s těmi nejvýraznějšími událostmi, které se dějí ať už v politice, nebo v jiném životě doma a v zahraničí. Nevyžaduje to ode mě žádné speciální sledování médií nebo politiky nad rámec toho, co bych dělal jako běžný občan.

Narazili jste při tom na něco, u čeho jste si řekl 'tohle už ani zparodovat nejde'?
S příchodem Donalda Trumpa, respektive Miloše Zemana se vynořily takové věci, že tam už není z čeho udělat vtip, protože v realitě by se mohlo stát cokoliv horšího a bylo by to doopravdy. Ty vtipy by vyzněly pouze jako popis reality. Pokud sledujete seriál House of Cards (Dům z karet, pozn. red.), tak právě poslední série ve stínu skutečného Donalda Trumpa vypadá jako slabý odvar toho, co se děje v realitě. Tohle je problém, na který občas narážím i já.

Některé vaše obrázky jsou poměrně ostré. Ozval se vám už někdo, koho se dotkly?
Neozývají se přímo mně. Tím, že jsou politici, tyhle věci řeší tak, aby je u toho bylo vidět. Nejčerstvější a asi největší událost toho typu byla, když předseda Národní rady (a předseda SNS) Andrej Danko udělal vysloveně tiskovku, aby oznámil, že ho Cynická obluda urazila a že podává žalobu. Samozřejmě že žádnou žalobu nepodal a nic z toho nebylo. Když se podaří zkombinovat velkou nekompetentnost s obrovskou ješitností, vznikají takové reakce.

Na Slovensku už v minulosti strašně moc věcí pro budoucí humoristy „prošlapal“ Shooty (karikaturista Martin Šútovec, pozn. red.). Na něm se ukázalo, že nemá vůbec cenu se s karikaturisty nebo humoristy soudit, protože od doby, co jsme v Evropské unii a předstíráme, že jsme civilizovanou zemí, by politici tyhle věci nevyhrávali a byla by to pro ně mnohem větší PR katastrofa, než když to nechají jen tak vyšumět. Podle mě i Dankovi někdo, kdo má nějaké vzdělání, vysvětlil, že je hloupost se soudit s obrázky.

Ze způsobu, jakým Andrej Danko mluví, si utahujete často. Jak ve slovenské, tak v české politice je ale hodně lidí, kteří mluví poměrně specifickým způsobem. Není to střílení na „první dobrou", které pomíjí reálné problémy, jenž mnozí z těchto politiků mají?
Nebudu si třeba dělat srandu z někoho, kdy trpí nějakou vývojovou nebo řečovou vadou, jakou trpí Andrej Danko, kdyby zároveň nešlo o člověka, který svým jednáním přímo poškozuje mě coby občana.

Z toho, jak nedokáže říct jednu souvislou větu, se stává prostředek ke kritice za mnohem vážnější věci. Snažím se na Obludě - na rozdíl od řady jiných stránek, které si dělají srandu z politiků takovým primárnějším způsobem - vždy parodovat, zesměšňovat nebo poukazovat na něco, co považuju za hlubší problém.

Nepopírám, že jsem měl i vtipy, které byly třeba v případě Danka nebo (Mariana) Kotleby i jiných vysloveně zlomyslné. Ale čím dál tím víc se to snažím dělat tak, aby za tím byla i nějaká hlubší pointa. Zejména od okamžiku, kdy to vychází v Denníku N, se snažím Obludu stavět do pozice společenského nebo politického komentáře. Aby nešlo jenom o prvoplánový nactiutrhační humor. Někdy ani já neodolám a dám něco „na první", ale to už jsou věci, které nedávám ani veřejně ven, ale jenom do mobilní aplikace, kterou mám. A ta je jenom pro hardcore fanoušky Obludy.

Častým objektem vašich vtipů je také (banskobystrický župan a předseda ĽSNS Marian) Kotleba. Mnoho věcí, které tento krajně pravicový politik dělá, ale vyvolává spíš zděšení. Kde je pro vás hranice, kdy jsou jeho činy a slova ještě vtipné a kdy už jsou příliš děsivé i na humor?
Je to takový populární omyl, kdy lidé hledí na Cynickou obludu jako na něco, co by chtělo usměrňovat nebo ovlivňovat veřejné mínění a řešit nějaké zásadnější věci.

Já to tak vůbec nevnímám. Pro mě je to jenom v rovině vtipu a je mi úplně jedno, jestli si dělám legraci z Kotleby, (prezidenta Andreje) Kisky nebo někoho úplně jiného. Nedívám se na politiky v principu jako na lidi, které bych měl brát smrtelně vážně, s úctou, nebo být zděšen tím, co říkají.

V případě Kotleby a spol. jsem z toho samozřejmě zděšen jako občan. Ale jako tvůrce obrázků to beru čistě jako náměty na vtip a místy to vnímám tak, že čím hůř, tím líp. S čím větší absurditou pro občana Kotleba nebo Danko přijdou, tím lepší materiál je to pro mě jako tvůrce. A mnohem lehčeji se mi dělá každodenní živobytí. Pokud se z toho dá vytlouct pointa, ok. Jako občana mě to děsí jen ve volném čase.

Může být humor způsob boje proti extremistickým myšlenkám, které strana Mariána Kotleby prezentuje?
Tohle vůbec neřeším. Nevím, jestli může, nebo nemůže. Kopec lidí tuhle otázku řeší a i akademici řeší, jak bojovat s extremismem. Tohle jsou ale debaty, které jdou mimo mě. Nejsem sociolog, nedělal jsem ani výzkum, zda humor může, nebo nemůže pomoct.

Mně osobně pomáhá - a myslím, že i lidem, kteří Obludu čtou - se nad to všechno trochu povznést. Jsem ale předsvědčen, že žádného kotlebovce vtip na Kotlebovu adresu nemůže přesvědčit, aby už nebyl kotlebovcem. Spíš je to tak, že v naší bublině ten humor funguje jako nějaké odreagování a v bublinách tam venku to nemá pravděpodobně žádný význam. Čistě laicky si ale myslím, že jestli existuje nějaký způsob, jak extremisty zastavit, tak humor by asi měl být jeden z těch účinnějších.

Sledování politiky se věnujete de facto na profesionální úrovni. Jak na vás z pohledu zvenčí působí česká politika?
Čistě humoristicky - český prezident je výrazným zdrojem humoru. To někdy neodolám ani já a udělám si zemanovský vtip i na Slovensku, protože to už tak prosvítá sem, že tomu lidé rozumějí. Vnímám samozřejmě pana (předsedu hnutí ANO Andreje) Babiše, kterého jsme úspěšně vyexportovali. Čtu i česká média, nevyhýbám se tomu, ale ve jménech jako (premiér Bohuslav) Sobotka (ČSSD) nebo (ministr zahraničí Lubomír) Zaorálek (ČSSD) mám chaos. Nevím, kdo je přesně kde.

A aspoň z toho základního pohledu: zdá se vám vtipnější česká, nebo slovenská politika?
Je to asi jedná ku jedné. Velice inspirativní exoty máme na Slovensku i v Česku. Za jednoho Danka máte Zemana, za jednoho Fica máte Babiše. Když vidím, co sdílejí mí čeští přátelé, chápu, že i u vás by bylo velice dobře z čeho vařit.

Eva Mošpanová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít