Petr Pavel dětem: Nemám rád koprovku, dostal jsem dvojku z chování a koloběžka se na Hradě vážně hodí
Každému se občas něco nepovede, ale s šikanou byste se neměli smířit, vzkazuje prezident Petr Pavel dětem v rozhovoru pro Rádio Junior. Kdyby si mohl zvolit superschopnost, chtěl by umět na první pohled poznat, že mu někdo lže. „Zabloudit na Hradě by šlo rychle, ale učím se. V kampani jsem dostal dvě koloběžky, tu druhou sem musím přivézt, abychom ji mohli používat s ochráncem,“ plánuje prezident.
Může se zdát, že stát se prezidentem je největší splněný sen. Máte nějaké sny, které jste si ještě nesplnil? A co byl váš největší sen, když jste byl malý?
Já myslím, že asi nikdo z nás nemá ujasněno v dětství, čím by chtěl být v dospělosti. Možná někdo ano, ale já jsem mezi ně určitě nepatřil.
Přijde mi fér říkat lidem pravdu, i když nemusí být příjemná, soudí v exkluzivním rozhovoru prezident Pavel
Já jsem byl kluk, který dost zlobil, kterému se moc líbilo lítat venku, po lese, jezdit na kole. A moc plánů do života jsem neměl. Snů jsem měl samozřejmě spoustu. Některé z nich jsem si splnil, některé ne.
Ale dnes už nedám ani tak moc na sny jako spíš na plány. Takže když chci něčeho dosáhnout, tak si nejdřív zjistím, jestli je to vůbec možné. A potom, když ano, tak začínám hledat cestu, jak toho dosáhnout. A ty sny už nechávám jenom na noc.
Co bylo důvodem, že jste se rozhodl stát se prezidentem? Něco vám vadilo? Měli bychom, když nám třeba něco vadí, jít to změnit?
To zcela určitě. Nemusíme mít vždy jasnou představu, jak dosáhnout změny toho, co se nám nelíbí. Ale důležité je se o to aspoň pokusit. Nebo se o to pokoušet opakovaně, protože ono to pak jednou dopadne.
A já jsem do prezidentské volby šel, protože jsem se obával, aby naše země nešla špatným směrem. Chtěl jsem nabídnout jinou možnost. A jak se zdá, tak ta jiná možnost se lidem líbila víc.
Jako ve škole
Pane prezidente, slyšíme o vás teď ze všech stran. Myslím, že je to trochu jako ve škole při zkoušení. Všichni čekají, co řeknete, anebo jakou chybu uděláte. A samozřejmě všichni od vás očekávají, že budete mít samé jedničky. Nemáte trému a nebojíte se, že třeba dostanete špatnou známku? A co mají dělat děti, když tu špatnou známku dostanou?
Začnu od konce. Nedělat si z toho moc velkou hlavu, protože špatnou známku občas dostaneme všichni. Občas se nám něco nepovede, občas něco pokazíme, uděláme chybu, ale to neznamená, že se boří svět. Skoro každá chyba se dá napravit.
Prezident v Senátu po devíti letech: Chtěl bych napravit vztahy našich dvou ústavních institucí
Číst článek
A když nějakou chybu uděláme, tak to důležité je se z ní poučit, neopakovat ji znova. Protože jenom hlupák opakuje pořád ty samé chyby a naráží hlavou do zdi. Každý, kdo má trochu rozumu, tak když udělá chybu, tak se tím nebude moc trápit, zamyslí se nad tím, proč k té chybě došlo a co má udělat příště, aby tu chybu neopakoval.
Když jsme u té školy, setkal jste se jako malý s šikanou? Anebo přišly někdy vaše děti s tím, že jim někdo ve škole ubližuje? A jak bychom to my jako děti měly řešit?
Prvně se s tím nesmířit. Nebrat to jako něco, s čím se nedá nic dělat. A buď sami mezi sebou to odsoudit, protože většina těch, co šikanují, tak se vlastně bojí. Ti, kteří se budou bát, tak nakonec si nechají moc líbit od těch, co jsou nakloněni tomu ubližovat druhým.
A když ten někdo uvidí od ostatních dětí ve třídě, že se jim to nelíbí, že to neschvalují, tak to dělat nebude, protože takoví chtějí vypadat jako ti, kteří budou obdivovaní.
Když to nepomůže mezi dětmi, tak je potřeba s tím přijít za někým z dospělých. Není nic špatného na tom, když někdo přijde a řekne, že někdo ze třídy ubližuje někomu. Mnohem horší je, když to přehlídne, protože pak to ubližování bude pokračovat. A naopak ten, kdo ubližuje, tak nabyde dojmu, že to může dělat dál, protože za to nehrozí žádný trest.
„Nechtěl, aby našim lidem někdo vykládal, že můžeme dosáhnout něčeho, na co nestačíme. Mně přijde mnohem férovější lidem říkat pravdu, i když nemusí být vždy příjemná.“
Takže můžeme mít třeba pocit, že ten člověk je zlý, ale mnohdy nevidíme jeho problémy, něco, co se třeba děje jemu? To, s čím se často setkávám u pytláků, kteří pytlačí ohrožená zvířata, protože prostě nemají jinou možnost, jak třeba uživit svoji rodinu. A teprve když dostanou třeba možnost pěstovat kávu, kterou od nich ochranáři potom vykupují, a začnou chránit zvířata, protože mají nějakou alternativu. Budete se i vy snažit lidem najít novou alternativu?
To je zajímavá myšlenka. Já myslím, že právě to jsem udělal, protože jsem nechtěl, aby našim lidem někdo vykládal, že můžeme dosáhnout něčeho, na co nestačíme. Nebo že jim bude slibovat hory doly a nakonec jim kromě slibů nic nedá.
Mně přijde mnohem férovější lidem říkat pravdu, i když nemusí být vždy příjemná. A jak je vidět, tak ve volbách lidé raději uslyší pravdu. Byť je nepříjemná, ale vědí, že někam směřuje a je to zároveň doprovázeno snahou najít správné řešení.
A myslím, že tak bychom to měli dělat všichni. Ne buď lhát, vymýšlet si, anebo naopak věřit planým slibům, protože ty nás většinou nikam nedovedou.
O lumpárnách i koprovce
Teď mám pro vás pár rychlých otázek. Který předmět jste ve škole neměl rád?
Chemii.
Dělal jste někdy nějaké lumpárny, něco, za co vás rodiče nejvíc hubovali?
Já jsem dělal v dětství tolik lumpáren, že bych je tady ani nestihl vyjmenovat. Ale jsem rád, že to zůstalo v dětství.
Pomohu do vedení naší země vrátit respekt, slušnost a důstojnost, prohlásil prezident Pavel v prvním projevu
Číst článek
A jaká byla vaše nejhorší známka na vysvědčení a z čeho?
Jednou jsem dostal trojku z matematiky. A to proto, že jsem to flákal. Taky se musím přiznat, že jsem jednou dostal dvojku z chování. A to dokonce hned na konci první třídy.
Jaké bylo vaše nejméně oblíbené jídlo ve školní jídelně? A jaké je to teď?
Nejméně oblíbené jídlo? Koprová omáčka s knedlíkem. A zůstala mým nejméně oblíbeným jídlem dodnes.
Jakou superschopnost byste chtěl mít?
Asi poznat na první pohled, že někdo lže.
A jaké je vaše oblíbené zvíře?
Těžko říkat nejoblíbenější, ale kdybych si měl vybrat, tak asi pes.
Děláte tady na Hradě nějaký sport? Jde to vůbec? A dělal jste dřív nějaké sporty?
Sportů jsem dělal spoustu. Většinou jsem se snažil, kdykoliv jsem měl volno, dělat sport, který byl zrovna po ruce. Ať už to byly kolektivní sporty jako fotbal, hokej, nebo ve dvojici, případně ve čtveřici tenis. Anebo i ty individuální jako potápění nebo skákání na padáku z letadla, případně bungee jumping.
„Tady na Hradě se bungee jumping moc dělat nedá, ani skákání s padákem. Tady jsem toho ještě moc nestihl. Ale chci si sem dovézt běhací pás.“
Tady na Hradě se bungee jumping moc dělat nedá, ani skákání s padákem. Tady jsem toho ještě moc nestihl. Ale chci si sem dovézt běhací pás, abych mohl, kdykoliv bude chvíle, tak aspoň vzadu za kanceláří se chvilku proběhnout na pásu.
Vím, že máte kočku Micku. Máte v plánu, že by žila tady na Hradě? Anebo třeba adoptovat další zvíře?
Kousek od Hradu je taková velká zahrada a v ní je taková malá vilka, kde prezidenti mohou bydlet přes týden. A my se tam asi v brzké době nastěhujeme a tam samozřejmě Micku vezmeme s sebou.
Ono je to vždycky s kočkou tak, že si musí chvilku zvyknout na nové prostředí, aby si to tam trošku ochodila, protože jinak by se mohla někam zatoulat. A jakmile si zvykne, tak já si myslím, že se jí tam určitě bude líbit.
Rádci i podhradí
Je to skoro měsíc, co jste se stal prezidentem. Zjistil jste, že je něco jinak, než jste si představoval? Když se ráno třeba probudíte, říkáte si, ach jo, zase do práce?
Ne, takhle já to nemám. Já se většinou snažím si na všem najít to, co se mi líbí. Takže i sem do práce chodím rád, nejenom proto, že kdo může chodit do práce na Hrad? Krása.
Ale i když mnohdy věci, se kterými se musím v práci potýkat, nejsou úplně nejpříjemnější, tak i na těch nepříjemných si snažím najít něco, co mě nakonec příjemné bude. Takže i když se třeba bavíme o nepříjemných věcech, tak se aspoň těším z toho, že se o nich bavím s lidmi, kterých si mohu vážit, se kterými jsem rád. Vždycky si pamatuju radši to lepší než to horší.
10:09
Prezidentův poradce Kysela: Pokud bychom sestavili Ústavní soud bez žen, ochudí ho to a zazní kritika
Číst článek
Často si my děti představujeme, že když se stane člověk prezidentem, tak musí projít nějakým speciálním výcvikem. Musel jste se naučit něco nového? Nebo něco, co prezident musí umět?
Je toho hodně, co by prezident měl umět. Hlavně by se měl trochu orientovat ve všem, čím vlastně ta země žije. A toho je opravdu hodně. Měl by vědět něco o tom, jak funguje ekonomika, jak funguje obchod, jak funguje životní prostředí, jak fungují firmy, jak funguje vzdělávání.
Ale asi to úplně nejdůležitější je, aby si zachoval zdravý rozum. A nenechal se příliš, abych tak řekl, opít rohlíkem, když mu někdo bude vykládat, že věci jsou tak, či onak. Vždycky by si to měl ověřit. A pokud možno ptát se lidí, kterých se to nakonec týká nejvíc.
Prezident, i když pracuje a možná částečně i žije na Hradě, tak kdybychom to měli vzít tou terminologií pohádek, tak by měl hlavně chodit po tom podhradí a bavit se s lidmi o tom, co je pálí, kde vidí největší problémy a podle nich potom přizpůsobovat řešení problémů, se kterými se potýkáme. Nejenom podle toho, jak mu radí třeba poradci nebo ministři nebo někdo, kdo má zájem třeba prosadit svůj byznys.
„Je toho hodně, co by prezident měl umět. Hlavně by se měl trochu orientovat ve všem, čím vlastně ta země žije.“
V pohádkách často králové mají nějaké rádce. Máte i vy svoje rádce?
Samozřejmě, že ano. Já jsem se nikdy nesnažil předstírat, že jsem nejchytřejší ze všech. To by bylo asi velké chvástání. Každý rozumný člověk se obklopí lidmi, kteří jsou chytřejší než on sám, protože pak může věci posuzovat s mnohem širšího úlu pohledu, než když o tom bude přemýšlet jenom on.
Já mám kolem sebe dnes asi sedm lidí, kteří jsou velice respektovanými ve svých oborech. S nimi se radím o tom, čemu rozumí mnohem lépe než já. A na základě toho si potom udělám obrázek a svůj názor, abych se mohl rozhodnout.
Koloběžku pro ochranku
Pracujete na Pražském hradě. Stalo se vám nikdy, že jste tady třeba zabloudil? A hodně populární otázka mezi dětmi: jezdíte tady opravdu na koloběžce?
Já bych tady určitě zabloudil, protože těch místností tady je opravdu spousta. Ale protože prezident vlastně nikdy není úplně sám a většinou, zvlášť v práci, má kolem sebe lidi, kteří s ním spolupracují, případně kteří ho chrání.
Takže já můžu tak trochu zneužít situace a když někam jdu, tak se nechám doprovodit, protože ti lidé, kteří jdou se mnou, tak ví, kam jít. A tím, že chodím s nimi, tak se samozřejmě učím i já. Takže kdybych náhodou někde zůstal sám, tak se už neztratím. Ale jinak je pravda, že tady na Hradě by se člověk asi ztratil velice rychle.
V průběhu kampaně jsem dostal dokonce dvě koloběžky. Jednu mám zatím ještě doma. A když se tady člověk projde po těch chodbách, tak zjistí, že ta koloběžka je tady velice užitečná.
Budu muset ale přivézt ještě tu druhou, protože když jsem říkal, že se mnou chodí ochránci, tak by asi nebylo dobře, abych já jel na koloběžce a oni museli za mnou chudáci běhat. Takže ještě asi přivezu tu druhou, a když půjdeme z jednoho konce Hradu na druhý, tak možná pojedeme na té koloběžce, protože je to rychlejší.
