‚Jsme habáni, máte sklep?‘ Dva poutníci ze Severní Ameriky hledají na Moravě stopy po svých předcích
Vzdálení potomci habánů ze Severní Ameriky nachodili v květnu přes 700 kilometrů po moravských obcích a městech. S knihou v ruce pátrali po stopách svých předků, hledali keramiku nebo staré habánské sklepy. „Tall as a habán, right?“ potvrzuje osmatřicetiletý Jason Stahl z Montany v USA, že lidé si při setkání s nimi nejčastěji vybaví rčení, že je někdo dlouhý jako habán.
Dlouhán z dvojice poutníků je ale spíš Paul Hofer z Alberty v Kanadě, Jasonův o deset let mladší kamarád. Oba dva jsou oblečení v kostkované košili, s krosnou na zádech a kloboukem na hlavě. A oba jsou členové náboženské komunity hutteritů, která je u nás známá právě jako habánská, než byla vyhnaná z Evropy.
Máte sklep? A mohli bychom ho vidět? Na pochod s dvojicí cizinců se jeden den vydal i redaktor Tomáš Kremr, poslechněte si reportáž!
„Mám tu mapu asi 30 až 40 různých míst. U patnácti jsem si udělal hvězdičku. Tam jsme našli většinou sklep, mlýn nebo studnu,“ ukazuje Paul na papír založený v knize Studie o novokřtěncích od Jiřího Pajera.
Bez publikace by zřejmě byli ztracení, díky ní totiž můžou vyrazit po stopách míst, kde habáni do 16. a 17. století žili. Třeba právě na Podluží, což byla jedna z posledních zastávek obou cizinců.
Putování po sklepích
Habáni
Habáni jsou náboženská skupina, která svůj původ dovozuje z období reformace v 16. století. Označení habáni je lidové a typické pro Moravu, původně se skupina označovala za novokřtěnce (anabaptisty). Základem je přesvědčení, že nemá smysl křtít malé děti, ale až dospělé.
Hnutí novokřtěnců se zrodilo ve Švýcarsku a Tyrolsku, skupina ale byla postupně vypovídána z Německa, Švýcarska, Rakouska a Itálie. Na své panství je přijala moravská nekatolická šlechta.
Habáni stavěli na Moravě domy, dílny a právě sklepy. Žili v komunitách, jejich dvorům se říkalo haushaben, odtud možná pochází označení habáni. Kolektivně vychovávali potomky. Byli to zdatní řemeslníci, dodnes je známá habánská keramika s bílou glazurou a barevnou malbou.
Z Moravy byli vypovězeni v roce 1622.
V Tvrdonicích na Břeclavsku si podle knihy vyhlídli dva sklepy. Historickou mapu porovnali se současnou mapou v mobilní aplikaci. A ta je zavedla k sídlu místní pobočky Lesů České republiky.
Habáni vždy zazvoní nebo zaklepou, počkají na odezvu a pak spustí opatrnou češtinou.
„My jsme habáni. Poutníci. Víte něco?“ spustí Paul a ihned vytáhne knihu. A tak lidé většinou rychle pochopí, o co jde. Paulovi v tom pomáhá, že kdysi učil anglický jazyk v Bučovicích a maličko se dorozumí.
„Jasně, velké sklepy. Pojďte, já vám to ukážu. Ale musím najít klíč,“ říká vedoucí místního polesí Jan Helešic.
Muže zavede ke starému sklepu, který by měl být habánský. Oznámí ovšem, že klíče musí najít, a tak dvojice vyrazí na obecní úřad, aby zjistila, jestli nenajdou informace o majiteli či majitelce druhého sklepa.
I tam s lámanou češtinou a pomocí uspějí, do knížečky si vyžádají razítka nebo samolepky, úřednice je vybaví i dalšími dárkovými předměty včetně pohlednic nebo odznáčků, a pak sednou k počítači a jdou hledat. Po chvíli muži získávají kontakt na paní Lenku Zlámalovou.
„Ano, já tam přijdu, jenom se podívám, jestli máme doma klíč,“ slíbí žena do telefonu. Krátce nato se ozývá i vedoucí polesí, že našel klíč od prvního sklepa. Výlet do Tvrdonic tedy nebyl marný tak jako v jiných vesnicích.
„Není to v dobrém stavu, stůjte radši na schodech. Když se zvedne voda v řece, tak se to tu trochu zaplaví. Za války se tady lidé schovávali jako v úkrytu. Máme v plánu to opravit,“ vypráví Jan Helešic a hned se s velkým zaujetím zajímá, jak dnes Jason a Paul žijí.
Dozvídá se, že v Severní Americe je teď asi 500 různých komunit hutteritů. Jason vyrostl v jedné, která měla asi 75 členů, ta Paulova 120.
„Rodina ze strany mé matky žila před sedmi generacemi v Sobotišti na Slovensku,“ hlásí Paul. A odpovídá i na další dotaz: že keramiku, jakou lidé znají, už současní habáni vyrábět neumějí. „Teď je to spíš zemědělství, vyrábíme nábytek, staráme se o dobytek,“ dodává Jason.
Radost z úspěchu
Po prvním sklepu následuje druhý. Paní Zlámalová našla klíč. Omlouvá se ale, že nemůže dvojici pohostit vínem, o to se prý víc stará její manžel, který je ale zrovna v lázních. Zavolá mu alespoň, a tak je ve spojení přes telefon.
„Ten sklep je určitě habánský,“ potvrzuje muž a jeho žena Lenka přikyvuje: „Kdysi to vedlo ještě mnohem dál, ale bylo to zasypané, nedalo se tam dostat, tak jsme tam udělali zeď,“ ukazuje na konec sklípku.
„Je to pozůstatek našich předků a je skvělé tu jenom stát. Že si tu můžeme sáhnout na cihly našich předků, to je pro nás úplný dárek,“ pochvalují si Jason s Paulem a trvají na tom, aby se i Lenka Zlámalová s jejím mužem díky překladu dozvěděli, že si váží toho, že se o historii jejich předků starají.
Když se společně vyfotí a natočí krátká videa pro stovky sledujících ze Severní Ameriky, kterým svou cestu popisují ve skupině na WhatsAppu a jiných aplikacích, vyráží do Lanžhota.
V mobilu si ještě přečtou zápis z kroniky hutteritů, která se vztahuje k různým místům a většinou popisuje příkoří, která habáni zažívali, když byli vyháněni.
Z Podluží pak mají namířeno pěšky na Slovensko, dál chtějí do Rumunska a na Ukrajinu. Loni šli pěšky ze Švýcarska do Rakouska a k Mikulovu. Chtějí si projít celou cestu jejich předků tak, jak ji museli dávní habáni absolvovat, zatímco před vojáky nebo katolíky utíkali z míst, kde prožili svůj zlatý věk a kde se jim nejvíc dařilo.
