Vítejte v kokpitu. ,Létání musíte milovat, nabíjí energií,‘ říká pilot, kterého proslavily snímky na twitteru
Pilota Vítka Nováka prý na létání „baví úplně všechno“. Svou vášeň v podobě dechberoucích scenérií, videí a pohledů servírovaných přímo z kokpitu navíc sdílí na twitteru, kde se z něj stala svého druhu celebrita. Pilota jsme zastihli během jednoho z jeho pražských mezipřistání. Jak vypadala cesta k vysněné práci i k úspěchu na sítích? A jak uniknout bouři? Prozradil v rozhovoru pro server iROZHLAS.
Letadlo protíná lehkou oblačnost a klesá k zemi. Před ním se rýsují vrcholky zasněžených hor a první obrysy města. Zástavba je čím dál zřetelnější a postupně z ní vystupuje černá přistávací dráha, na kterou stroj bezpečně dosedá.
Business aviation je specifickým odvětvím letectví, kdy se létá zejména za účelem obchodu, obvykle se převáží menší počet osob.
To je ve zkratce obsah jednoho z nejpopulárnějších videí, které na internetu Vítek Novák sdílel. I díky podobným příspěvkům se jeho účet na českém twitteru zařadil mezi nejpopulárnější.
Úspěchu na internetu i profesi dopravního pilota, momentálně působícího v oblasti business aviation, předcházely dlouhé roky výcviku. Všechno ale začalo u filmového hitu Top Gun. „Od té doby bylo jasno, i když ta cesta byla poměrně trnitá,“ popisuje v rozhovoru.
Moc pilotů zážitky z kokpitu na sociálních sítích nesdílí. Jak vás to napadlo?
Sítě mě vždycky bavily a rád jsem si psal i blog, dělával jsem taky webové stránky. Twitter je zajímavý tím, že je tam fajn komunita lidí. Když to srovnám třeba s facebookem nebo instagramem, přijde mi víc inspirativní. Je zkrátka zábavnější to pro tuhle komunitu dělat.
Takže to začalo tím, že jste začal sdílet fotky?
Přesně tak. Ale ta má pseudopopularita vznikla asi až s těmi videi. Ještě v předchozí práci jsme hodně létali na horská letiště. Tak jsem jen dal telefon na palubní desku a zmáčkl tlačítko. Všichni si myslí, že je to nějak sofistikované, ale já to jen opřel o sklo. Kvalita obrazu mě taky překvapila. Jak jsou dnes lidé klipovití, tak potřebují, aby to bylo co nejrychlejší a časosběr je ideální formát. Před přistáním jsem to tam jen dal, cvaknul a potom koukal, jaký to mělo úspěch.
Sledujete i mýty o létání, které mezi lidmi kolují? Co třeba na chemtrails - konspirační teorii, že kondenzační stopa za letadlem obsahuje nebezpečné látky? Kdybych řekl pravdu, tak mě tady zastřelí (smích). Ne, já se tomu jen směju. Snažím se to občas vysvětlovat, ale když jsou ti lidi o něčem přesvědčení, tak to nemá moc smysl. Na internetu mi třeba někdo vysvětloval, že jsem fakt hroznej, že to rozprašuju…
Přece jen, tenhle pohled cestující normálně nevidí.
To je pravda… a možná je kolikrát lepší, že to nevidí (smích).
Takže bychom se měli bát létání?
Ne, určitě ne. Přijde mi legrační, jak se toho lidé bojí. Ale létání je bezpečné. Člověk samozřejmě může mít smůlu, ale statistiky mluví jasně. Myslím, že je problém i v tom, že lidi nalezou do trubky a mají pocit, že nemají žádnou možnost cokoliv udělat. Letadlo se nedá jen tak zastavit a vystoupit, to je asi děsí.
Stalo se někdy, že jste vy sám měl obavy nebo že jste se dostal do kritické situace?
Určitě, to se mi stalo víckrát. Ale spíš na menších letadlech. Tam to víc ovlivňuje počasí a létá se za jiných pravidel. Dopravní létají za přístrojových pravidel a malá letadla za vizuálních. Takže v podstatě legálně nemůžete vletět do mraku a musíte se vyhýbat horšímu počasí. Jednou, když jsme s kamarádem letěli na Slovensko, tak najednou byly mraky všude kolem nás, nemohli jsme ani nahoru a ani dolů a všude byly kopce. Až na poslední chvíli jsme objevili díru, do které jsme se dostali, prolétli jsme k zemi a shodou náhod bylo poblíž letiště. Dopravní létání je ale bezpečné, na bezpečnost je kladen obrovský důraz.
Únik před Fabienne
Sdílel jste třeba fotku s popiskem „setkání třetího druhu s bouří Fabienne“. Jak to, že jste se k ní dostali tak blízko?
O bouři jsme věděli a sledovali ji. Letěli jsme od západu a viděli ji, začínala někde nad Německem. Člověk nejdřív vidí jen ty ošklivé černé mráčky. Přeletěli jsme přes ni a potom viděli, jak se blíží – od Německa černá stěna. Moc příjemné to nebylo. Řídící provozu na pražském letišti se snažili lety dostat na zem, tím pádem se vytvořila de facto zácpa. Letadla se v tu chvíli nechají vyčkávat nad nějakým bodem. Tak jsme vyčkávali a jen pomalu koukali, jak se k nám Fabienne blíží. Naštěstí potom přišlo povolení, dosedli jsme a začalo peklo.
Stihla to všechna letadla?
Myslím, že ano. Ale i kdyby kvůli počasí nebo z jiných důvodů nešlo přistát v destinaci, tak mají všechna dopravní letadla připravené v letovém plánu záložní letiště. Z toho pak mají cestující velkou radost, když chtějí do Prahy a místo toho skončí třeba v Brně.
Pravidla kokpitu
A na co všechno při přistávání myslíte? Máte čas vnímat i okolí, nebo se soustředíte jen na několik úkolů?
Role jsou po celou dobu letu dvě. Lidi si vždycky myslí, že řídí kapitán a kopilot jen mačká nějaká tlačítka. Ale ve skutečnosti se role střídají. Oba dva jsou zaměnitelní, jeden je takzvaně pilot letící – pilot flying, a druhý je pilot monitorující – pilot monitoring. Ten, kdo je pilot letící, tak letadlo ovládá – nastavuje autopilota, před přistáním ho vypne a dosedá ručně. A ten druhý komunikuje s řídícím letového provozu a dělá všechno okolo. Nastavuje klapky anebo vysouvá podvozek. Role si po každém letu střídáme. Takže faktický rozdíl mezi těmi dvěma je ten, že kapitán má zodpovědnost za let a má finální slovo v případě, že bychom se neshodli nad nějakým problémem.
A přímo při přistání?
Výcvik je tak tvrdý, že jsme v podstatě roboti. Pro všechny hlášky v kokpitu pod flight levelem (letovou hladinou, pozn. red.) 100 platí pravidla sterilního kokpitu. To znamená, že pod hladinu 10 tisíc stop se nebavíme o věcech, které nesouvisí s daným letem. Když jsme nad touto hladinou, tak probíráme všechno možné – rodinu, koníčky atd. Ale jakmile se klesá na přistání, tak už se jede ve standardizovaných hláškách v angličtině. Je to zase dané tím, že je tam nahrávací zařízení, které zaznamenává všechno, co se v kabině děje. To aby v případě nehody bylo jasné, co se stalo.
Top Gun
A když se vrátím na úplný začátek, jak jste se vlastně k létání dostal? Máte to třeba v rodině?
V rodině nikoho se vztahem k létání nemáme, spíš se na mě dívají jako na exota. Ale začalo to v době, kdy jsem se jako dítě podíval na Top Gun. Od té doby bylo jasno, i když ta cesta byla poměrně trnitá. V 15 jsem šel do aeroklubu a začal lítat na větroních, ale nedoufal jsem, že se vůbec můžu stát profesionálním pilotem. V současné době si musí každý pilot zaplatit skoro všechno až do finálního typového výcviku na dopravní letadlo. Náklady na pilotní výcvik tak mohou vyšplhat až ke dvěma milionům korun.
Kdy tedy začal mít sen o kariéře v kokpitu reálnější obrysy?
Dělal jsem instruktora na větroních a po škole přišla dobrá práce, při které jsem mohl dělat výcviky. Ty samy o sobě trvají dlouho, ale není to jen o nich. Když se člověk chce stát obchodním pilotem, tak je samotná teorie jako jedna další škola. Takových 14 předmětů, chodíte tam sice jen půl roku, ale druhý půl rok se dělají zkoušky. Takže to člověk dělá o volnu a do toho musí nalétávat hodiny.
Kolik jste jich musel mít?
Na licenci obchodního pilota je třeba minimálně 200 hodin. A když každá stojí průměrně 3500 korun, tak je to vlastně strašná palba. Člověk proto musí hledat cesty, jak to vlastně ekonomicky zvládnout. Já to dělal tak, že jsem létal vyhlídkové lety, ke kterým jsem se dostal přes kamarády a sociální sítě.
Takhle jste se tedy dopracoval k potřebným licencím?
Ten progres je takový, že lidé jdou ze soukromé licence. Když mají odlétané nějaké hodiny, tak si můžou udělat CPL – commercial pilot licence – licenci obchodního pilota. Můžou potom působit v obchodní letecké dopravě jako druzí piloti. A když tam nalétají minimálně 1500 hodin celkového času, tak můžou dělat kapitány.
Ještě by mě zajímala poslední věc. Kromě toho, že létání musí mít člověk rád, co vás na něm nejvíc baví a jaké vlastnosti by měl pilot mít?
Baví mě na tom úplně všechno, nejen samotné létání. Je to prostě nádherné. Člověk obsluhuje úžasný stroj a je skvělé vidět, kam se ta technika vyvíjí. Navíc, když jsme tady pod takovou tou zimní pokličkou, je hnusně a sychravo, tak prostě vyletíte zpod mraků a najednou svítí slunce. Je to hrozně optimistické a nabíjí to energií.
Ale lidi k tomu musí mít nějaký vztah. Když lítám se studenty, většinou rychle vidím, jestli ho mají, nebo jestli to dělají proto, že potom jen chtějí v uniformě chodit po terminálu. Musí to milovat a dát tomu všechno. A buď to dopadne, anebo to nedopadne. Já měl to štěstí, že to dopadlo.
