Kolona vozidel projíždí pustým městem a v širokých ulicích mezi paneláky se ozývají výbuchy. Není zřejmé, jak daleko granáty dopadají, téměř každý den tu ale někdo umírá nebo je zraněný. Cherson žil až do listopadu pod ruskou okupací, ukrajinská armáda vyhnala Rusy za řeku Dněpr, takže město ostřelují ze vzdálenosti několika kilometrů všemi zbraněmi.

Z původních tří set tisíc lidí zůstala v Chersonu asi desetina, převážně starší lidé. Děti většinou rodiče odvezli, pořád tu ale nějaké zůstávají. O nemocné a zraněné se stará Dětská oblastní nemocnice, kam zajíždí kolona pěti vozidel s českými espézetkami.

Z aut vyskakují muži v zeleném, v přilbách a neprůstřelných vestách, na kterých mají připevněné kromě zásobníků snad všechno bojové vybavení. Nikdo není ozbrojen. Je chladno, ze stepi fouká studený vítr a z budovy vychází jen nalehko několik sestřiček.

Petr Pojman vytahuje plyšového mývala, symbol sanitek. „Vybrali jsme si tuto nemocnici, protože odtud pochází jeden z našich členů a má tu kontakty.“

Konečně přichází i usměvavá dáma, ředitelka nemocnice Inna Viktorovna Cholodňaková. Trochu se chvěje a jeden z dobrovolníků jí přehazuje přes ramena kabát. „Nemocnice má kapacitu čtyři sta lůžek, ale teď tu máme asi padesát dětí. Několik novorozenců, kteří se narodili předčasně a neváží ani dva kilogramy. Bohužel narůstá počet dětí s traumaty, třeba šláply na minu nebo je zranily střepiny granátů nebo rakety.“

Ředitelka děkuje za českou pomoc a pak posílá personál do tepla. Mužům ukazuje, kam mají skládat zásilku. Chlapi přemýšlí, jak začít, nakonec pochopí, že je to jedno, a nosí krabice do vestibulu.

Mezi nimi i třicátník Jan Heřmánek. „Dovezli jsme kromě sanitky dva plicní ventilátory, monitory životních funkcí, anesteziologický přístroj, infuzní sety, obvazový materiál a hračky.“

Vybrakované nemocnice

V nemocnici toho po osvobození mnoho nezůstalo. Rusové vzali na útěku vybavení, a co nepobrali, rozbili. Na nemocnici také náhodně dopadají granáty. „Jako bývalého vojáka mě to nenechává chladným, proto pomáhám. Cítím se tu relativně bezpečně,“ říká bývalý výsadkář se zkušenostmi z Afghánistánu pod přezdívkou Mojcek.

Během vykládky materiálu vychází z nemocnice muž, nese dva smuteční věnce, pokládá je do auta a odjíždí. Na zvědavé pohledy českých dobrovolníků odpovídá jeden z ukrajinských zdravotníků. „To je pro naše kolegy, lékaře a jeho ženu zabily rakety v úterý při tom velkém útoku. Bylo jim oběma 39 let. Raketa dopadla na dům a oba zahynuli. Děti byly ve vedlejší ulici u babičky, nic se jim nestalo.“

Muž popisuje tragédii bez emocí, velmi suše snad jen trochu ztiší hlas. Tady je to běžné. Dokud ukrajinská armáda nevytlačí Rusy padesát kilometrů od města, tedy až na Krym, budou mít okupanti celé město stále jako na dlani.

Muži dokončují práci, dávají s ředitelkou rychlou kávu, zobnou si trochu sušenek a loučí se. Polovinu z nich čeká návrat domů, druhá část míří do Kyjeva na ministerstvo obrany. Právě tam dostávají v den výročí ruské invaze medaile za chrabrost. Členové team4ukraine působí většinou pod přezdívkami, nechtějí na sebe zbytečně upozorňovat.

Na Ukrajině mají vybudovaný humanitární sklad, peníze získávají od českých dárců i firem, ale třeba i nemocnic, zásobují jak vojáky, tak civilisty, vozí obráncům automobily, vojenskou výstroj, generátory a dětem třeba oblečení a hračky.

V Kyjevě se dobrovolníci rozdělují, jedna část se vrací na západ a druhá část vyráží na východ, kde budou s dalšími členy team4ukraine ošetřovat zraněné, evakuovat je z horké zóny do závětří a pokračovat v humanitární pomoci. „Vozíme pomoc a naději, kam je třeba,“ dodává Jan Heřmánek.

Ľubomír Smatana Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít