Gorolová: Chtěli jsme odškodnění za nucené sterilizace, ne větší zátěž těm, kterým bylo ublíženo
Po dvacetiletém boji byl loni v srpnu schválen zákon o jednorázovém odškodnění protiprávně sterilizovaných žen. Od začátku roku 2022 tak mohou oběti této praxe žádat ministerstvo zdravotnictví o odškodnění ve výši 300 tisíc korun. V praxi ale na odškodnění dosáhlo jen pár desítek obětí. „Některé z těch žen jsou hodně nemocné. Mají obavy, že se toho nedožijí,“ říká jedna z obětí Elena Gorolová.
Před rokem se po téměř dvacetiletém boji podařilo díky lidskoprávním organizacím ve spolupráci s mezinárodními tělesy jako OSN a Evropská komise prosadit zákon, díky kterému český stát odškodní oběti nedobrovolných sterilizací, které se děly na území československého státu od roku 1966 do roku 2012. Jaký je současný stav odškodňování?
Stávající situace není dobře nastavená. Ministerstvo přiznává odškodnění jen těm, které mohou poskytnout lékařskou dokumentaci z nemocnice. Neberou v potaz žádosti žen, které mají dokumentaci skartovanou. Nemocnice běžně dokumentaci ničí po třeba deseti letech.
Elena Gorolová
Je romskou lidskoprávní aktivistkou, sociální pracovnicí a jednou z obětí protiprávní sterilizace. Téměř dvacet let bojovala za odškodnění obětí této praxe.
Takové případy nechce ministerstvo posuzovat a my nevíme, co bude dál. Právě proto jsme psaly otevřený dopis. Nelíbí se nám přístup ministerstva zdravotnictví, protože na začátku bylo řečeno něco úplně jiného. Ministerstvo přece ví, že mnohé z důkazů, že sterilizace proběhla, byly zničeny. Doufaly jsme proto, že ministerstvu bude stačit i potvrzení, že dokumentace těchto obětí byla skartovaná.
To, znamená, že ministerstvo požaduje dokumenty, které jsou v mnohých případech 30 nebo 50 let staré, a bez těch to odškodnění obětem prostě nepřizná?
Ano a my nevíme, co bude dál. Těch žen, které tu dokumentaci nemají, je celá řada. Třeba Ostravská nemocnice si ukládá zdravotní dokumentaci pacientů jen 10 let a pak ji skartuje. Ve Vítkovicích ji zase ukládají po dobu zhruba 40 let.
Mojí prací je mimo jiné také pomoci ženám sehnat potvrzení, že jejich dokumentace byla skartovaná. Snažím se pomoci, aby jim ta dokumentace byla vystavena. Jsou s tím potíže. Když ta dokumentace není, tak je to opravdu problém. A za to ty ženy, které se staly oběťmi nedobrovolné sterilizace, opravdu nemůžou.
Problém se skartační lhůtou ale ministerstvo musí znát?
Každá nemocnice to má trochu jinak nastavené. Těžko říct, co přesně ministerstvo ví.
Kolik těch žádostí bylo na ministerstvo posláno?
Od naší právničky máme číslo kolem 260, schváleno jich bylo zhruba 30. Zbývající buď nejsou schválené, nebo se čeká dál.
Ministerstvo zdravotnictví
Informace z webu ministerstva zdravotnictví: „Ministerstvo zdravotnictví informuje všechny oprávněné osoby, že v současné době (ke dni 1. června 2022) je přetíženo množstvím podaných žádostí, a proto s politováním konstatuje, že vyřizování žádostí může trvat delší dobu, než je zákonem stanovená lhůta (do 60 dnů). Až do zlepšení situace se může jednat až o dvojnásobnou dobu.“
Podle úplně prvních odhadů bývalého ombudsmana Otakara Motejla těch obětí nedobrovolné sterilizace bylo osm tisíc. Vy říkáte, že tu žádost podalo pouze 260 žen. Proč tak málo?
Někoho může odradit ta byrokracie. Ženy jsou z toho vystresované. Kolují fámy, jako třeba Elena už to dostala a my ne. Což není pravda. Ty ženy neví, na čem jsou. Tři sta tisíc korun nezachrání svět, ale ony si říkají: udělali nám něco neprávem, tak proč bychom nemohly dostat tyto peníze, například na léky nebo na zdravotní pomoc, léčbu a tak dále.
„Jsou často starší a trpí i na následky té sterilizace. U některých došlo i k tomu nejhoršímu“
Elena Gorolová
Některé z těch žen jsou hodně nemocné. Mají obavy, že se toho nedožijou. To mi píšou dennodenně. Jsou často starší a trpí i na následky té sterilizace. U některých došlo i k tomu nejhoršímu, ostatní mají obavy o zdraví. Často slýchám „my se toho ani nedožijeme“.
A jak dlouho čekají oběti na odpověď?
Tak čtyři a půl měsíce. Tohle se nám nelíbí, protože žadatelky jsou často ve stresu a neustále nám píšou, že čekají třeba už od srpna.
Přitom lhůta na vyřízení žádostí stanovená zákonem jsou dva měsíce.
Oni (ministerstvo zdravotnictví – pozn. red.) nám sdělili, že na to nemají lidi, že tam na to jsou sami, a tím pádem se ta čekací lhůta prodlužuje třeba na čtyři měsíce.
A v zákoně se něco oficiálně změnilo?
Ne, nezměnilo.
Kdo vám dal informaci, že tam nejsou lidi?
Ministerstvo komunikuje s neziskovou organizací Ligou lidských práv. Na ministerstvu měli obsadit pracovní místo za tímto účelem, aby tam seděl někdo, kdo bude mít ty žádosti na starosti. Ale to se podle informací, co mám, nestalo. Měla tam být celá komise, ale ta se vůbec nepostavila. Jsou tam jednotliví pracovníci, kteří žádosti vyřizují nad rámec své běžné práce.
Vy sama jste obětí nedobrovolné sterilizace. Co vaše osobní žádost?
Mám to podané od dubna a stále čekám, pomalu čtvrtým měsícem.
Hrajete v celém procesu klíčovou roli. Jste spojkou mezi komunitou obětí nedobrovolné sterilizace, Ligou lidských prav a ministerstvem zdravotnictví. S čím se na vás oběti obrací? Jak vypadá vaše každodenní práce?
Ženy mi píšou různě na messenger a do mailu. My je registrujeme a pak jim pomáháme sepsat žádosti o odškodnění.
„Bojovali jsme za odškodnění, ne za ještě větší zátěž těch, kterým bylo ublíženo.“
Elena Gorolová
Většinou to probíhá tak, že za mnou dojdou osobně do mé ostravské kanceláře a společně sepíšeme jejich příběh. Také je často doprovázím do nemocnice, kde společně žádáme o jejich lékařkou dokumentaci. Popřípadě o potvrzení, že dokumentace byla skartovaná.
Co by vám ze strany státu pomohlo?
Hlavně to, aby to byla menší byrokracie. Nelíbí se mi, že je to tak strašně složité, že často musíme řešit to, že ta dokumentace byla skartovaná. Bojovali jsme za odškodnění, ne za ještě větší zátěž těch, kterým bylo ublíženo.
Počítala jsem s tím, že to nebude jednoduché. Od samého začátku jsme usilovaiy o plošné odškodnění, tedy aby ženy, které se přihlásí, ho dostaly a nemusely vše takhle složitě dokazovat.
Jak vypadá samotná žádost. Je to něco, co by si ženy byly schopny vyplnit samy?
My to píšeme s nimi. Mimo to také píšeme plnou moc pro právníky, aby s tím mohli pomoci. Jsou i ženy, které to zvládnou vyplnit úplně bez naší pomoci. Jenže pak jsou případy, kdy za námi přichází ženy s tím, že jsou v krizi, že neví, co dál, a my tu jejich žádost neznáme, protože jsme jim v tom nepomáhali od začátku. Často přichází i s tím, že se pokoušely dovolat na ministerstvo zdravotnictví, ale nikdo jim nezvedl telefon.
A jaké je to pro vás?
Prožívám to s nimi. Čekací doba je dlouhá. Když už to podáme, tak nevíme, kdy dostaneme odpověď. Je mi to vůči obětem hloupé. Já jsem jedna z nich. Snažím se je uklidnit, je mi jich líto, ale bohužel s tím moc nic neudělám.
„Je mi to vůči obětem hloupé. Já jsem jedna z nich.“
Elena Gorolová
Ta čekací lhůta tam tedy hraje klíčovou roli…
Ano, mám tam i paní, která je těžce nemocná. Ta někdy píše věci, které jsou na pováženou, jsem z toho špatná. Chce si vzít život.
Jak zvládáte takové věci číst?
Musím tam být. Bojuji za to už 18 let, ani já jsem nebyla v pořádku, ale teď to nevzdám.
