S maminkou jsem byla ‚nejšťastnější‘ dítě. Příběh Elišky Fořtíkové, která vyrůstala v dětských domovech
Eliška Fořtíková si z útlého dětství pamatuje málo. Jako skoro každému jí z období do čtyř let zůstaly matné obrazy, drobné výjevy: jde po schodech, drží otce za ruku, dívá se na vlaky berlínského metra. Dodnes opečovává plyšovou opičku, kterou jí otec přinesl do porodnice. První čtyři roky, které do značné míry předurčily její život, zná z vyprávění. V jejím příběhu jsou mezery, prázdná místa.
Eliška Fořtíková přišla na svět v lednu 1942 v Berlíně, tehdy se jmenovala Jiráková. Otec Ladislav byl soustružník, ročník 1921, po okupaci Čech a Moravy musel odejít z Prahy na práci do říše, byl totálně nasazený, Totaleinsatz. Do Berlína s sebou vzal těhotnou manželku Jiřinu.
S maminkou jsem byla nejšťastnější dítě. Příběh Elišky Fořtíkové, která vyrůstala v dětských domovech
Bydleli v podnájmu ve Weddingu. V roce 1943 se jim po Elišce narodilo druhé dítě, syn Ladislav. V listopadu 1943 se při náletu běželi Jirákovi schovat do krytu či do sklepa, matka s dcerou do jednoho, otec s malým synem do jiného. Matka s Eliškou bombardování přežily, otec s Ladislavem zahynuli.
Co se dělo dál, to není docela jasné. Eliška si nevzpomíná na bratra ani na nálet. Po listopadu 1989 viděla v televizi film s amatérskými záběry z válečného Berlína.
„Jako bych se v tom filmu viděla. V jednom záběru vytahovali ze sutin malou blonďatou holčičku, měla jsem takový zvláštní pocit. Mohla jsem to být já. Ale nevím. Nevím,“ říká dnes.
Vdova Jiřina Jiráková měla dceru nejspíš nějakou dobu u sebe v novém berlínském podnájmu, ale zanedlouho byla odsouzena k několikaměsíčnímu vězení za ilegální ubytování Čechů. Eliška si nepamatuje, jestli se v té době v Německu dostala do dětského domova nebo k nějaké německé rodině.
Ví, že matka se v roce 1945 vrátila z Berlína do Prahy pěšky ve zbědovaném stavu. Také ví, že ona sama se dostala do Čech později, že ji přivezli pracovníci Červeného kříže a že mluvila jen německy. Vybavuje si, že když si jí maminka převzala, jely v Praze tramvají, měla žízeň, řekla „Mutti, Wasser“ – a lidé se na matku nenávistně obořili, protože ji považovali za Němku.
Česká Kamenice. První ‚děcák‘
Jiřina Jiráková pracovala na dráze jako průvodčí, často sloužila v noci. Musela být těžce traumatizovaná, nevíme, co se v ní odehrávalo po ztrátě syna a manžela a co zažila ve vězení a na dlouhé cestě domů. Eliška byla často sama, neměla dost jídla, neměla dost oblečení, při sáňkování jí lidé z okolí dali čepici, pečovala o ni sousedka.
Když líčí dětství s matkou, skládá se člověku před očima bolestivý obraz zanedbaného dítěte, nicméně Eliška své strádání jen popisuje, trochu jako by vyprávěla o někom jiném: nestěžuje si, o matce mluví s náklonností, říká, že „maminka se snažila a sama to měla taky moc těžké“, „byla laskavá a nikdy mě neuhodila“, „koupila mi dokonce koloběžku a ta stála majlant“, „když jsem byla s maminkou, byla jsem nejšťastnější dítě na světě“.
V roce 1949 nastoupila Eliška do první třídy. Když šla do třetí, učitelé nebo někdo jiný na ni upozornil úřady.
„Přišla pro mě do školy sociální pracovnice. Učitelka řekla, že si mám vzít věci a rozloučit se s dětmi, že pojedu do dětského domova. Měla jsem tehdy už dvě poznámky, protože mi pořád chyběly nějaké pomůcky, a za tři poznámky byla dvojka z chování. Tak jsem si říkala, že aspoň tu dvojku z chování nedostanu. Odvezli mě do dětského domova do České Kamenice. To byl životní zlom. To je část života, na kterou bych chtěla zapomenout,“ přiznává.
Podmínky v domově byly podle Eliščina svědectví natolik kruté, že ho označuje za dům hrůzy. Když líčí život s matkou, působí to dojmem, že umenšuje své strádání, jako by chtěla matku zpětně chránit. Když mluví o ústavu, je to otevřená výpověď bez zábran. Běžnou „výchovnou metodou“ bylo bití.
„Byl to bývalý zámek nebo obrovská vila, velké místnosti, na záchod se muselo dlouhou ponurou chodbou. Bála jsem se a v noci jsem se ve spánku počurala. Ráno nade mnou všichni stáli. Vysvětlovala jsem, že jsem měla strach, ale řekli, že lžu a dostala jsem trest,“ vzpomíná.
„Jindy jsem se poprala se starší dívkou, která mi kradla jídlo z balíčku od tety. Obvinili mě, že jsem té holce natrhla ucho, a táhli mě z druhého patra do přízemí do ředitelny, pamatuju si, jak jsem se na schodech držela zábradlí, jak mi odtrhávali ruce. Ředitel byl mladý. Dostala jsem od něj nakládačku. Zmlátil mě páskem tak, že jsem volala maminku a počurala jsem se. Pak mě poslal pro kýbl a hadr, abych to po sobě vytřela. Pak jsem omdlela,“ popisuje.
Podle Eliščina líčení byly v domově surově bity i jiné děti, ředitele začala vyšetřovat policie, avšak neskončilo to trestem, byl jen přeložen do jiného dětského domova. Elišku pustili na Vánoce domů a po svátcích směla doma zůstat poté, co se za ni zaručila sousedka.
‚V zájmu společnosti‘
Život se ale podle všeho nezlepšil. Na konci Eliščiny čtvrté třídy dostala Jiřina Jiráková příkaz, aby dceru přivedla na jakýsi úřad. Elišce tam oznámili, že půjde znovu do dětského domova, tentokrát ve Frýdlantu v Čechách. Prý jí tehdy uklouzlo: „Tak aspoň nebudu mít hlad.“
Bylo to nevyhnutelné? Za jiné politické situace nejspíš ne. Julie Kochová píše v diplomové práci Ústavní péče v Československu po roce 1948 (2018):
„Ve 20. století se Československo dotklo v péči o ohrožené děti dvou pólů. Nejprve ve své první polovině vybudovalo respektovaný systém podpory rodinné péče. Po únorovém převratu se od něj naopak zásadně odvrátilo. Na svém území nechalo zřídit desítky ústavních zařízení, zrušilo pěstounskou péči a kolektivní formy péče se staly významným nositelem státní převýchovy. Vybudovaný systém přejatý ze Sovětského svazu se stal natolik silným, že jeho základní principy přetrvaly do současnosti.“
Veškerou péči o děti měl po únoru poskytovat stát, podle dobové ideologie se zájem dítěte odvíjel od zájmu společnosti, tedy od komunistické politiky. Do roku 1950 se počet dětí v dětských domovech dramaticky zvýšil, z předúnorových 1400 dětí na 8227 ve 232 zařízení.
Sociální práce se považovala za buržoazní přežitek a v „socialistické vlasti“ neměla být zapotřebí. Podle Julie Kochové bylo „jedním ze základních rysů komunistické ideologie právě to, že odmítala sociální práci, v důsledku čehož byly děti namísto pomoci rodinám překlenout krizi odebírány a umisťovány do institucionální péče.“
Kdyby se tehdy Jiřině Jirákové dostalo pomoci a kdyby zájem jejího dítěte nebyl podle bolševických floskulí ztotožněn se „zájmem společnosti“ neboli odsunut stranou, mohla snad Eliška zakoušet méně bolesti.
Matka o ni jevila zájem, psala jí láskyplné dopisy, jednou se konal soud, u něhož dcera vypovídala, že se chce vrátit domů. Eliška současně vzpomíná, že ji matka v domově příliš nenavštěvovala: je to jen spekulace, ale působí to, jako by matčiny dopisy nebyly v souladu se životem, jako by ji samotné žití stálo příliš mnoho sil.
Frýdlant a Makarenko
V dětském domově ve Frýdlantu žila Eliška Fořtíková (tehdy Jiráková) přibližně v letech 1952–1955. Bylo to podle ní lepší než v České Kamenici, ale ne o moc.
Děti se musely například začlenit do „Makarenkových skupin“ kolektivní výchovy.
„Tam jsme se navzájem hodnotili, každý večer jsme museli říct, jaké jsme dostali známky. Když byla známka špatná, strhávaly se body. Vedli to čtrnáctiletí kluci, a pokud usoudili, že si nepočínáme ‚správně‘, mohli nás odvést do chodby a za trest nás fackovat. Dodnes to vůbec nechápu. Já jsem se nikdy nevyrovnala s představou, že by mě nějaký muž mohl bít,“ zdůrazňuje Fořtíková.
Děti psychicky strádaly, také dostávaly málo jídla, často špatného – Eliška vzpomíná, že ani v tom směru jí „státní péče“ nepomohla. Jednou prý z hladu omdlela ve škole. Našla v domově v polévce červy, řekla tedy, že nebude jíst, ale byla obviněna ze lži a potrestána odepřením jakéhokoli jídla, dokud se neomluví kuchařce.
Vydržela to tři dny, byla podvyživená a neměla dost vitamínů. V té souvislosti je pozoruhodná její další vzpomínka. Na 1. máje jela v průvodu na alegorickém voze, byla rozcuchaná, měla na sobě špinavé šaty a dostala za úkol křičet „máme hlad“. Měla představovat nebohé dítě z kapitalistické ciziny.
Zrušení ústavní péče se Eliška Fořtíková (Jiráková) dočkala ve třinácti letech. Vrátila se domů, poslední rok základní školy absolvovala v Praze a pak nastoupila do svého prvního zaměstnání v podniku Aero, kde se po krátké době stala asistentkou podnikového fotografa. Ještě než jí bylo osmnáct, bydlela sama, její matka se odstěhovala k novému muži a nechala dceři byt.
V roce 1963 se Eliška poprvé vdala, ale vydařilo se jí až druhé manželství, v němž vychovala dvě dcery. Teprve když mluví o vlastním silném vztahu k dětem, říká o své matce:
„Myslím, že si to snad mohla nějak zařídit a třeba tolik nechodit na noční služby, že se mnou mohla být víc. Já jsem se dětem věnovala, jak jen to šlo. Když mám někoho ráda, mám ho ráda doopravdy. Své dcery jsem nikde zbytečně nenechávala.“
Nakonec Eliška Fořtíková o matku pečovala a nikdy jí prý nic nevyčítala: „Snad jen jednou, to když jsem za ní přišla pozdě do nemocnice. Maminka říkala: ‚Eliško, Eliško, kde jsi byla, já tady na tebe čekám!‘ Tak jsem odpověděla: ‚Mami, víš, jak dlouho jsem na tebe čekala já?‘“
Většinu dospělého života se Eliška věnovala rodině a sportu. Po pádu komunismu objela na kole Evropu, získala řadu cen v mnoha cyklistických soutěžích. Vrátila se i do Berlína, našla své někdejší bydliště a dala květiny na místo, kde kdysi zahynuli její otec a bratr.
Více se dozvíte z Příběhů 20. století, na nichž se tentokrát podílela Petra Verzichová z Paměti národa.
