Zažili jsme i případ, kdy šikana na pracovišti skončila smrtí. Řešení chce velkou odvahu, říkají odborníci
Se šikanou se můžou lidé setkat i roky poté, co opustili školní lavice. Vydírání, zesměšňování nebo slovní napadání na pracovišti zažil každý čtvrtý Čech. „To, že někdo ubližuje kolegovi na pracovišti, se týká i ostatních zaměstnanců. Je prokázáno, že člověk, který sleduje, jak někdo někomu ubližuje, tak sám trpí,“ vysvětlují v podcastu Šikana zakladatelka Mobbing Free Institutu Michaela Švejdová a psycholog Martin Matušek.
Kdo na pracovišti nejčastěji šikanuje? Jsou to šéfové, nebo si můžou ubližovat i kolegové mezi sebou třeba?
Michaela Švejdová: Ano, v Česku je nejčastější formou bossing, což je ta šikana nadřízeného k podřízenému. Pak se setkáváme se šikanou mezi kolegy, tomu se říká mobbing. A potom se setkáváme s tzv. stuffingem, což je šikana zespoda nahoru, takže se domluví ten tým a jdou proti šéfovi.
PODCAST ŠIKANA
Hraná podcastová série o mrazivých případech šikany podává pomocnou ruku nejen obětem. Školní psycholožka pomáhá řešit situace, které přerostly přes hlavu dětem, učitelům i rodičům. Poslouchejte na webu Radia Junior.
Upozornění: Seriál pracuje s autentickým slovníkem mládeže. Obsahuje i vulgární výrazy.
A jsou nějaké profese, ve kterých se to děje častěji, nebo je to všude stejné?
M. Š.: Velmi často je to třeba ve zdravotnictví, školství, státní správě nebo v peněžnictví, teď se hodně objevuje šikana v sociálních službách. Ale úplně nejběžnější to je ve školách, třeba i těch mateřských.
Je možné, že ti lidé, kteří někoho na pracovišti šikanují, neví, že to dělají?
M. Š.: Já rozlišuji šikanu na nevědomou, vědomou a patologickou. U té první zmíněné ten agresor neví, že dělá něco špatného. Že si třeba jen myslí, že je správně cílevědomý a přísný.
U té vědomé se vás ten člověk snaží cíleně zlikvidovat. Jde po vás a chce vás dostat z té práce pryč. A patologická šikana zahrnuje hlavně případy, kdy má člověk nějaké poruchy chování a ty se na pracovišti odráží.
Kam až může šikana na pracovišti zajít?
M. Š.: Pro mě byl nejextrémnější případ jednoho lékaře, který učil na univerzitě a začal být šikanován svou novou nadřízenou, mimochodem bývalou studentkou. Začala mu odebírat práci, nabádala proti němu kolegy i studenty, omezovala přístup k dotacím a tím pádem i výzkumům, pořád se to stupňovalo.
On sledoval, jak ta likvidace postupně pokračuje, nemohl s tím nic dělat a tím, že byl po operaci srdce, tak ty tlaky neustál a zemřel. A bohužel to není jediný případ. Podle německých výzkumů má 20 procent sebevražd základy v šikaně na pracovišti.
Základem je deník
‚Syna jsem našla ležet zbitého na toaletách.‘ Když škola říká, že šikanu nemá, je to začátek problému
Číst článek
Co můžeme my děti udělat, když vidíme, že třeba někdo z dospělých v naší rodině zažívá šikanu? Můžu s tím vůbec něco udělat?
M. Š.: To je hodně těžké. Ale když vidíte, že jsou vaši rodiče smutnější než dřív, hůř komunikují, něčím se trápí, tak se jich jen můžete jednoduše zeptat, jestli jim náhodou někdo neubližuje. Navíc dnešní děti jsou už velmi zdatné ve vyhledávání informací, takže jim klidně i můžete pomoct v tom nalezení kontaktů, na které se můžou obrátit. Nejdůležitější je to ale rozpoznat.
Jak to ten šikanovaný člověk rozpozná?
M. Š.: My máme některé ty konkrétní útoky vypsané u nás na webu, to může být první vodítko. Ideálně by si měl člověk začít psát takový deník, kde shrnuje, co všechno se mu v práci děje.
Jestli na něj někdo řve, jestli dostává například degradující či přehnané úkoly, dělají se mu naschvály, je přílišně kontrolovaný atd. A je nutné si to zapisovat nějakou dobu, aby se dala vysledovat pravidelnost těch útoků.
A co dál?
M. Š.: Pak bych zkusila za tím kolegou zajít a přímo se ho zeptat, jestli ví o tom, jak se cítím. Tím se potvrdí, nebo vyvrátí ten nevědomý mobbing. A pokud vás ten člověk šikanovat chce, tak po tomto rozhovoru nepřestane, nebo naopak ještě přitvrdí a ty útoky mohou být daleko zákeřnější. V takové chvíli musíte pokračovat v tom zápisu, který může u vedení nebo pomocné organizace sloužit jako důkaz.
Může se stát, že dítě, které šikanuje v dětství, je pak agresorem i v práci?
Martin Matušek: Určitě může. A děje se to i naopak, že děti, které jsou šikanované, jsou pak terčem i na pracovišti. Nebo se to převrátí a šikanované děti jsou v práci hodně dominantní a uchylují se k mobbingu, protože už nikdy nechtějí být těmi, kterým se ubližuje.
Jak a proč šikanu v práci řešit?
Kdo se na Mobbing Free Institut může obrátit? Jsou to firmy, nebo můžou napsat i jednotlivci, kteří jsou šikanovaní?
M. Š.: Děje se obojí. Nejčastěji jsou to přímo oběti šikany na pracovišti. To základní e-mailové poradenství je bezplatné, na webu můžete najít formulář, kam se dá napsat. Je možné kontaktovat i různé linky důvěry nebo krizová centra, kde jsou pracovníci zvyklí pomoct v nejrůznějších oblastech.
Desatero proti šikaně
Neboj se svěřit, uleví se ti.
Když se to bojíš říct, napiš to.
Nemusíš to zažívat.
Jinakost není důvod k hejtu.
Základ je respekt.
Když se to někomu děje, řekni to.
Problém má ten, kdo ubližuje.
Rodiče to zvládnou.
Najdi si safe space.
Co je na síti, už z ní nezmizí.
A jak vypadá to řešení, když vás někdo osloví? Protože třeba nám ve škole pohrozí nějakou poznámkou nebo důtkou. Ale jak domluvit dospělému člověku?
M. Š.: Začínáme vždycky diagnostikou a hledáme příčinu a rozsah problému. To děláme právě skrze zmíněné deníky a pak vedeme rozhovory v těch organizacích. Potom to zanalyzujeme a hledáme ideální způsoby, jak to prostředí stabilizovat, aby tam šikana nevznikala a nastavila se nějaká preventivní opatření.
Ale tím, že v Česku není šikana legislativně ukotvena, tak musíme vycházet z dobré vůle zaměstnavatele, že chce šikanu řešit. Když jde o nějaké nelegální chování, tak tam už může zasáhnout třeba inspekce práce nebo veřejný ochránce práv.
A co když zaměstnavatel řešit šikanu nechce, protože to je práce navíc, a třeba řekne, ať si to ti lidé vyřeší mezi sebou?
M. M.: To, že někdo ubližuje kolegovi na pracovišti, se týká i ostatních zaměstnanců. Je prokázáno, že člověk, který sleduje, jak někdo někomu ubližuje, tak sám trpí. A zároveň je prokázáno, že když se lidé v práci necítí bezpečně, tak jsou mnohem méně výkonní, angažovaní, méně kreativní, takže se i z praktického hlediska vyplatí šikanu řešit.
Radši bych dostala facku, ta nejistota se nedá vydržet, říká dívka. Metod kyberšikany nezastavitelně přibývá
Číst článek
K nám se dostal jeden příběh, kdy všichni na pracovišti věděli, že jeden člověk tam šikanuje ostatní, spousta lidí kvůli němu i odešla, ale vedoucí ho nechtěli vyhodit, protože dělal hodně přesčasů a práci, kterou nikdo nechtěl. Co se dá dělat s tím?
M. Š.: Tohle je bohužel hodně složité. Mnoho patologických mobberů má velmi silnou pozici v té dané organizaci, která by jejich vyhozením mohla ztratit peníze nebo nějaký komfort. Takže vlastně jen záleží, kolik lidí musí být zlikvidováno, než i šéfové ztratí trpělivost. Často jsou to bohužel velké počty. Ideální je, když šikanu opakovaně nahlásí větší množství pracovníků. Ideálně písemně, protože ústně je to složitě prokazatelné.
Kdybych byl šikanovaný, šel bych asi jako první za svými rodiči. Ale když bych viděl, že rodiče nezvládnou řešit, když někdo šikanuje je, asi bych se bál, jestli můžou pomoct mně. Co s tím dělat?
M. Š.: Tohle je obrovsky důležitá otázka. Pro mě přesně tohle byl impulz k řešení šikany dospělých. Protože když se my dospělí naučíme k šikaně přistupovat zodpovědně a najdeme odvahu ji řešit, tak ulehčíme práci našim dětem. Sebrat tu odvahu je těžké, ale děti můžou být skvělým důvodem, proč se ozvat.
Rozhovor s Michaelou Švejdovou a Martinem Matuškem vedli Johanka Racková, Viktorie Nedomová, Alex Mojžíš a Šimon Kučera. Podcast Děti se ptají, kde uslyšíte další čtyři rozhovory a osobní zpovědi šikanovaných lidí, si můžete poslechnout na webu Radiožurnálu nebo v podcastových streamovacích službách.
