Policie zkoumá stovky oznámení na projevy, které nějakým způsobem schvalují nebo podporují ruskou invazi na Ukrajinu. Zejména pak na sociálních sítích se v souvislosti s tímto objevují zmínky o zásahu do svobody slova. Kde svoboda slova končí? „Trestní zákon – to je katalog, který omezuje svobodu slova. Zároveň je to ale omezení, které, pokud projde všemi kritérii, považujeme za legitimní,“ vysvětluje pro iROZHLAS.cz právník Michal Bartoň.

Rozhovor Praha 7:00 19. dubna 2022 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Nejvyšší státní zastupitelství krátce po začátku války na Ukrajině vydalo prohlášení, v němž nejvyšší státní zástupce Igor Stříž upozornil, že může stíhat lidi, kteří invazi vyjádří podporu. Co to vlastně znamená?
Neznamená to, že bychom měli nové trestné činy. Nejvyšší státní zastupitelství ale upozorňuje, že jsou tady už existující trestné činy, které v této době mohou být aktivovány.

Může jít třeba o trestný čin „popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia“, jehož skutková podstata je širší než samotný název. Je totiž trestné, když někdo popírá, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit buď genocidu, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny nebo zločiny proti míru. Je tam toho tedy více než genocida. A pan Stříž právě upozorňuje na to, že takový paragraf může být aplikován.

A co ten druhý státním zástupcem zmiňovaný trestný čin?
Jedná se o trestný čin schvalování trestného činu, který říká, že potrestán bude ten, „kdo veřejně schvaluje spáchaný zločin nebo kdo veřejně vychvaluje pro zločin jeho pachatele“.  Jde o snahu státu poukázat na to, že je morálně vadné schvalovat, že někdo vraždí, znásilňuje a podobně.

Těch verbálních trestných činů máme ale více, zde jsou jmenované pouze dva z nich. Státní zástupce zřejmě usoudil, že v souvislosti s válkou na Ukrajině se začínají šířit různé typy schvalování, ospravedlňování. A pouze poukázal na to, že máme trestní právo, které na to může dopadat.

Je tedy aplikace těchto zákonů odpovídající v současné situaci?
Myslím si, že ano. Pokud někdo opravdu popírá genocidu, schvaluje zločiny proti lidskosti, válečné zločiny, tak jsou to jednoznačně odpovídající paragrafy. Pokud jde o paragraf 365 – schvalování trestného činu. Ten můžete aplikovat i bez nutnosti si předem vyjasnit, zda je páchána např. genocida, protože zjevně dochází i ke zločinům, jako jsou vraždy či znásilňování. 

Doteď se totiž vedou spory o tom, jestli to, co se tam děje, je skutečně genocida. Právně je genocida nejzávažnější delikt, kdy chce někdo zničit nebo zlikvidovat etnickou či rasovou národnostní skupinu. Tedy cílené vyhlazování národa. Podle celé řady indicií to vypadá, že se tam něco takového děje. Zejména kvůli ruským prohlášením, že ukrajinský národ nemá právo na existenci a tak dál. Ale mohou se o tom vést právní spory.

Ale k těm válečným zločinům, zločinům proti lidskosti tedy reálně dochází? 
K těm si myslím, že dochází a že to je poměrně silně prokazatelné. Samozřejmě jsme v situaci, kdy to sice vidíme, nikdo to ale zatím autoritativně nekonstatoval. Teprve začínají určitá vyšetřování.

Zákon nevzniká, analýzy nejsou. Legislativa proti dezinfu bude mít minimální dopad, varují právníci

Číst článek

Jsme tedy v jiné situaci než třeba v případě popírání holokaustu, kdy proběhl norimberský tribunál, odsoudili jsme zločince. Tam je to právně všechno jednodušší, než když začne ozbrojený konflikt a s ním se začnou právníci přít nejen z hlediska právní kvalifikace deliktů, ale třeba i z hlediska dokazování. Rusko řekne, že nic neudělalo, Ukrajina poukáže na nějaké záběry, Rusko zase řekne, že je to zmanipulováno… A teď se musejí hledat důkazy, abychom pak mohli říct, jestli je to genocida nebo nějaký válečný zločin. Zkrátka aby ta skutková podstata mohla být použita.

Když říkáte, že to spadá pod jeden paragraf trestního zákoníku, je vůbec podstatné se o to z hlediska otázek svobody slova přít?
Až tak rozhodné to z tohoto hlediska není. Protože zákon jasně říká, že je trestné popírání zločinů proti lidskosti nebo i válečných zločinů. Takže jestli dění na Ukrajině označíme též jako genocidu, není pro limitaci svobody projevu zase tak důležité. Ta právní kvalifikace bude podstatná pro účely postavení těch válečných zločinců před soud. Třeba z hlediska mezinárodního práva.

Svoboda projevu v Česku

Jak je tedy u nás definovaná svoboda slova? Co si ještě člověk může dovolit napsat, a co už ne? Mám za to, že ta hranice je asi poměrně volná.
Přesná být ani nemůže. V české Listině základních práv a svobod máme vymezenou záruku svobody projevu a práva na informace. A je tam řečeno, že každý má právo vyjadřovat názory, svobodně vyhledávat a šířit informace. Takže hájíme jak svobodu názorů, subjektivních postojů, tak i právo šířit, vyhledávat a přijímat informace. Jenže ten samý článek nám zakotvuje i limity. Ty má v sobě svoboda projevu zabudované, řekl bych takřka geneticky, ostatně jako většina základních práv.

A jaké ty limity jsou?
V lidskoprávních katalozích máme zakotveno nějaké právo a hned následuje odstavec, který říká, že je možné ho omezit tehdy a tehdy. V české listině jsou ty limity nastavené tak, že stát může omezit svobodu projevu či právo vyhledávat a šířit informace zákonem. Může jít třeba o trestní zákon.

Zároveň to ale musí být omezení, které sleduje nějaký legitimní cíl. Že to není jenom svévole státu, který řekne, že se o něčem nesmíte bavit. Takže musí jít třeba o bezpečnost, ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného zdraví – to byly například ty antivakcinanční kampaně a s nimi spojené fake news.

Tedy stát má vymezeny nějaké legitimní cíle, pro které může svobodu slova omezit. Listina říká, že se tak musí stát zákonem. Tedy, že vláda nemůže říct, že něco omezí, ale musí to říct zákonodárce. Typicky třeba právě ve formě trestního zákona. A poslední podmínka: musí to být i omezení v demokratické společnosti nezbytné. A to je právě často jádro pudla – protože není vždy předem jasné, kdy je to omezení nezbytné.

No a kde je tedy ta hranice?
My to dopředu a priori říct neumíme. Umíme definovat omezení v trestním zákoně. Zákonným omezením je, že nesmíte projevovat sympatie k nějakým hnutím, zpochybňovat holokaust… Ale jsou i další trestné činy jako podněcování k nenávisti vůči skupině osob, ať už z etnického nebo rasového důvodu. Hanobení národa, rasy nebo etnické skupiny, nebo třeba i šíření poplašné zprávy, kdy omezujeme šíření nějakého typu nepravdivé informace, která způsobí „nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa“.

Takže těch skutkových podstat je celá řada. Některé nám omezují spíše projev extrémního názoru, třeba právě to schvalování genocidy. A některé postihují šíření nepravd, jako je pomluva, křivé obvinění anebo šíření poplašné zprávy. Jsme tedy schopni nějak nadefinovat v zákoně skutkovou podstatu. Ale říct přesně a předem, co tam spadá a co už ne, nejde. Záleží to vždy na konkrétních okolnostech té věci.

A o jaké okolnosti jde?
Třeba kdo to řekl, jaký měl úmysl. Ostatně všechno to jsou úmyslné trestné činy, takže musíte prokázat, že pachatel chtěl něco způsobit. Nebo alespoň věděl, že to může způsobit. Že to neprovedl pouze z nedbalosti.

Razie v redakci hongkongského média: policie zatkla za rozvratnou činnost sedm lidí, web skončil

Číst článek

Sledujete vždy celkový kontext té věci. Zajímá vás, za jakých okolností to daný člověk řekl, kde to řekl, jestli to napsal pod nějakou fotku na internetu, nebo jestli to píše v knize. Jestli reaguje na nějaký výrok a je to třeba součást větší diskuse. Je tam tedy spousta specifických okolností. Pak teprve je možné říci, jestli to naplnilo skutkovou podstatu, nebo nenaplnilo.

Ty případy navíc předpokládám může přezkoumávat ještě Ústavní soud.
A Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Když někoho soudy odsoudí za verbální trestný čin, tak tyto dva soudy mohou říct: ano, sice jste omezili svobodu projevu na základě trestního zákona, sledujete tím omezením nějaký legitimní cíl jako ochranu bezpečnosti, ale udělali jste to nepřiměřeně, tedy to nebylo nezbytné v demokratické společnosti, protože to například může příliš podvazovat veřejnou diskusi.

A to všechno jsou věci, které lze těžko předurčovat. Co ještě není a co už je za hranou, proto můžeme říct spíše orientačně. Nikdo vám nedá přesný výčet výroků, protože samotné jeho znění je jen dílčí součástí toho problému.

Internetové prostředí

Je rozdíl mezi tím, když něco napíšu na sociální sítě, nebo když to řeknu třeba v hospodě?
Rozdíl to může být v případě, že budete v hospodě dva a řeknete si to mezi sebou. Pak totiž nejde o veřejné šíření, které probíhá před nejméně třemi osobami současně přítomnými. Když si budete společně s kamarádem vykládat nějaké hanobící výroky nebo zpochybňovat holokaust, není to trestné, protože jste to nespáchali veřejně. Rozdíl by byl, kdyby byla třeba ta hospoda plná.

22:38

Koubský: Zablokované weby většinou provozovali šílenci. Poskytli jsme jim zbytečně mnoho pozornosti

Číst článek

Navíc se tyto dva příklady liší i v dopadu na společnost. Když něco hanobícího napíšete na facebook nebo kdekoliv na internet, tak je ten počet potenciálních příjemců výrazně vyšší, než když to slyší pár kamarádů v hospodě. Když to budou třeba výroky na úkor uprchlíků, může to působit jinak v článku nebo v knize, kde budete obecně polemizovat o uprchlické politice vlády třeba z pozice antiimigrační strany, a zase jinak, když něco takového začnete vykřikovat před uprchlickým centrem. Pak už to totiž není abstraktní diskuse o problému, ale působí to spíše jako výhrůžka, kdy v tom člověku vzbuzujete strach o život, zdraví. Kontext tedy hraje důležitou roli.

Dá se tedy říci, že tam hraje svou roli i samotný formát sociálních sítí? Určité zdání anonymity?
Určitě to má svůj vliv. Když řeknete něco v hospodě a nikdo vás vyloženě neudá, tak se to nikdo nedozví. Rizikem sociálních sítí je, že to, co si dřív vykládali lidé u stolu, bylo jich tam šest a nic z toho, co si říkali, se nedostalo ven, tak teď stejná skupina lidí takto diskutuje třeba na facebooku. Už si ale neuvědomují, že to může číst X dalších lidí. Že už tedy dávno nejsou pouze v hospodě u stolu, ale že to pouští ven do éteru. Někdo další pak může ty příspěvky vidět a říct: pánové, tohle nesmíte.

Posuzuje se nějak právě i ten „zásah“? Bude hodnoceno jinak, když napíšu příspěvek útočící třeba právě na ukrajinské uprchlíky, který bude mít tisíce sdílení, než když by měl jenom pár reakcí mých přátel?
Asi hodně záleží, co by to konkrétně bylo. Když půjde o delikt, který se nedotýká osobnostních práv těch lidí, tak je to něco jiného, než když urážíte konkrétní osoby. Když urážíte někoho konkrétního a roznese se to o něm po celé republice, tak ten dopad je zkrátka širší, než když to slyší pět lidí, včetně toho dotyčného.

Spekuloval bych na úrovni trestního práva, jestli ten dosah, dopad, že se s nějakým sdělením seznámilo více lidí, může být přitěžující okolnost. Jaksi intuitivně bych řekl, že ano, ale lépe by to asi posoudili kolegové z trestního práva.

Postižitelnost

Tyhle zkreslené nebo zcela lživé informace jsou často formulovány právě velmi obecně. Znamená to tedy, že jsou z hlediska zákona těžko postižitelné?
To je problém. Nelze to říct úplně obecně, zase by záleželo na konkrétním případě. U nás totiž není protiprávní, když někdo říká nepravdu.

OVĚŘOVNA: Vyhazují ukrajinští uprchlíci darované jídlo? Nesmysl, vyvracejí hasiči i sociální služby

Číst článek

Můžete postihovat pouze takový druh nepravdy, která se vám vejde pod nějakou skutkovou podstatu. Typicky třeba právě šíření poplašné zprávy, kdy jde o nepravdivou informaci, která může způsobit nebezpečí vážného znepokojení. Třeba někomu řeknete, že někde vybouchla elektrárna. Víte, že to není pravda, přesto si vytvoříte nějakou upravenou fotografii, sepíšete „seriózní článek“ a tím způsobíte zmatek. Tohle je šíření poplašné zprávy.

Ale když jde o nějaký článek, ve kterém je nepravda, k ní je připojená polopravda a to celé je doplněno o nějaký komentář, tak to už musí policie rozdělit na prvočinitele. Protože šířením poplašné zprávy může být pouze ta nepravda. Pokud nezpůsobí ono vážné znepokojení, tak jak to říká trestní zákon, tak je sama o sobě nepostižitelná. Třeba i u pomluvy je jasně řečeno, že jde o nepravdivý údaj, který je způsobilý ohrozit značnou měrou vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit v zaměstnání, narušit rodinné vztahy a tak dále. Zase – ne každá nepravda o někom musí být pomluvou.

Takže chápu správně, že stíhat někoho za „šíření dezinformací“ není vůbec snadné? Je ten systém zkrátka nastavený tak, aby jednotlivcům svobodu projevu garantoval.
Vždycky jsou tady nějaké podmínky, které musí být splněny, protože trestní právo je až nejzazší možnost postihu jednotlivců. Není dobré stíhat lidi úplně za cokoliv. Takže když je to jenom nepravda, která nenaplní například pomluvu nebo šíření poplašné zprávy, tak nemusí být postižitelná. Otázka je, jestli je to dobře, nebo špatně.

Pojmy dezinformace nebo misinformace nejsou právní pojmy. Právo nemůže říkat, že stíháme dezinformace. Právo říká, že stíháme třeba trestný čin šíření poplašené zprávy. A pokud se konkrétní jednání pod danou skutkovou podstatu nevejde, tak trestní právo na to jednoduše nedosáhne.

Zkusme modelový příklad: po sítích se šíří informace, že uprchlíci ve velkém ničí ubytovny. Je to možné chápat jako trestný čin šíření poplašné zprávy?
To by teoreticky mohlo být… Musel byste ale prokázat tomu pachateli úmysl. Tedy mimo jiné, že věděl, že to není pravda. Když vám něco kamarád napíše a vy to nasdílíte nebo pošlete dál s představou, že je to pravda, tak zkrátka nemůžete být stíhán. Může být u vás hrubá nedbalost, ale nebude tam úmysl.

Tedy stát chce trestat pouze ve chvíli, kdy ten člověk opravdu ví, že to není pravda, a chce tím způsobit nebezpečí znepokojení obyvatelstva, nějakou paniku. Podobně jako když zavolá, že je někde umístěná bomba, a ví, že to ve skutečnosti není pravda.

A dá se vůbec dokázat, že ten člověk neví, že to není pravda?
To už je samozřejmě otázka dokazování. Ten člověk samozřejmě může říci, že to nevěděl, otázka je, jestli mu to policie uvěří. V případě, že je to člověk, který trvale šíří dezinformace a u každé řekne, že to nevěděl, tak policie může říct, že mu to už zkrátka nevěří.

0:22

První odsouzení za dezinformace o koronaviru. Jana Peterková se má omluvit a zaplatit 250 tisíc

Číst článek

Je to podobné jako u vraždy, což je úmyslné usmrcení. Každý vrah řekne, že to nechtěl udělat. Kdybychom tedy vycházeli pouze z toho, co řekne pachatel, tak za tu vraždu nikoho neodsoudíme. Proto musíme to, jestli chtěl vraždu opravdu provést, usoudit i z jiných okolností. Jak třeba byla vedená rána a podobně. Stejně tak, když zjistíte, že někdo šířil něco, co zjevně musel vědět, že není pravda, protože třeba v daném místě žije nebo je autorem konkrétní fotomontáže, tak mu zkrátka neuvěříte.

Když si ale takhle nejsme jistí?
Když si stát není jistý, a jde třeba o hloupost toho člověka, tak platí „v pochybnosti ve prospěch“ pachatele. A odsoudit ho nemůžete. Takže jasně, spousta těch dezinformací je důsledkem lidské hlouposti. Někdo ji vytvoří a pak se to šíří jako lavina v řetězových e-mailech nebo sdílením na sociálních sítích. Řada těch lidí to dělá z neznalosti, hlouposti. Lidově se skutečně říká „za blbost se platí“, ale je nesmysl za ni zavírat lidi do vězení. Takže stát musí hledat rozumnou míru, jak tomu šíření dezinformací bránit, jak bránit šíření paniky. Měl by to ale u pouhé nedbalosti řešit jinak než trestněprávním postihem, který má být obecně až tou nejzazší možností.

Legitimní omezení

Takže se dá obecně říci: v Česku je poměrně široce definovaná svoboda slova, ale existují zákony, které ji mohou za konkrétních okolností omezit?
Já bych asi neřekl, že je definovaná široce. Je definovaná jako možnost říkat své názory a šířit informace, ale součástí té definice je i možnost omezení. Kdybyste žil třeba v Americe, tak tam je ta limitace méně snadná. Když tam říkáte svůj subjektivní názor, tak státu do toho vůbec nic není. To znamená, že dokud je to váš názor, můžete po ulicích pochodovat v nacistické uniformě a popírat holokaust.

Razie v redakci hongkongského média: policie zatkla za rozvratnou činnost sedm lidí, web skončil

Číst článek

Oproti Spojeným státům je ta naše koncepce trošku užší, limitů je více a jsou uvedeny právě například v trestním zákoně. To znamená, že orgány činné v trestním řízení si ty limity vyloží, provedou dokazování, třeba kdo to napsal, co napsal, co dělal předtím, potom, v jakém kontextu to učinil. A buď dojdou k názoru, že to je trestný čin, státní zástupce to dá před soud, který pachatele odsoudí. Nebo převáží v kterékoli fázi hodnota svobody projevu.

Mají lidé podobné výroky vůbec hlásit na policii, jak k tomu v současné době dochází?
Asi proč ne? Když máte možnost nahlásit to nějakou zrychlenou cestou tak, že to někde přepošlete policii, označíte ji třeba u příspěvku na twitteru, tak je to také podnět.

A hlavně, policie to už v dnešní době sama nějakým způsobem monitoruje a bere na vědomí. A vzhledem k tomu, že policie je povinná konat i bez těchto podnětů, tak je celkem jedno v jaké formě se to k ní dostane. Když uvidí v televizi reportáž, kde někdo veřejně popírá holokaust, tak nemusí čekat na oznámení, ale může začít sama konat.

A je tedy nějak zásadně těmito paragrafy omezována svoboda slova? Sahá se lidem na svobodu?
Samozřejmě že omezována je. Ale to neznamená, že je to a priori špatně. Když už jsem citoval tu Listinu, tak ona vysloveně říká: je zaručena svoboda projevu, ale lze ji omezit zákonem a teď tam jsou vyjmenovány ty podmínky. Trestní zákon, verbální trestné činy, to je katalog, který omezuje svobodu slova. Zároveň je to ale omezení, které, pokud projde všemi kritérii, považujeme za legitimní. Státy a zejména ty evropské jsou založeny na tom, že svoboda slova není bezbřehá. 

Když si vezmeme ty dezinformace, jakou hodnotu má sdílení nepravdivé informace? To, že někde způsobíte paniku? Tam je hodnota svobody slova nulová. U názorů je to složitější. I tam ale může stát extrémní názory člověka omezit. Teprve, když je omezení nelegitimní, tam už mluvíme o tom, že je svoboda slova porušována. Musíme se proto snažit, aby byla pouze legitimně omezována, ale aby nebyla porušována. To je cíl státních orgánů to takto vyvážit.

A ta hrana je tedy zákon?
Ta hrana je zákon a jeho výklad.

Tomáš Pika Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít