Jsem duší spíše umělec a tělem sportovec, říká bývalá biatlonistka Koukalová. Slaví kulatiny
Bývalá biatlonistka Gabriela Koukalová slaví třicetiny. Aktuálně ji časově vytěžuje účast v taneční soutěži StarDance, ale těší se také na ilustraci dětské knížky. O tom, jak se cítí jako třicátnice, či co ji čeká, si povídala s Radiožurnálem.
Jaké to je probudit se v pátek ráno a říct si, že už jste třicátnice?
Je to nezvyk. Musím říct, že při mé povaze mě docela překvapilo, že jsem se dožila takto vysokého věku. Celkem se divím, že mě zatím ještě nikdo nepřizabil. Nebudu to ale radši říkat dvakrát.
‚Je načase vydat se na další životní etapu.‘ Gabriela Koukalová definitivně ukončila kariéru
Číst článek
Prožíváte toto jubileum nějak nebo to berete tak, že nás to všechny stejně jednou čeká?
Já mám pocit, že je to krásný věk a myslím, že zažívám jednu z nejhezčích dob mého života. Jsem za to ráda a raduji se za každý rok, který se mi zatím připisuje, a doufám, že to tak bude napořád.
Vypadáte velmi spokojeně. Jste nyní šťastná?
Ano. Myslím, že nemám, na co bych si stěžovala. Jsem ráda, že všechno v mém životě je aktuálně opravdu velmi pozitivní a já si užívám každý den.
Když jste byla malá, říkala jste si ‚co budu dělat, až mi bude třicet‘? A liší se případné dávné představy od reality?
Když jsem byla malá, tak jsem si představovala, že když je člověku 30, tak to je pomalu důchodce, že je to už vysoký věk. Úplně přesně nevím, co jsem si představovala, že bude. Měla jsem asi nějaké sny být slavná herečka, zpěvačka a podobně, jako to mají ostatně všechny děti. Já jsem ale strašně vděčná za to, co se mi v životě povedlo. Jsem ráda za to, že jsem, a za to, kdo jsem. Neměnila bych na tom asi nic.
Budete mít velkou oslavu, když máte takové jubileum?
Ono je to teď strašně problematické s časem, protože kolotoč StarDance, do kterého jsem nastoupila, zabírá poměrně hodně času a energie. Já jsem tak doopravdy ráda za každou hodinku, kterou mám volnou, a kdy můžu po trénincích nabírat energii zpět. Myslím, že dnes se na mě něco tajně chystá a že z toho bude oslava s přáteli u nás doma. Nejsem si ale úplně jistá, a tak čekám, co na mě vyskočí.
Působení ve StarDance
Je tedy teď StarDance tím, co vám plní program ze 100 %? Možná si totiž kde kdo představí, že Gábina tam v sobotu večer nakluše, odtančí to a jde domů, ale tak to určitě není…
Zaměstnává mě to daleko více, než jsem si dokázala představit. Myslela jsem si, že když mám poměrně blízko k tělocviku, tak to dám levou zadní. Řekla bych ale, že tomu možná obětuji víc času, než když jsem byla u biatlonu. Stojí mě to totiž hlavně hodně psychických sil, protože jak si člověk snaží zapamatovat každý pohyb, tak se na to musí strašně soustředit. Kdežto když jsem měla biatlonové tréninky, tak to pro mě byly už hodně rutinní pohyby, které se již jen pilovaly, a nebyla tam už žádná pořádná změna, a ani tolik aspektů, na které bych se musela soustředit. Takže je to pro mě doopravdy velmi náročné, ale krásné.
Co jste například dnes absolvovala? Jednalo se o generálku před sobotním galavečerem?
My začínáme již ve čtvrtek. Celý den trénujeme, pak máme určitý čas, který máme na zkoušku toho daného tance. A v pátek tu jsme všichni pozváni na určité časové úseky, kde si můžeme ten tanec také ještě vyzkoušet. Odpoledne máme neoficiální společnou zkoušku, na které to již všechno probíhá jako při přenosu, včetně moderátorů, na které se vždy také moc těším. A v sobotu tu máme zkoušku, která bude v podstatě stejná jako ta generální, ale bude to zkouška před generální zkouškou. Na tu už také chodí diváci a večer nás čeká hlavní přenos. Během soboty nás tak celý ten kolotoč čeká třikrát.
Jste nervózní?
Ano, jsem. I když se snažím si to nepřipouštět, tak mám stejně pocit, že to potřebuji. Je to na mě takový bič, když chci odvést maximální práci a udělat něco na 100 %. Potřebuji pro to zdravou nervozitu, která mě vyhecuje k výsledku nebo k tomu, abych se na to uměla soustředit.
Startuje desátá řada soutěže StarDance, v prvním kole se bude tančit na písně Karla Gotta
Číst článek
Vrcholový sportovec funguje v takovém režimu, že když jde do závodu, tak si říká, že to prostě musí zvládnout. Zažíváte něco podobného, když jdete na parket, nebo si spíš říkáte, že nejste profesionální tanečnice, tak to nějak dopadne a užijete si to?
Já nemám úplně takové ambice, že bych si říkala, že tady chci strašně moc uspět, to ne. Mám spíš pocit, že bych si měla dávat pozor, že jsem do jisté míry zmatkař, a proto nikdy nevím, jak to skončí. Snažím se tak soustředit na každý krok a pohyb, protože se mi v tréninku už několikrát stalo, že jsem zapomněla jeden pohyb, a pak jsem měla naprosté okno, takže jsme si nemohla vůbec vzpomenout, co mám dělat. Bylo to strašně nepříjemné. Modlím se, aby se to nestalo až půjde do tuhého během galavečera, protože by to určitě nebylo moc příjemné. Bála jsem se taky, že zakopnu o okraj parketu a spadnu do diváků a podobně. Takové věci se mi stávají celý život, asi je přitahuji.
V ohledu vašeho zmatkaření se tak s příchodem třicítky moc neměnilo?
Asi je to lepší. Řekla bych, že se to vždycky rok od roku posouvá, ale úplně dobré to asi nebude nikdy, protože to mám v povaze, a protože patřím do své rodiny, kde mám několik krásných příkladů v tom, jak to může vypadat i za pár let. Myslím, že tak nemám naději, že se to vylepší úplně stoprocentně. Já už beru jako posun jen to, že se o to člověk snaží.
Když to porovnáte s biatlonovým světem - je to něco úplně jiného nebo to je něčím podobné třeba v tréninku?
Je spousta aspektů, které jsou srovnatelné. Jako například dřina. A třeba nasazení mám, myslím si, paradoxně ještě větší, než jsem ho mívala, když jsem závodila. Z hlediska času, který to zabírá, je to dost podobné. A co se týče prostředí, tak bych řekla, že každý z nás soutěžících si uvědomuje, že nejsme vůbec profíci. My jsme náhodně vybrané osobnosti, které se všechno učí, a tak nemáme přehnané ambice. V tom je to podle mě krásné, protože je vidět velká pospolitost mezi lidmi, kteří sem jsou pozvaní, ať už to jsou tanečníci nebo osobnosti.
A právě v tom je to velmi příjemné, protože bych řekla, že ta parta hraje hrozně dohromady. Vždy, když potřebuje někdo pomoct, tak je každý velmi ochotný. A řekla bych, že každý den, co jsme spolu, se snažíme udělat maximální práci, a taky si to společně maximálně užít. Pokud to tak pro mě má nějaký přínos, tak to jsou lidé tady, se kterými jsem se mohla potkat a poznat. A doufám, že to jsou přátelství, která budou trvat spoustu dalších let.
Podobné emoce
Váš manažer Václav Kořán říkal, že první galavečer tu byl strašně emočně silný. Vnímala jste to stejně?
Vzpomněla jsem dost na tu dobu, když se mi hodně dařilo ve sportu, protože emočně to je, dle mě, hodně podobné. Když jsem se ale dříve dívala na StarDance, tak jsem si říkala, že se tím ti lidé nechali úplně pohltit a nechápala jsem, že někdo pak na konci brečel a podobně. Ovšem potom, co do toho člověk takto intenzivně pronikne, tak se na sobě snaží každý den pracovat a je to doopravdy dřina, musím říct, že to začínám dost chápat. Je těžké si někdy udržet nadhled, aby do toho člověk nespadl. Přece jenom stále je to soutěž v tanci, který je pro mě, řekla bych, neustále vzdálený.
Je tanec podle vás sport?
Rozhodně. Je to namáhavé a náročné. Já jsem díky tanci přišla i na spoustu nových svalů, které jsem dříve asi ani neměla nebo jsem na ně už možná zapomněla od doby, co nejezdím.
Je tedy asi zbytečné se ptát, zda jste po trénincích a sobotním galavečeru unavená, že?
Sobotní večer po vystoupení bývá extrémní. Je to doopravdy hrozně náročné. My tu jsme dva dny po sobě od rána do večera a přes týden trénujeme třeba i osm hodin denně, takže to je vážně velmi pohybově náročné. K tomu je důležité dodržovat také regeneraci, chodit na masáže, protahovat se, chodit k fyzioterapeutovi a tak podobně, aby se člověk nepředřel. A to i z hlediska toho, že je spousta svalových skupin, které člověk namáhá úplně jinak nebo je třeba předtím nepoužíval. Je tak důležité předcházet tomu, aby se nějaké nepřetížily a tak podobně.
‚Posunula debatu o ženách ve sportu.‘ Jakou stopu po sobě zanechává biatlonistka Koukalová?
Číst článek
Máte nějaké speciální narozeninové přání, či něco, co by vám udělalo radost?
Čím jsem starší, tak tím méně ráda dostávám dárky. Mám totiž pocit, že to, co žiji, třeba už jen chvíle setkání s lidmi, které mám ráda, tak je pro mě nejcennější a žádný dárek mi to nemůže vynahradit. Já mám strašně ráda zážitky a pospolitost s lidmi, kteří mi jsou blízcí. To je pro mě to nejvíce, co může být.
Může tak pro vás být ještě někdy zážitkem to, že si nazujete běžky a půjdete se třeba s Veronikou Zvařičovou nebo vaší maminkou projet?
Rozhodně ano. Já se na to už chystám a musím říct, že se i docela těším, že si to po dlouhé době zase zkusím. A asi nejsem sama, spousta lidí mi už říkala, že se těší na první sníh, a jestli spolu půjdeme, tak se moc těším.
Blíží se biatlonová sezona. Budete alespoň sledovat dění ve Světovém poháru?
Určitě. Je to moje minulost, kterou mi nikdo neodpáře. Když budu mít čas, tak se budu určitě ráda dívat na přenosy a doufám, že se mi třeba podaří i nějaký závod navštívit osobně a připomenout si to prostředí.
Máte v hlavě, co budete dělat dál za několik týdnů či měsíců?
My jsme s manželem poměrně podnikaví, takže máme rozjetou spoustu dalších věcí. Začali jsme podnikat a já aktuálně pracuji na různých zakázkách uměleckého typu. Těším se i na další svůj sen, protože jsem dostala nabídku na ilustraci dětské knihy, což by mě moc bavilo. To je tedy takový můj hlavní bod, ke kterému bych se chtěla dostat co nejdříve. A pak jsem dostala, ve spojitosti se StarDance, spoustu různých nabídek na předtančení různých plesů a tak podobně, tak třeba i něco z toho vyjde.
Ve spojení s ilustrací dětské knihy využijete to, co se o vás vždy říkalo, že jste umělecky nadaná…
Nevím, jestli jsem, ale celý život mě to bavilo. Myslím si, že jsem celoživotně duší spíše umělec než sportovec a tělem jsem sportovec. Těším se, že mám teď prostor dělat to, co jsem celý život chtěla. Je to pro mě obrovská výzva a zároveň mě to moc nabíjí.
Váš život se určitě změnil, když jste začala být úspěšná na lyžích s malorážkou na zádech. Myslíte, že se hodně věcí změnilo nebo třeba i úplně obrátilo i rok nebo dva zpátky? Jste vy osobně jiná?
To jsem stoprocentně. Každý rok totiž přichází spousta životních zkoušek, které člověka formují do nějaké pokročilejší podoby. Řekla bych, že si uvědomuji daleko více věcí, které jsem dříve neviděla. V podstatě na to nebyl moc čas, protože jsem byla celý život zavřená v bublině, ze které nebylo moc vidět ven. Poslední dobou poznávám život, jaký je, poznávám lidi kolem sebe a spoustu nových prostředí, což mi dává určitý odstup a nadhled. Můžu říci, že ve třiceti jsem vyzrálejší v tom, že sice nevím, co chci, ale vím, co nechci, a to je docela důležité.
