Všechny děti by měly dostat vysvědčení za to, že ten rok přežily. Není to samo sebou, míní psychiatr Pöthe
České děti během pandemie strávily ze všech evropských dětí nejvíc času na online výuce. Až další měsíce a roky ukážou, jak moc se uplynulý rok projeví nejen na jejich vzdělání, ale především na psychice. Už teď se některé z nich nechtějí vrátit do lavic, mají úzkosti a další psychické problémy.
„Ano, některé děti se do lavic už teď nevracejí,“ potvrzuje host Leonarda Plus dětský psychiatr a psychoterapeut Peter Pöthe.
„Mám klienty, kteří se prostě vrátit nedokázali, ani nevystoupili z auta. Byli odcizeni, nebo se obávali, že zas bude pandemie,“ dodává.
Děti jsou také demotivovány navazovat vztahy. „Některé se sice vrátily, ale každé je jiné, mají jinou zkušenost, a to nejen s online výukou. Žáci byli doma, nemohli mezi kamarády a nemohli se ani setkávat v rámci rodiny.“
Chodit do školy je normální
Někteří rodiče prý také přeceňovali online výuku. „Jeden můj klient to řekl přesně: moje maminka nechápe, že když dostanu jedničku, tak nebudu šťastnější. On dokázal pojmenovat to, že je opravdu nešťastný.“
„Rodiče musí dětem říci, že normální je chodit do školy.“
Peter Pöthe
„Tito rodiče si neuvědomovali psychickou stránku celé věci, tedy důsledky izolace a deprivace. Navíc ještě v prostředí, kde je tatínek naštvaný, maminka také, oba se hádají a jsou tam ještě sourozenci. Takže nemáte ventil, nemůžete jít za kamarády a být mimo rodinu,“ vysvětluje lékař Pöthe.
Proto je teď tak zásadní pozitivní postoj rodičů k návratu dětí do škol. „Děti už nevědí, proč by do školy měly jít. Ale rodiče jim musí říci, že je normální být ve škole, potkat spolužáky a učitele. Děti potřebují vidět, že dospělí vidí ve škole hodnotu.“
„Návrat by měl být i ze strany školy takový, aby bylo vidět, že jsou učitelé rádi, že tam žáci jsou. Pojďme si to prostě užít a udělat z toho hrozného roku nějaký dobrý závěr. A zas od září začneme normálně makat,“ radí Pöthe.
Musíme děti uklidňovat
V psychologii platí, že špatné období zpracováváme přibližně stejně dlouho, jako trvalo. „Takže příští rok by měl být ještě o tom přemýšlení, psaní. O tom kreativně naložit s negativními zážitky,“ nabádá.
„Dítě musíte uklidňovat, aby nemělo ve své hlavičce válečný stav.“
Peter Pöthe
Mnoho děti také podvědomě očekává, že se situace, kterou teď rok prožívaly, může zase vrátit: „Zodpovědnost dospělé společnosti je v tom, že se nemluví do větru katastrofické věci, protože děti je velmi citlivě vnímají.“
Nedůležitější je uklidnit naše nejmenší, aby nežili v hrůze. „Aby neměli ve své hlavičce válečný stav. A to můžeme předpokládat u všech dětí, i těch zdánlivě klidných. Ty mohou mít noční můry a nevíme proč.“
„Když se pak náhodou zeptám dítěte, jestli se nebojí, že tatínek umře, tak řekne, že ano,“ sdílí lékař svou terapeutickou zkušenost.
Připomíná, že děti mají různé fantazie, často i ty nejhorší, které s námi nesdílejí. „Proto je potřeba si s nimi aktivně povídat a říkat jim třeba, kolik lidí se uzdravilo, a celkově uplynulý rok reflektovat.“
„Děti potřebují pozitivní program do života a hlavně potřebují ocenit. Všem bych dal velké vysvědčení za to, že vydržely rok a vůbec chtějí zpátky do školy. Protože to po tom všem není jen tak. Udělal bych jim uvítací party, aby věděly, že škola stojí o to, aby je tam měla,“ shrnuje dětský psychiatr Peter Pöthe.
Celý pořad Evy Kézrové si poslechněte v audiozáznamu.
