Vyhladovíme? Temná úvaha o soběstačnosti a chutích budoucnosti
Před nedávnem se rozpoutala v Česku debata na nejvyšší úrovni, která se zabývala naší potravinovou soběstačností. Vše už zase rychle a bez závěrů vyšumělo, jak je zvykem, a já se musím ptát, jak to všechno vlastně opravdu je.
Není to žádná sláva. Lépe řečeno, je to dost špatné, a to nás opravdu ještě nepostihlo pořádné dlouhodobé sucho a úrodu nenapadli kůrovci a zmutované mandelinky a nesežrali to málo obilí, co na polích ještě někteří „dobrodruzi“ pěstují.
Řekněme, že řepka broučkům nebude chutnat, a tak hladová země bude mít dostatek majonézy a řepkového oleje, stáda budou vybitá kvůli suchu, drůbež a prasata také nebude čím krmit, ale do nafty bude stále co přidávat.
Co nás čeká a nemine
Vypůjčila jsem si nápěv pana Kryla z písně Anděl, kterou mám moc ráda. Ve slovech této písně je jakési memento pro všechny nepříznivé stavy.
DAGMAR HEŘTOVÁ
Foodblogerka a gastronomická žurnalistka, která pravidelně přispívá do tištěných a internetových periodik především informacemi o surovinách, jejich zpracování až po recepty. Na webu Tastejourney píše o jídle, nových trendech a dělí se o gastronomické postřehy z cest. Střídavě žije v Praze a v Anglii, kde čerpá inspiraci při hledání chutí a při oživování původních receptů v prostředí moderní kuchyně.
Když k tomu ještě připočtu fakt, že má většinová mužská část rodiny je zaměřená na sci-fi a fantasy, nelze se divit, že po debatě o naší nesoběstačnosti v potravinách mne napadla spousta černých myšlenek.
Představme si, že opravdu bude pořádné sucho, stačí dalších pár let. Zemědělci nenakrmí stáda a vybijí hovězí dobytek, vepře, drůbež ani jihočeské kapry nebude čím krmit, bohaté státy skoupí krmivo a na trhu nebude ani granule. Zahraniční potravinové řetězce, které naše obchody nadmíru zásobují jídlem dvojí kvality, se stáhnou, protože budou zásobovat vlastní trh. Regály v obchodech s potravinami budou vypadat jako za socialistické éry. A nám zbude?
Nic! Budeme všichni svorně bojovat o poslední tatranku, polské jablíčko, balenou minerálku a rozpečenou housku. To jsou světlé zítřky, že?
Jak jsme na tom opravdu
Čerpám z posledních dostupných statistik z loňského roku. Ty v Česku vycházejí z předpokladu, že se Země bude točit, život poplyne dál a vše zůstane při starém. Chci tedy předeslat, jak jsou následná čísla o soběstačnosti křehká a jak je dokáže zlomit třeba pár nevydařených úrod a přehmatů.
Tak s vepřovým masem jsme na 47 %, drůbeží maso je na tom o malinko lépe, tedy na 58 %, vejce jsou dostačující ze 78 %, mléko je v nadprodukci se svými 117 %, hovězí maso má optimistické číslo 79 %, ale opravdu stačí jedno dvě horká léta a nebude čím krmit. U nás vcelku nežádaná produkce koňského, jehněčího, skopového a kozího masa je na 5 %, vše ostatní se dováží.
V Los Angeles jsem obědvala s něžným opilcem Bukowskim, nakonec si přisedli i Chaplin a Marylin
Číst článek
Já ta čísla vidím jako velmi zranitelná, zbytek produkce do 100 % spotřeby se dováží třeba z Polska a Německa a otázka zní, proč to tam vyrobí levněji, a někdy i ne právě lépe, a proč za skoro stejných podmínek nedosahujeme stejné produkce. Těžko říct, ale chyba asi bude jenom a jenom u nás.
Snad ještě uvedu, že sýrů dovezeme 51 % a másla 53 % a takové mrkve skoro 60 %. Z čeho budeme brzy péct skvělý mrkvový dort?
Vůbec zelenina by se snad stoprocentně měla pěstovat u nás a běžné ovoce také!
Všechna ta čísla jsou i nejsou alarmující, alarmující je fakt, že stále klesají a tím klesá i naše soběstačnost.
Nechám politiku politikům
Spíše než předcházející klimatické hrozby a politická slepota se všemi následky mne zaujal fakt rostoucí populace obyvatel naší planety. Rosteme a množíme se, o tom nelze pochybovat, a když třeba bude s přírodou všechno v pořádku, pokud například zboříme všechny logistické sklady a nákupní centra a parkoviště a na jejich místech obnovíme zase pole, bude to stačit?
Máme nějaké možnosti? Snad ano. Ale ta budoucnost určitě nebude v betonových velkovýkrmnách skotu, prasat, koz a ovcí. To vše nás bude jenom zatěžovat a odborníci budou hledat jiné „pastviny“, myšleno tím možnosti.
Kudy vede cesta
Odhaduje se, že v roce 2050 bude na Zemi žít asi 9 miliard lidí, což je úctyhodný počet. A to je chceme jenom nakrmit a nebereme v úvahu 9 miliard rozdílných názorů na každou věc. Před tou myšlenkou raději prchám.
Proč je losos uzený a proč je díra v bagelu plná záhad?
Číst článek
Píšu gastroglosu a tak si kladu logickou otázku: bude z čeho vařit? Čím se lidé nasytí? Bude potravinová soběstačnost pro všechny, když ji dnes neumíme zařídit ani pro malou Českou republiku?
Není to daleko, rok 2050 už není budoucnost, je to přítomnost, vše je o dost rychlejší a nějakých 30 let na řešení je vlastně už asi teď sakramentsky málo.
Co říkají vědci? Kam směřujeme? Na druhou stranu je fakt, že v západních zemích se valí vlna vegetariánství a veganství, která je z části eticky motivována snížením spotřeby masa.
Optimismus je na místě
Naší naději a směřováním jistě nebudou klece se skotem a obrovské vepříny. Já to vidím asi tak, že každý z nás bude mít doma pěstírnu cvrčků a švábů, jednou za čas zajdeme do obchodu a koupíme si krabičku laboratorního masa (tedy pokud nebudeme vegetariáni), které nám vyroste podobně jako žampiony ve sklepě. Vodu budeme vyrábět ze vzduchu a geneticky upravené potraviny budou normou.
Britská hospoda je fenomén, zachraňují ji gastropuby. A jak je to s gastrohospodou u nás?
Číst článek
Tak třeba takový hmyz má v sobě skoro všechno, co potřebujeme. Koupíme si ze cvrčků vyrobené špagety, tortellini nebo linguine. Vzhled „těstovin“ bude skvělý a s koulemi z masa, které nám vyrostlo v chladničce, bude nedělní oběd doma chuťovým rájem.
Budeme-li mít chuť na ryby, které bude zakázáno v mořích lovit, žádný problém, rybí filé vyroste ze svaloviny rybek stejně jako jiné maso a syntetické krevetky budou z červených mořských řas.
Už jsem vícekrát vzpomněla maso. Není jiné cesty než ho udělat laboratorně. Je dokázáno, že vypěstovat takové maso potřebuje o 7–45 % nižší energii na jeho produkci, o 78 až 96 % nižší emise, a dokonce o 99 % nižší nároky na využití půdy než třeba maso vyráběné v České republice.
To bude developerský ráj. Nebo třeba spousta lesů a odpočinkových zón. Což bych přivítala s otevřenou náručí.
V záloze máme řasy, mořské i uměle vypěstované. To je budoucí potenciál. Jsou producenty proteinů, tuků a sacharidů, ale i mastných kyselin.
Nutné k přežití budou určitě i genetické modifikace. Už fungují třeba u kukuřice, sóji a u brambor a také potřebné zeleniny a snad i mléčných výrobků.
Jak pečou Angličanky štrúdl? Jednoduše, moderně a méně tučně
Číst článek
Jsem klidná
S podobnými problémy si lidstvo dokázalo vždy poradit a bude tomu tak i v budoucnu. Lidstvo si nedokáže poradit s jediným, samo se sebou. Třeba nás spíše bude ohrožovat naše umělá inteligence, jak to předvídal slavný Stephen Hawking. Ale to je mimo tento text.
Raději si skočím udělat v moři uloveného divokého lososa s brokolicí, pravý kuřecí vývar se zeleninou a bylinkami z vlastní zahrádky, dokud to ještě jde. Své mužské většině připravím dobrý steak, který vyrůstal na pastvinách, a jako přílohu nakopu čerstvé, zatím ne GM brambory. Nakonec jim upeču koláč s rybízem.
No a věřím, že jednou bude nějaká gastroglosařka psát o fantastickém dortu ze švábů politém medem od robotických včel a dozdobený jahodovým práškem z mořských řas.
Největší optimistkou však zůstávám v přesvědčení, že i v budoucnu bude jídlo a s tím spojený pocit pohody v rodině nebo mezi přáteli stále hrát klíčovou roli v našich životech.
Krásné sobotní gastrozážitky všem.
