Co jedl Jindřich, syn kováře? Má cesta středověkým Posázavím, doslova a do písmene
Přenesla jsem se do středověku, na začátek 15. století, zrovna do období před husitskými bouřemi, kdy Zikmund, liška ryšavá, využil situace a chtěl získat vládu nad českými zeměmi. Ocitla jsem se ve Skalici roku 1403, Zikmundovi Kumáni ji vyplenili a obyvatelstvo povraždili.
Naštěstí pro mne se všechno odehrávalo v asi nejpopulárnější české počítačové hře Kingdom Come: Deliverance. Hry nehraju, ale občas jsem něco postřehla na obrazovce, když jsem synovi během hry doplňovala energii.
Co nelze vynechat
2:06
Bouřlivý začátek bouřlivé revoluce. Před 600 lety propukly husitské války první pražskou defenestrací
Číst článek
Byla jsem na mé přání poučena, že když vojsko plenilo Skalici, hlavní postava hry Jindřich, syn kováře, stačila utéct. Jeho další příběhy moc neznám, snad jenom, že konec byl dobrý, Jindřich se vypracoval, zažil pády i vzestupy, naučil se bojovat, byl dokonce mnichem, osobním strážcem a hlavně při tom všem jedl. Překvapilo mě, že tvůrci hry na takový detail nezapomněli, dokonce je jídlo a tzv. „level pití“ jednou z rozhodujících podmínek, aby mladý Jindřich všechno přežil. Postavám pomáhala i medovina a pivo, ale energie nabytá z alkoholu zase vyprchala dokonce pod původní hodnotu. Také mě zaujalo, do jakých podrobností tvůrci hry, Warhorse Studios, v oblasti gastronomie zašli.
Cesta do Posázaví
Nakonec vše dopadlo tak, že mne syn přesvědčil a vyrazili jsme na cestu směr Posázaví, kde děj hry probíhá. Jedná se o pouhých 16 kilometrů čtverečních. Cestu po hlavních místech hry jsem spojila s putováním za gastronomií, jak jinak, i když výsledkem bylo zklamání.
Začala jsem ve Stříbrné Skalici, kde se otvírá i příběh, ale hrad na svém místě nestál. Stojí tam kostel sv. Jana Nepomuckého a zrovna mu opravují střechu. Byl uzavřený a nikde ani živáčka. Přesunula jsem se o kousek dál ke kostelíku sv. Jakuba. Krásná stavba a současnost ho moc nezměnila. Jenom necitlivé zásahy „údržby“ mě dost nazlobily a nechápavě jsem kroutila hlavou, jak se v našem století může něco podobného stát.
Přesně podle itineráře
Každý můj krok, každé sešlápnutí plynu a zaparkování bylo přesně podle detailního plánu cesty, který vypracoval syn. Další cesta vedla na Sázavu a opět jsem se musela pousmát, jak je o trochu více než 600 let krátká doba. Kostel byl také zrovna pod lešením, ale věž jižní lodě z červeného pískovce mě dostala. Absolvovala jsem prohlídku kláštera, ta byla díky průvodci poutavá, pak jsem se přesunula do kostela sv. Martina. Přístup byl zabedněn a já toho docela litovala, ale najednou se z okna Lidové školy umění ozval hlas a navigoval nás dovnitř jiným vchodem. Dobří lidé ještě žijí…
Kostel je krásný, okolí udržované, v minulosti rozpadlá márnice je dokonale opravená a uvnitř má dokonce instalaci věnující se místním rodákům, jako třeba Jiřímu Voskovovi.
Čas ovšem spěchal stejně jako já, a tak jsem jen zahlédla trosky hradu Talmberk, kostel Nanebevzetí Panny Marie v Úžicích, zabloudila jsem i do Ratají na zámek a nedaleký hrad Pirkštejn. Jak jinak, hrad byl opět zavřený a za těžkými vraty na nádvoří si soukromá společnost užívala při sešlosti popíjení piva a pojídání chlebíčků. Tady se dobrá duše jako u kostela sv. Martina nenašla.
Jaký byl gurmánský středověk
I tady platí: Jak pro koho. Zcela jistě byl rozdíl mezi stravou běžných lidí a měšťanů, a jinak se hodovalo na královském dvoře. Takoví lvi, které choval Václav IV. ve lvinci na místě dnešního Obecního domu v Praze, dostávali čerstvé maso té nejlepší kvality každý den, což si mnohdy nemohli dovolit ani měšťané. Nakonec z přílišného pojídání masa trpěla šlechta dnou…
Vídeňský Sachrův dort v Salzburgu, Mozart, lékař Paracelsus a léto
Číst článek
Lid musel pracovat od časného rána, oběd se tehdy podával okolo 10. hodiny a večeře podle ročního období okolo 16. až 18. hodiny. Většinou šlo o krajíc chleba, polévku střídanou kaší, sýr, jablko, maso jenom příležitostně.
Jinak i tady byl položen základ české kuchyně. Nosné pro českou středověkou kuchyni byly luštěniny, kde převládal hrách. Kaše se vařila jahelná, ovesná, pohanková a také krupičná. Mimochodem kroupy patřily také k pilířům naší kuchyně. Maso se jedlo stejné jako dnes, tedy hovězí, vepřové, zvěřina a drůbež. Musím dodat, že nejčastěji bylo dochucováno řeřichou a šalvějí.
Bohatší vrstvy si dopřávaly hostiny, kde se podávaly různé druhy masa, zvěřina nechyběla nikdy, ale v nabídce bylo i skopové a telecí maso. Mezi běžnou drůbeží se objevil i páv a z ryb pstruzi, štiky, candáti, ale nechyběli ani raci, šneci a ústřice.
A co jedl Jindřich, syn kováře
V samotné hře se bez jídla neobešel. Občas lovil pro panstvo zajíce. Neoprávněné lovení bylo přísně trestáno. Jinak je na hře zajímavé, že kam Jindřich „vtrhl“, vždy našel na ohništi bublající guláš nebo horkou polévku. Chleba bylo také dost a občas našel v látkovém ubrousku zabalený sýr. Čas od času se při svých dobrodružstvích najedl i pořádného masa. Mezi mnichy v klášteře, kam se vloudil, nesměl při jídle, což byla většinou kaše, promluvit, neboť to bylo zakázané, a měl se i při jídle věnovat myšlenkám na Boha. Vzhledem k tomu, že posláním hry nebylo se nacpat až k prasknutí, je milé, že tvůrci při představení života v českém středověku nezapomněli ani na jídlo, které odpovídalo realitě.
Pila se voda, pilo se pivo, medovina i víno.
A co já a mé zážitky
Musím konstatovat, že jsem se místy také dopracovala až do středověku. V Sázavě jsem se sice slušně najedla v moderním novém podniku Kozlovna, i když byl postaven na divném místě, ale je nový a funkční. Obsluha velmi dobrá a jídlo chutné. Denně mají nové menu a nabídka nealko nápojů a piva je široká.
DAGMAR HEŘTOVÁ
Foodblogerka a gastronomická žurnalistka, která pravidelně přispívá do tištěných a internetových periodik především informacemi o surovinách, jejich zpracování až po recepty. Na webu Tastejourney píše o jídle, nových trendech a dělí se o gastronomické postřehy z cest. Střídavě žije v Praze a v Anglii, kde čerpá inspiraci při hledání chutí a při oživování původních receptů v prostředí moderní kuchyně.
Otřesně na mne zapůsobila obec Rataje. Kdysi jistě výletní místo pro půlku Prahy dostalo časem zabrat a nedovedu posoudit, co hůře se na nabídce restaurací podepsalo, jestli doba předsametová, nebo ta pozdější. Zavřené hotely, penziony a restaurace nabízené k prodeji působí stísňujícím dojmem. Vcelku hezky upravená restaurace na zámku obsluhou a stavem také nevypadá bůhvíjak radostně. Ani pár pivních lavic na nádvoří coby rádoby zahrádka bez obsluhy to nemohla zachránit, spíše naopak.
Suma sumárum z jednodenní zkušenosti zacílené na gastro musím konstatovat, že Jindřich měl na tomto kousku Posázaví asi více možností k občerstvení než já při výpravě za ním po 600 letech.
Podotýkám, že jsem byla motorizována a možná, že vodáci na břehu klidné Sázavy nacházeli vícero restauračních příležitostí, tam jsem bohužel nezabloudila a ukazatele mne nenavedly.
Závěrem jen potvrzuji, že Posázaví je krásnou oblastí s nádhernou přírodou, díky hře Kingdom Come: Deliverance i velmi populární, a pevně věřím, že časem zde získáme i ty další zážitky - ty gastronomické.
