Manželé mají totiž výhled na jih, na Dněpr, na zničený Antonovský most a na Ruskem okupovaná území. Odtud přes jejich panelák ruská armáda Cherson pravidelně ostřeluje.

Do šestého patra jdeme pěšky. Výtah nejezdí, je to riskantní. Nikolaj v pohodlných plátěných kalhotách a lehkém bavlněném tričku otevírá bytelné dveře a věší klíče mezi hromadu dalších.

Sousedé mu je nechali, aby se mohl v případě nouze dostat do jejich bytů. „Kdyby hořelo, praskla voda, ucházel plyn nebo zalít květiny.“ Padesátník s pěstěnou bradkou mě vede rovnou na balkon.

Otevírá se výhled na pár set metrů vzdálený Dněpr a nekonečnou Černomořskou rovinu, která se táhne až k moři. „Tam ještě před pár dny stála voda,“ ukazuje Oksana, učitelka základní umělecké školy. „Nikdy mě nepadalo, že Rusové vyhodí přehradu do vzduchu.“

Na rovině za řekou se chvěje v oparu městečko Olešky. Okupuje ho ruská armáda, dalekohledem je vidět odraz slunce na kopulích pravoslavného chrámu a prostým okem stoupající dým. „Tam něco trefili naši,“ odhaduje Nikolaj a myslí si, že to byly raketomety Grad, které se před chvílí ozvaly typickou salvou.

„Jenže když naši střílejí tam, oni střílejí sem. Už sem ani nechodím kouřit, je to zbytečný risk.“ Dalekohledem si prohlížím rozpůlený Antonovský most, který Rusové vyhodili do vzduchu při ústupu. Pod ním stával most pontonový, ten je také pryč. „Ještě vám něco ukážu a pak raději půjdeme na druhou stranu bytu.“

Nikolaj otevírá malou skříň v rohu balkonu a teprve teď chápu, proč na igelitové plachtě leží piliny. Ve skříni je železná krabička se spirálou a nad ní dvě drátěné desky. Asi sušička na houby. „To je udírna, to jsem si vyrobil na radu kamaráda. Do krabičky dám piliny, strčím do zásuvky, tady,“ ukazuje všeuměl, a palivo začne dýmat.

„Udím tam maso, slaninu, funguje to krásně, uvidíš za chvíli.“ Oksana je už netrpělivá a vyhání nás z balkonu. V přilehlé místnosti leží matrace, tady ale nikdo nespí. „Matrace dáváme na noc na chodbu. Pojďte do kuchyně, to je na severní straně.“

Manželé mají dvojpokojový byt, Oksana tady žije od dětství, vychovali tu tři děti. Na poličce stojí fotografie mladého muže s černou páskou. „To nesouvisí s válkou, starší syn zemřel vloni na leukémii.“ Světlovlasé ženě poprvé mizí úsměv z tváře. Neříkám nic.

V protějším pokoji si všímám naftového generátoru, v rohu stojí dva hasicí přístroje a u dveří na venkovní chodbu leží na botníku nářadí. Kladivo, páčidlo, hasák, kleště, dvě sekery.

Dostat se z bytu může být po útoku těžké a Nikolaj jako zámečník nenechává nic náhodě. „Všichni naši sousedi odjeli, já je chápu. Někdo tady ale musí zůstat a já žiju v Chersonu od dětství. Já jsem tady doma, i když rodem jsem Rus,“ říká bez dalšího vysvětlování.  

To je tady běžné, stejně jako smíšená manželství. Národnost nehraje roli. „Rusko je katastrofa. My tady máme civilizaci. Nevím, co si Rusové myslí, že je tady budeme vítat? Když nás okupovali, tak jsem nevzal do ruky rubl. Tady se platí hřivnami, tady je Ukrajina.“

Nikolaj je pořádně nabroušený, když vzpomíná na měsíce okupace Chersonu, kterou ukončila až protiofenziva ukrajinské armády v listopadu loňského roku. „Užili jsme si svoje, ale co, pojď ke stolu.“

Paní učitelka se převlékla do domácích šatů, krájí po domácku vyuzené hovězí a chléb s chia semínky, který upekla v troubě. Nikolaj mezitím vypraví, jak pěstují sazenice stromů, které sázejí na dvůr. Malého doubku i se žaludem jsem si všiml i na balkoně.

Chtějí žít normální život. „Neodejdu, ať si střílejí, jak chtějí.“ Nikolaj nemluví do větru, protože během rozhovoru se ozývají vzdálené výbuchy. Vytahuje z lednice pivo a připíjí. „Na vítězství.“ 

Jména osob redakce z bezpečnostních důvodů změnila. Jejich totožnost známe.

Ľubomír Smatana Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít